Jak se přestat trápit tím,co nám druzí říkají?

První část, kterou zcela oddělím, je to, zdali jste v minulosti byli šikanováni nebo jakkoli jinými lidmi přesvědčováni o tom, že jste slabí, špatní, neschopní a podobně. K tomu se ještě vrátíme.

Druhá část našeho problému se jmenuje To špatné, co nám nyní lidé říkají. Víte, musíme oddělit to, jak se k nám lidé chovají, od toho, jak na to reagujeme. Protože to, jak se k nám lidé chovají, prakticky neovlivníme. Ať nám jiný člověk řekne Tobě to dnes sluší, nebo Tobě to dnes nesluší, není to způsobeno ani tak námi, jak jsme se dnes učesali nebo jak se dnes usmíváme, ale je to primárně způsobeno rozpoložením toho člověka. Kdo má dobrou náladu, ten nás daleko spíše pochválí. Dokonce i tehdy, když není za co. A kdo má špatnou náladu, ten nás daleko spíše poškodí. A zase – dokonce i tehdy, když vlastně není za co.

Obecně platí, že lidé nám špatná slova neříkají, když se cítí dobře. A není to proto, že by chtěli chránit nás. Oni chtějí chránit sebe. Člověk, který má dobrou náladu, si ji nechce kazit. Nechce se pouštět do hádek. Raději špatné slovo spolkne.

Samozřejmě že zčásti je to kvůli nám. On nám nechce zkazit náladu, ale hlavně proto, že nechce koukat na zklamaný obličej, respektive nechce vyvolat naši negativní reakci. Zlo plodí zlo, to všichni víme. Proto lidé s dobrým srdcem prostě nešpiní druhé lidi.

Ti, kteří říkají špatné věci, mají nutkání je říkat. Ta slova vycházejí z nich, protože v nich je potřeba vypustit je, důvod, proč chtějí říct něco špatného. Něco, co by v dobrém rozpoložení nevyslovili. V dobrém rozpoložení by i špatnou věc přešli s nadhledem. Ale ve špatném rozpoložení nadhledu nejste schopni. Protože nadhled znamená beze slova se přes něco přenést, nebo usmát se. Ale když jsou plní negací, tak je to výbuch, prudká reakce, není možné ji odložit, nebo se dokonce smát. Negativní pocity nedokážou vytvářet pozitivní činy.

A teď je tu třetí část. Ačkoli nemůžeme tak úplně ovlivnit to, co nám druzí řeknou, tak můžeme úplně ovlivnit to, jak k jejich slovům přistoupíme. Nemluvím o emocích. Bolest je přirozená. Když Vás někdo kopne, bude Vás to bolet. I když budete mít dobrou náladu, i když se tomu zasmějete, bude Vás to bolet. Bolest je přirozenou reakcí na vnější podnět, ale fyzickou, tělesnou reakcí. Naše rozumová reakce může být odlišná a může vést k vychladnutí té pocitové bolesti. Stačí si uvědomit jednu jedinou věc: že když uvěříme tomu, co nám druzí řekli, bude to pro nás pravda.

A tohle musím vysvětlit trochu obšírněji.

Když Vám někdo řekne „Jsi tlusťoch“, a Vy o tom začnete přemýšlet, tak najdete důkaz, že opravdu jste tlusťoch, a to přesto, že podle objektivních měřítek tlusťoch nejste. Jak to? Já tohle obsáhle vysvětluji ve své nové knize Čtyři prány štěstí, která je hodně o tom, jak si zbytečně necháme otravovat své vlastní štěstí. Opakuju: zbytečně. Když totiž začnete přemýšlet o tom, jestli jste opravdu tlusťoch, tak Váš mozek začne hledat vhodné srovnání pro to, aby potvrdil, že jste tlusťoch. Najednou uvidíte samá vyžlata, samé hubené lidi, a řeknete si: No jo, jsem tlusťoch. Samozřejmě, že kolem Vás budou i silnější lidé, ale jestliže připustíte, že jste tlusťoch, tak potom budete hledat podporu pro tuto svou víru, pro toto své přesvědčení – silnější lidi, než jste Vy, nevidíte, i když jsou kolem Vás, protože Vaším ideálem, který nenaplňujete, protože Vám to řekl někdo jiný, je někdo hubenější než Vy. To se týká všeho – sportovních schopností, kariéry, peněz. Vždycky záleží na tom, s kým se srovnáváte. A když chcete najít důkaz, že dostatečně nevyděláváte, i když vyděláváte třeba milion měsíčně, tak ten důkaz najdete. Třeba ve srovnání s Billem Gatesem máte určitě méně peněz. Budete se proto cítit špatně?

A nyní se vrátíme k první části té naporcované krávy. Proč máte sklon věřit špatným slovům jiných lidí? Protože Vás někdo v minulosti přesvědčil, že nejste dost dobří, že jste slabí, že na druhé nestačíte. Třeba když Vás někdo šikanoval. Problém je, že všechno je naopak. Když děti šikanují spolužáka, tak ne proto, že by to byl outsider, ale proto, že oni si připadají jako outsideři. Oni potřebují srážet toho, o kom si myslí, že je převyšuje. Proto jim vadí. Proto na něj musejí být tři. Protože jeden se proti tomu šikanování bránit nemůže.

Pokud si sám sebe dostatečně nevážíš, těžko můžeš čekat, že si tě budou vážit ostatní.

Chceme aby nás ostatní respektovali, ale přitom neumíme respektovat sami sebe. Schválně si vzpomeňme, kdy jsme naposledy řekli nějakou urážku na svou adresu. “To jsem ale blbec.” “Já všechno vždycky podělám.” ”Jsem k ničemu, a nikdo mě nemá rád.”

Možná to ani tak nemyslíme a máme to zažité jako určitý automatizmus. Vynášíme o sobě nejrůznější soudy, aniž bychom si to plně uvědomovali. Přijde nám to normální, ale v pořádku to není, protože tím sami sobě škodíme, a zároveň se negativně programujeme. Zašlapáváme vlastní sebevědomí a sebedůvěru každý den.

Pokud si nevěříme a nevážíme si sami sebe, vyzařujeme takovou energii ven. Lidé nám pak tu samou energii vrací zpět. Druzí nám jen zrcadlí naše vnitřní rozpoložení.

Vždycky všechno začíná u nás. Začněme sami sebe respektovat a být více přívětiví k okolnímu světu. Budeme-li ho nějakou dobu pozorovat, uvidíme, že se proměňuje.

Nikdo tě nemá právo soudit za to, jak dlouho jsi smutná nebo za to, jak dlouho léčíš své srdce. Protože nikdo kromě tebe neví, jak moc tě to bolí. Uzdravení vyžaduje čas, a každý si jím musí projít sám.

Občas ve svém životě prožijeme takové situace a momenty, které není snadné hned zapomenout nebo se od nich odpoutat. Mají tak zásadní vliv na náš život, že potřebujeme zejména čas, abychom se z těchto změn dokázali oklepat.

Každý z nás tu zažívá svůj unikátní příběh, a protože jsme lidé různí, tak i každý prožívá události jiným (svým) způsobem.

Proto mi přijde přinejmenším nevhodné říkat někomu, "tak už nebreč”, nebo “tolik se toho zase nestalo”. Ano, nám se může zdát, že je to malichernost, ale pro druhého to je třeba velmi významná věc, proto ji zkrátka prožívá jiným způsobem.

Není žádný správný, nesprávný nebo příliš dlouhý způsob prožívání věcí. Je to pouze ten náš unikátní a na ten máme své právo, a zasloužíme si respekt.

Jen buďme vždy opatrní, abychom úplně nepropadli do nějakého hlubokého bahna a neusazovali se v něm, protože pak bychom se mohli hůře dostávat zpět.

Chceme-li brečet, truchlit, nebo být občas sami, tak buďme, protože to je naším privilegiem.

 

Došla jsem k názoru,že kdybych se nenarodila,bylo by to všechno mnohem lepší.

INDIÁNSKÁ MOUDROST

1. Dobrý člověk vidí dobrá znamení.
2. Abys zaslechl sám sebe, potřebuješ tichý den.
3. Jestliže zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, slez.
4. Kdo mlčí, ví dvakrát víc, než ten, kdo žvaní.
5. Je mnoho způsobů, jimiž páchne skunk.
6. Musíme jenom umřít.
7. Než začneš soudit chyby jiných lidí, pohlédni na stopy svých vlastních mokasín.
8. Vlast máš tam, kde je ti dobře.
9. V každém člověku zápasí zlý vlk s dobrým. Vyhrává ten, kterého krmíš.
10. Když máš co říct, vstaň, aby tě bylo vidět.
11. Ne vždy je nepřítel nepřítelem a přítel přítelem.
12. Kdo má jednu nohu v kánoi a druhou ve člunu, spadne do řeky.
13. Všechno na světě má svou píseň.
14. Dítě je host ve tvém domě: nakrm ho, pouč a propusť.
15. S proudem dokáže plout i leklá ryba.
16. Život plyne zvnitřku ven. Drž se té myšlenky a budeš skutečným člověkem.
17. Dobře řečené slovo je účinnější než obratně hozený tomahavk.
18. Mluv s dětmi, když jedí, a řečené zůstane, i když ty odejdeš.
19. Člověk si má sám dělat své šípy.
20. Kůň přivázaný ke sloupu jen těžko získá na rychlosti.
21. Všechno na Zemi má svůj cíl, na každou nemoc je lék a každý člověk má své předurčení.
22. Žába si nevypije rybník, ve kterém žije.
23. Řekni mi a zapomenu, ukaž mi a nesvedu si pamatovat, dovol mi se zúčastnit a pochopím.
24. Miluj zem. Nezdědils ji po rodičích, ale dlužíš ji svým dětem.
25. Vědění je skryto v každé z věcí. Celý svět byl kdysi knihovnou.
26. Žij svůj život tak, aby se strach ze smrti nikdy nevkradl do tvého srdce.
27. Když zabloudíš, vzpomeň si na to, co říkávali staří. Neztratil ses ty, ztratilo se tvoje týpí.
28. Každý by měl být sám sobě vůdcem.
29. Když přineseš do wigwamu hořící větev, nestěžuj si na kouř.
30. Tvá mysl musí být jako týpí. Nech dílec u vchodu otevřený, aby čerstvý vzduch mohl dovnitř a odvál kouř zmatku.
31. Každý, jemuž se dobře daří nebo má úspěch, musel o něčem snít
 

32. Až bude poražen poslední strom, až bude otrávena poslední řeka a uloven poslední pták, pak teprve pochopíte, že peníze se jíst nedají.

Alexander Galitsky je umělec a art-terapeut. V izraelských domovech pro velmi staré lidi vede kurzy umělecké dřevořezby. Má velmi dlouhou praxi a mnoho zkušeností z práce s lidmi vysokého věku.

1. Nečekejte žádné potěšení

Pokud nebudete od vzájemného vztahu s velmi starými příbuznými čekat žádné potěšení, pravděpodobnost, že se vám ho dostane, se zvýší. Potěšení může člověk mít sám ze sebe. Například, když ho čeká náročná rozmluva s rodiči, musí se dokázat nerozzlobit. Jednu chvíli to bude opravdu těžké, zato celou zbylou dobu se bude radovat, že se dokázal ovládnout. Je to taková dětská hra s názvem „Zvládneš to?“: Zvládneš nenaštvat se? Zvládneš nehubovat?

Se staršími lidmi pracuji už patnáct let. Když mi začnou lézt na nervy, snažím se ovládat a záhy si uvědomím, že se nemám co zlobit. To totiž nejsou jen naši rodiče. To jsme my sami za dvacet, třicet nebo čtyřicet let.

2. Řídit

Zvykli jsme si na to, že rodiče nás řídí. Že jsou silní, dokážou poradit i pomoci. Náhle však přichází chvíle, kdy musíme začít řídit sami. Teď jsme my ti silní a my musíme ovládat situaci.

Vždycky nám přáli a dosud přejí, abychom měli úspěch. Jestliže si přicházím za rodiči stěžovat, nemohou mi už pomoci. To je pro ně velmi trýznivé. Proto pravdu dělím na dvě části: tu dobrou a tu, o které je pro ně lepší už nevědět. Vždyť naše blaho je zárukou jejich blaha, to si musíme vždycky pamatovat.
 

3. Nepokoušet se je měnit

Když jsme byli ještě malí, dospělí nám občas lezli na nervy řečmi o sousedovic chlapečkovi, který se výborně učí a nikdy nezlobí. Když pak zestárnou, začínáme jim to oplácet: „Koukej, ta Nováková odvedle, každý den hned ráno na nohou, chodí ven se psem, do parku… a ty tu sedíš celé dny a nevytáhneš paty“. Pokoušíme se je napravit, ačkoli smysl má pouze brát je takové, jací jsou.

Nemá smysl a není zrovna známkou citlivosti pokoušet se k něčemu je nutit, oni už modernizaci nepodléhají. Můžeme a měli bychom je pouze přijmout. Jestliže někdo do osmdesátky kouří, stěží toho teď nechá. Jak vtipkuje jeden z mých svěřenců: „Provádím dechová cvičení, dokud mi nedojdou cigarety“.

4. Znát jejich „technické parametry“

Musíme naprosto přesně vědět, s kým máme co do činění. Musíme si uvědomit, co je to člověk nevidící, neslyšící, člověk neschopný vstát. Abyste pochopili, co znamená slepec, pokuste se být na jeho místě: třeba si zkuste malovat v naprosté tmě.

Naši staří příbuzní a blízcí každý den vidí, jak jejich možnosti klesají. Chodí ke mně do kurzu bývalý veleúspěšný podnikatel, pán něco přes osmdesát. V Izraeli vybudoval celou obchodní síť. Přišel ke mně se slzami v očích: „Můžeš mi nějak pomoct?“ Trpí vědomím, že mu denně ubývají síly.

Staří lidé bojují se stresem. Jeden z mých svěřenců nosí každý den na zádech kovový rozkládací aparát, který mu vlastně drží páteř. Na noc aparát odkládá, ale pak už se na posteli nemůže ani obrátit.

Jiný z těch, co ke mně chodí, se jednou ptal, zda by mohl sedět od souseda nikoli napravo, ale nalevo. Ukázalo se, že se mu nelíbí, jak soused zpívá. Když jsem se ho ptal, jaký je rozdíl v tom, že uslyší jeho falešný zpěv nikoli zleva, ale zprava, vysvětlil mi to: „Na pravé ucho už neslyším“. Musíme se snažit chápat tyhle věci a vždycky je mít na zřeteli.

Zkuste si na chvilku představit, že vaši rodiče převádějí svůj režim z autopilota na ruční řízení. Začínají každou hodinu brát léky. Průměrný věk je teď osmdesát let. Pět z nich je člověk nemocný a pár let potřebuje pomoc. Tohle je potřeba přijmout a uvědomit si to: OK, to je normální, platíme tím za dlouhý život.

5. Nepřipustit konflikt

Sám jsem se tomu velmi dlouho učil. Existuje náboj neskutečné průbojnosti, který prorazí sebeodolnější pancíř: „Já v tvém věku už jsem… a ty ne“. A navíc je to pravda.

Agrese starých lidí vyplývá z nespokojenosti se sebou samým. Když dokážete přijmout příčinu, důvod agrese, když se na starého člověka usmíváte a nereagujete na jeho výpady, agrese se zmírňuje a opadá. Jakmile odpovíte stejně, je to v háji. Musíte samozřejmě umět měnit témata hovoru, změnit takříkajíc vektor. Zkuste například v klidné situaci, při nekonfliktní rozmluvě s rodiči nenápadně změnit téma. Takové cvičení se vám bude hodit v situaci konfliktní.

6. Soucítit, ale nelitovat

Počátek formy.

Konec formy.

Soucítění je velmi důležitá věc. Přičemž musíme důsledně rozlišovat soucit a lítost. Je to jako nebe a dudy. Litování nás odzbrojuje. Když člověka litujeme, nemůžeme mu zpravidla nijak pomoci. Ale i soucit může být různý, od cynického po aktivní, činorodý.
 

7. Nehádat se

Vzniká mnoho situací a je mnoho okamžiků, kdy se člověku moc a moc chce něco odpovědět. Jedna z účastnic mého kurzu mě přiměla zakoupit velmi těžkou, masivní desku, z níž jsme po dva roky vyřezávali sochu. Potom chodila a všem si na mě stěžovala, jakou těžkou práci jsem jí to dal. Slyšel jsem to, ale nereagoval jsem. Nemohl jsem jí říct :“Vždyť jsi mě o to sama prosila“. Ona si to zkrátka už nepamatuje. Když si člověk uvědomí, s kým jedná, je všechno mnohem snazší. Dostáváte negativní energii, přepracujete ji v sobě a vracíte jako kladnou.

8. Dodávat podněty

Dokud jsme mladí, máme velmi mnoho dojmů a zážitků. S věkem jich stále více ubývá. Všechno, co může starší lidi odvést od neveselého způsobu života, je velmi důležité. Vysedávají před domem na lavičkách a pomlouvají sousedy právě proto, že nemají dost zážitků, nových dojmů.

Když se mluví o palčivém tématu ochrany starých lidí před podvodníky, jsou všechny rady spojeny s posílením obrany: pancéřované dveře na řetěz, bezpečnostní kamery, zakázat starým lidem vůbec chodit ke dveřím… Přitom však odpověď na tuto naléhavou otázku je velmi prostá: je třeba je něčím zaměstnat.

Je třeba si jich všímat, něco jim nabídnout, přisunout nějaký podnět. Pokud si přejete, aby starý člověk brzy odešel, usaďte ho na židli a začněte z něj sfoukávat prach. Dlouho sedět nevydrží. Moje teta kupříkladu strašně ráda tiskla pomocí starého počítače s tiskárnou kdejaké verše. A jiná moje známá, osmdesátiletá babča, která je totálně hluchá, pravidelně chodí plavat do bazénu. Aktivně ovládá pět plaveckých stylů. Výborné také je, je-li zachován normální kontakt s vnuky.

Účastníci mých kurzů za mnou občas přijdou a říkají: „To to uletělo, ani nevím jak, už je zase konec!“ Každý den přichází čtyřicet lidí. Jejich interakce je rovněž výměnou nových dojmů. Hodnotí i mě, což je zcela normální. Jeden z nich mi řekl: „Ty jsi pro mě jako dva panáky vodky“.

Dojmy bývají různé, nejsou vždycky jenom dobré. Jednou si mí klienti vynesli židle na balkóny a sledovali, jak nějakého člověka vytahují z nádrže a odvážejí záchrankou. Protože také to byl zážitek, nový dojem. Můžeme se jistě snažit, aby nové dojmy byly jenom dobré, ovšem nejsme všemocní.

9. Neobviňovat se

Pocity viny pronásledují každého. Ať se děje cokoli, člověk má stále pocit, že něco nedodělal, nedodal, že se k rodičům nechoval dobře. Nemusíte se obviňovat. Za všechno může čas, jak praví v jiné souvislosti jedna pěkná stará píseň. Ano, čas. Uzavřený, na nás nezávislý cyklus.

Je třeba si uvědomit, že člověk přibližující se rozhraní života a smrti je obrácen především do sebe a pokouší se uspořádat svou vlastní minulost. Mluvil jsem s mnoha starými lidmi, kteří vzpomínali na to, co bylo před čtyřiceti, padesáti lety a snažili se to všechno uvést do nějakého pořádku. Naše paměť je jako láhev naplněná pískem. Když ji obrátíme dnem vzhůru, vzpomínky na včerejší den zmizí hned, ale tam u dna zůstávají maminka a tatínek. Lidé odcházejí sami do sebe a my za to nemůžeme, musíme to pochopit, smířit se s tím a dát jim co možná nejvíc.

Rozhodně musíme na sebe dávat pozor. Musíme se naučit odpočívat. Kdybychom neustále žili jen životem starého člověka, stejně nakonec budeme vinni: budou nás obviňovat, že nám všechno nevyšlo. Proč jsme se neoženili? Proč jsme neměli děti?

10. Odpouštět

Musíme se naučit nechávat křivdy včerejšku. Jako s počítačem. Restart – a pracujeme znovu. Jestliže dnes neodpustíte dědečkovi, může se stát, že zítra tu už nebude.

Své vztahy s maminkou jsem urovnal, až když jsem některá témata ponechal otevřená. Ve dvaceti jsem si myslel: tak teďka jí to trochu vysvětlím a ona mě pochopí. Ale nepochopila. A tak jsem se naučil témata neuzavírat, ale překračovat.

Abychom odpouštěli, musíme k tomu mít sílu. Existuje mnoho způsobů rychlého nabrání sil, například meditace. Já jsem si pro sebe vytvořil „metodu pěti minut“. Prostě odejdu z místnosti, pět minut někde posedím a na nic nemyslím. A pak se vracím naplněn novými silami, které mi umožňují soucítit.

Jedno z mých hlavních přikázání zní: dokažte je rozesmát. Veselý stařík není nebezpečný.

1. Když se ti něco líbí – řekni to.

2. Když se ti něco nelíbí – řekni to.

3. Když se ti po někom stýská – řekni mu to.

4. Když něčemu nerozumíš, zeptej se.

5. Když se chceš s někým setkat, pozvi ho.

6. Když něco chceš, popros.

7. Nikdy se nehádej.

8. Chceš-li, aby ti porozuměli, vysvětluj.

9. Když ses provinil, řekni to rovnou a nehledej výmluvy.

10.Mysli vždy na to, že každý má svou pravdu – a ta se nemusí vždycky shodovat s

   tvou vlastní.

11. Nestýkej se se špatnými lidmi.

12. Nejdůležitější v životě je láska. Všechno ostatní jsou zbytečnosti.
 

13. Naše problémy jsou pouze v naší hlavě.

14. Okolní svět není ani dobrý ani špatný – je mu zcela lhostejné, jestli existuješ.

15. Z každé události se snaž získat pro sebe něco užitečného.

16. Nebuď suchar.

17. Pamatuj, že nikomu nejsi nic dlužen.

18. Nezapomeň, že nikdo není nic dlužen tobě.

19. Nelituj ani času ani peněz na štěstí z poznávání světa.

20. V životě vždycky spoléhej pouze sám na sebe.

21. Věř svým pocitům.

22. K ženám (ostatně i k mužům),stejně jako k dětem,buď trpělivý a trochu shovívavý.

23. Pokud máš špatnou náladu, zamysli se nad tím, že až zemřeš, nebudeš mít ani tu.

24. Žij dneska, protože včerejšek už není a zítřek být ani nemusí.

25. Věz, že dnešek je ten nejkrásnější den.

Dřevo (poslední číslice roku narození 4 a 5). Lidé zrození pod ochranou elementu Dřeva jsou velmi štědří. Pevně se drží svých etických zásad, rádi zkoumají svět a analyzují informace. Vyznačují se vzácnou silou přesvědčení. Mají umělecké sklony, jsou kreativní, což se projevuje ve všem, s čím přijdou do styku. Jsou pracovití a vždycky si hledají nějaké zaměstnání. Chtějí se stále něčím zabývat, neboť se domnívají, že práce je nejlepším způsobem uplatnění vlastních sil. Sebejistota je jedním z jejich nejlepších rysů. Dřevění lidé jsou vždycky vděčni za to, co mají, neženou se za nadbytkem a netouží dosáhnout kdovíjakých vrcholů, ačkoli okruh jejich zájmů je široký a pestrý. Jsou to věrní přátelé, nikdy se nechovají sobecky, jsou ideálními týmovými hráči. Jsou velmi soucitní.

Jednoho dne ta, která vám dala život, odejde. A ze všeho nejvíc na světě vám bude líto, že jste ji nestihli poprosit o odpuštění za TAHLE slova…

1. Nemám kdy

Maminka nás nosila devět měsíců, spoustu nocí nespala, když jsme byli maličcí a pracovala do úmoru, jen aby nám dopřála všechno, co jsme potřebovali nebo chtěli mít. Vstávala brzy ráno, pozdě večer nám vařila na zítřek a vytírala, i když ze všeho nejvíc se jí chtělo si lehnout a alespoň nemuset s nikým mluvit. Vždycky nás vyslechla, vždycky nás politovala, hřála nás svou láskou a ani jednou na naši prosbu neodpověděla: „Nemám kdy“.

A ona vás miluje. Bez ohledu na cokoli. Ať budete čímkoli: úspěšným byznysmenem, který na celé měsíce mizí někde na služebních cestách, malým úředníkem nebo naprostým smolařem, který u rodičů škemrá o peníze.

3. Tohle nebudu jíst, to promiň

Tak běžte a uvařte něco sami! Maminka stála u sporáku půldruhé hodiny, aby vám uvařila večeři. Nechutná? Zkusíte uvařit něco lepšího?

4. Takhle sis mě vychovala

Možná, že maminka dělala ve výchově chyby (moc přísně trestala, nevěnovala vám dost pozornosti), ale upřímně se snažila udělat z vás člověka s velkým Č. A jestliže jste schopni na sobě vidět nedostatky, máte jistě také schopnosti na sobě zapracovat a napravit je.

5. Stejně tomu nerozumíš

A co má být? Maminka se vždycky snaží vám porozumět a občas i najít pro vás omluvu.

6. Málo čteš

Víš, kolik inzerátů přečetla, aby našla tenhle malý byt, ve kterém je vám už tak dlouho dobře? Kolik receptů pročítala, aby ti uvařila něco dobrého..?

Zato maminka prošla takovou životní školou, že se vám o ní ani nesnilo. A svým „nevzdělaným rozoumkem“ dokázala vydělat dost peněz na všechny vaše potřeby a vaše vzdělání.

8. Promiň, že nepřijedu na tvé narozeniny/Vánoce…

Každá maminka dostává šok, když si konečně uvědomí, že její milovaný poklad je už opravdu dospělý. Posledních dvacet let (a někdy i déle) se všechny její myšlenky točily kolem vás. Jak má dál žít? Maminky se postupně znovu učí starat se jen o sebe, ale na váš příjezd čekají vždycky se stejnou netrpělivostí a rozechvěním…

9. Nemělas mě dost ráda

Měla vás ráda jak uměla… Možná ne tolik, jak byste bývali chtěli, ale z celého srdce.

10. Zkazilas mi život. Nejsi moje matka.

Něco takového matce říct nesmíte. Prostě nesmíte a dost. Bez dalších komentářů.

Když ten starý muž v zařízení pro seniory v zapadlém australském městečku zemřel, měli všichni zato, že odešel ze života beze stopy.

Potom však sestry uklízely jeho skrovný majetek a objevily verše. Jejich síla pracovníky domova ohromila. Kopírovali je a šířili dál. Kopii odvezla jedna ze zdravotních sester také do Melbourne.

Jediný odkaz starého pána se od těch dob v předvánočním čase objevuje v mnoha časopisech po celé zemi. Otiskl je rovněž odborný psychologický časopis. Stařík, který zemřel v australském zapadákově, působivě připomenul, že starý člověk ztrácí možná sílu a elán, ale neztrácí lidské city a duši. A že stáří je údělem každého z nás. V západní společnosti, někdy až trapně a hloupě posedlé kultem mládí, působí jeho verše jako zjevení.

Po jejich přečtení se člověk na staré lidi a stáří vůbec už nemůže dívat dřívějším pohledem…

Potrhlý stařík

Co vidíte, sestři… co asi vidíte

A co si myslíte, když na mě hledíte

Potrhlý starý chlap… rozumu prost

Nejistý původ … v očích nepřítomnost

Cintá svou polívku …. a neodpoví

Když zvýšíte hlas: zkus talíř nový!

Zdá se, že nevidí … že dá vám práci

Boty a fusekle … všechno ztrácí

Ať chce či nechce… nechá vás dělat si své

Mytím a krmením … dlouhý den vyplňuje

Je tohle pohled váš… tohle si myslíte?

Otevřte oči, sestro … vy mě nevidíte!

Řeknu vám, kdo jsem … když tu tak dřepím

A na slovo poslouchám … ať jím či spím.

Jsem kluk, jen deset let … mám tátu s mámou

Bratry a sestry … a lásku samou

A šestnáct je mi teď … mám chůzi okřídlenou

Mám sen, že brzo už … budu milován ženou

Dvacítka, žením se … bušení srdce dostanu

Složil jsem přísahu … a slíbil, že s ní zůstanu

Dvacet pět … už malýho mám na klíně

Musím ho vychovat … a chránit štěstí v rodině

Třicet … synové rychle rostou

Jsme pevná rodina … spojená láskou prostou

A je mi čtyřicet … kluci jsou velký a jdou z domu

Žena mi pomáhá nepoddávat se tomu

Padesátka mi vnuky posadí na kolena

Zas máme děti … já a má vyvolená

Pak přišly černé dny … žena mi umřela

V budoucnu jenom děs … třás jsem se docela

Pak jsem žil pro syny … a děti jejich dětí

Vzpomínal na lásku … žasnul, jak zběsile čas letí.

Teď jsem jen starý muž … život je tvrdý jak brok

Stáří se posmívá … vypadáš jako cvok

Tělo je v rozkladu … důstojnost, vervu vzala si sněť

A kde jsem srdce měl … tam kámen mám teď

Uvnitř té staré rachotiny … mladý muž ale žije dál

A srdce pořád bije mu … tím, co kdy prožíval

Pamatuju si radost … pamatuju si žal

Já miluju a žiju … navzdory všemu dál

Tak málo bylo těch roků … uběhly neskutečně

Beru jak drsný fakt … nikdo tu není věčně

Vy, lidi, otevřte oči … naplno, tak, jak se má.

Žádný potrhlý stařík … co vidíte, jsem

JÁ!

Tohle je opravdu ta pravá láska,myslím,že v dnešním světě naprosto nevídaná,dnes to je jinak,nemohoucí se odloží do domova,na LDNku v nejlepším se u těch bohatých najde opatrovatelka.

Bylo to obyčejné uchvátané ráno. Chystal jsem se po noční domů. Někdy kolem 8:30 přišel asi osmdesátiletý pán nechat si vytáhnout stehy z palce na ruce. Bylo vidět, že strašně spěchá. Hlasem chvějícím se rozrušením oznamoval, že v 9 má tady vedle něco moc důležitého.

Soucitně jsem pokýval hlavu a vyzval ho, ať se posadí. Věděl jsem, že všichni kolegové tam někoho mají a nikdo se mu nebude věnovat dřív než za hodinu. Když jsem ale viděl, s jakým žalem sleduje hodinovou ručičku, něco se ve mě zlomilo a i když jsem vlastně měl už být pryč, řekl jsem mu, že se ho ještě ujmu.

Palec jsem prohlédl, viděl jsem, že se ranka už dobře zhojila a stačí opravdu jen vytáhnout stehy.

Jak jsem se tím jeho palcem zabýval, dali jsme se postupně do řeči. Nedalo mi to a zeptal jsem se:

— Máte asi nějakou schůzku, co, že tak spěcháte?
— Nene, to ne. Spěchám tady vedle na oddělení, musím nakrmit manželku. Je nemocná, víte.

Zeptal jsem se, co s ní je. Muž mi řekl, že jí diagnostiovali Alzheimera. Mezi tím už jsem stehy vytahal, ránu dezinfikoval, hotovo. Pohlédl jsem na hodiny a ptal se, jestli bude jeho paní nervózní, když se dnes trochu opozdí.

K mému úžasu řekl, že ho žena bohužel už pět let nepoznává.

— Ona ani netuší, proč za ní chodím, pokýval smutně hlavou.

Úplně omráčený jsem se ho ptal:

— A to za ní celou tu dobu každé ráno chodíte? I když ona ani neví, kdo jste?

Usmál se a otcovsky mě poplácal po rameni:

— Ona neví, kdo jsem, ale já vím, kdo je ona.

Málem jsem se neubránil slzám. Když odešel, cítil jsem mrazení v zádech. A říkal jsem si:

— Tohle je přesně ta láska, o které jsem snil celý život…

Moc se mi líbí citáty,které jsou podle mne pravdivé,neodolám a vložím si jich sem pár,je to o životě,vztazích....

Žijeme vo svete, v ktorom sa zvýšená pozornosť venuje rýchlosti, výkonnosti a technike. Život sa neustále zrýchľuje. Túžime po čoraz rýchlejšom kariernom raste, ženieme sa za napĺňaním materiálnych potrieb a prestávame mať čas nielen na seba, svoje rodiny či priateľov, ale najmä na tých, ktorí nám poskytli základy pre náš osobnostný rozvoj.

Našich rodičov – dôchodcov.
 

Kvôli spomenutým dôvodom nám začínajú naši rodičia byť bremenom. Kým oni sa o nás v mladosti starali a vždy si dokázali nájsť čas, my skôr dnes hľadáme výhovorky prečo si ten čas nedokážeme nájsť. Alebo skôr nechceme. Čím ďalej tým viac ich prestávame chápať a začíname sa im vzďaľovať. Sme podráždení keď v aute na prechode musíme čakať kým starší človek po ňom prejde. Sme nahnevaní, keď čakáme pri pokladni v supermarkete a čakáme, kým si starší človek pred nami vyberie peňaženku. Nechápeme ich reči o pokore, šetrnosti. Považuje ich za zbytočne váhavých, popletených. Starší ľudia začínajú čím viac majoritnej spoločnosti  prekážať. Berieme ich ako brzdu rozvoja, ako prebytočných, ktorí nám ukrajujú z nášho prospechu.
 

Lekári, učitelia či iné profesie pri presadzovaní svojich požiadaviek sa usilujú nájsť si sympatizantov v celej spoločnosti, dôchodcov nevynímajúc. Na druhej strane ale sa nenájde nikto, kto by podporil požiadavky dôchodcov na slušnú jeseň života. Skôr sa verejnosť rozčuľuje, čo vlastne chcú, veď sa majú dobre. Nevidíme či nechceme vidieť aj keď každý z nás má rodičov, v akých podmienkach žijú. Čím ďalej tým viac sa deti začínajú svojim rodičom odcudzovať. Skôr je tendencia umiestňovať svojich rodičov v domovoch dôchodcov, lebo na nich nemáme čas.
 

Neuvedomujeme si, že aj my raz zostarneme. A čaká nás to isté a možno i horšie ako našich rodičov. Ako starších a starých ľudí.
 

Bohužiaľ spoločnosť ako v iných veciach aj v tomto kopíruje konanie všetkých vlád od roku 1989. Ani jedna z nich sa týmto problémom seriózne nezaoberala pričom najvýznamnejšou úlohou štátu je starostlivosť o svojich občanov bez ohľadu na vek. Stále počúvame len opojujúce vyhlásenia o tom, ako si vážime starých ľudí, čo pre našu spoločnosť znamenajú, ale okrem pár návštev členov vlády v domovoch dôchodcov vo svetle kamier, sa nič neudialo ani nezmenilo. A ak, zmenilo iba k horšiemu, pretože kroky, ktoré boli uskutočnené od novembra 1989 skôr uškodili ako pomohli starším ľuďom.
Spoločnosť, ktorá si neváži svoju prírodu, históriu, vzdelanie a skúsenosti svojich rodičov, je odsúdená na neúspech. Odsúdená na problémy, pretože iba na základe poučenia sa z minulosti, využívania skúseností predošlých generácií, môže ísť dopredu. Iba v súzvuku dravosti mladej generácie a skúsenosti našich rodičov sa môže  rozvíjať pozitívnym smerom. Smerom k stabilite, smerom k spokojnosti všetkých vekových skupín spoločnosti. Jedine toto je správna cesta, pretože iba vyváženosť môže znamenať zdravý rozvoj na prospech všetkých občanov.

                                        Já a lepší už to nebude....

Jeden starý muž přišel žít ke svému synovi, snaše a jejich čtyřletému synovi. Ruce se mu klepaly, špatně už viděl a chůzi měl nejistou. Rodina obvykle jedla společně u jednoho stolu, ale třesoucí se dědečkovy ruce a slabý zrak byly někdy problémem. Hrášek se mu sypal ze lžičky na podlahu, když chtěl uchopit sklenici s mlékem, polil ubrus.

Syna a snachu to stále víc zlobilo.

Musíme něco udělat, řekl syn. Pokud jde o mě, mám už po krk jeho zvuků při jídle, rozlitého mléka a jídla na podlaze.

Manželé se rozhodli postavit dědečkovi malý stoleček do kouta pokoje. Tam teď o samotě jídal, zatímco ostatní členové rodiny se věnovali obědu. Když dvakrát rozbil talířek, začali mu jídlo dávat do dřevěné misky. Pokud někdo náhodně na dědu pohlédl, mohl si všimnout, že má slzy v očích, protože byl ustavičně sám. Jediná slova, která na svou adresu slýchal, byly pichlavé poznámky, když mu upadla vidlička nebo něco rozsypal.

Čtyřletý chlapeček to všechno mlčky pozoroval. Jednou večer si otec všiml, že si hraje na podlaze s kouskem dřeva. Co to děláš?, zeptal se laskavě.

Dítě důvěřivě odpovědělo:

— Vyrábím mističku pro tebe a maminku, abyste měli z čeho jíst, až vyrostu.

Chlapec se usmál a dál kutil se dřevem.

Jeho slova rodiči tak otřásla, že nemohli ani promluvit. Po tvářích jim tekly slzy. A i když si nevyměnili jediné slovo, věděli oba, co musejí udělat.

Před večeří šel muž k dědečkovi, vzal ho jemně za ruku a přivedl ho zpět k rodinnému stolu. Všechny další dny už vždycky jedl s rodinou a kupodivu ani muž ani žena nevěnovali pozornost vidličce na podlaze nebo pokecanému ubrusu.

V životě dostaneš tolik, kolik dáš.
Michael LeBoeuf

Rádi si všechno komplikujeme, a tak si většina lidí tento
citát vykládá naopak. Chtějí nejdříve brát, a až potom dávat.

Jenže takhle to opravdu nefunguje. Chybí-li nám něco
v našem životě, naučme se to nejdříve dávat ostatním.

Zní to jako paradox, ale funguje to, protože když nemáme
třeba dostatek peněz, tak si vzájemný proud sami
blokujeme, tím, že myslíme na nedostatek, a místo abychom
to opět rozproudili tím, že někoho obdarujeme,
tak si v duchu říkáme “sám mám málo”.

Ta energie musí kolovat. Máme-li nedostatek
lásky, hojnosti, přátelství, darujme kousek někomu okolo nás.

Lítost a myšlenky na nedostatek, nám nedostatek
v životě jen utrvrzují. Naučme se v první řadě dávat to,
co nám nejvíce chybí.

A než začnete říkat, že opravdu nemáte na to, abyste mohli
rozdávat ze svého, tak Vám řeknu, že nemusíte rozdávat fyzicky.
Realita nebo náš vnitřní svět jsou dvě spojené nádoby,
takže můžete dávat dary, hojnost nebo lásku v duchu.

Vzpomeňte si na někoho blízkého, představte si ho
a věnujte mu od srdce to, co Vám nejvíce chybí.

Pravidlo 1. Přání je třeba napsat.

Je lehké říci, ale těžší napsat svoje přání. Jakkoli divně to zní, správně zapsat vlastní přání je opravdu problém. „Chci mít vlastní dům“. Je to napsáno správně? Ukazuje se, že naprosto ne! Zapsáno není vlastnění domu, ale přání ho vlastnit.

Pravidlo 2. U přání musí být uvedeno datum nebo období, v němž se má splnit.

Například: „v březnu roku 2015 kupuji velkou plazmovou televizi“. Dokonce  i když napíšete „koupím televizor“, bude to špatně. Protože napsané se sice vyplní, ale ne v potřebné době.

Pravidlo 3.  Správně se přání zapisuje vždycky v přítomném čase. Jinak řečeno místo „Na dovolenou pojedu do Řecka“ je třeba napsat „Na dovolenou jedu do Řecka“.

A ještě jedna často se vyskytující chyba: „Nechci být chudý“. Je to správně napsáno? Samozřejmě, že ne! Má to velmi pádné důvody. Za prvé, Vesmír nepřijímá záporná slova. Říkáte „Nechci být chudý“, ale Vesmír ignoruje částici „ne“ a přijímá poselství „Chci být chudý“! Za druhé, nejčastěji k sobě přitahujeme to, na co myslíme. Když říkáme „Nechci být chudý“, automaticky myslíme na chudobu, ale když vyslovíme „Chci být bohatý“ – na bohatství. Nezapomínejme proto na další pravidlo:

Pravidlo 4. Zakažme si užívat jakékoli zápory.

A důležitá poznámka: při zapisování svého přání je dobré uvést více podrobností  o tom, o čem sníte. Z toho vyplývá následující pravidlo:

Pravidlo 5. Více podrobností a emocí.

Jde-li o cestu do Řecka, popište několika slovy alespoň hotel a pláž. Jde-li o nové auto, uveďte alespoň základní vlastnosti. A určitě vždy popište city, které vás ovládnou, až se přání vyplní.

Je také důležité, aby splnění vašeho přání nezpůsobilo škodu jiným lidem. Na tom je založeno další pravidlo:

Pravidlo 6. Jakékoli zapsané přání musí být zakončeno ochrannou frází: „Toto nebo něco ještě většího vchází harmonicky do mého života a přináší radost a štěstí mě a všem, koho se toto přání týká“.

Všimněte si formu lace „nebo něco ještě většího“. Když si něco zcela konkrétního přejeme, nemusíme Vesmír nutně omezovat v jeho úsilí nám pomoci. Možná, že náš Svět vás pokládá za hodné odpočinku ne v Řecku, ale na Maledivách?

Naše přání je tedy přesně zformulováno a zapsáno. Všech 6 pravidel jsme přesně dodrželi. A co dál? Dále je třeba klidně vypustit přání do Vesmíru a dokonce na ně téměř zapomenout. Nervozita a nutkavé myšlenky budou splnění našeho přání jen na překážku. Proto je tu

Pravidlo 7. Neviste na svém snu. Propusťte ho a jednejte!

To neznamená, že si teď můžete jako v pohádce lehnout na pec a čekat, až se sen vyplní. To ne! Pod ležící kámen voda nepoteče! Vesmír vám může poskytnout nádherné možnosti, ale bez vašeho jednání se nemohou změnit v žádaný výsledek.

Přejeme vám úspěch a splnění těch nejtoužebnějších přání.

Holky přes 50, to jsou ženský! Dávno už zapomněly na romantiku patnáctiletých, aktivitu a elán pětadvacítek a racionální úsilí těch, co je jim přes 30. Viděly už hodně. Až musely trochu přivřít oči… Ale nakonec je znovu otevřely dokořán. A spatřily nový svět, nové samy sebe a nový život. Znovu uvěřily v něco lepšího, protože to horší se jim zpravidla už přihodilo. Ale ony to přežily – právě proto, aby znovu dokázaly uvěřit v něco lepšího. A lepšího se jim dostává, protože jsou schopné vidět ho i tam, kde ho různé nanicovaté děvenky vidět nedokážou. Mají zostřené vidění, vnímavý sluch a jemné ruce. A proto k nim také to nejlepší tak lne.

Jsou krásné. Ne – počkejte, nejsou jen hezké, jsou neuvěřitelně krásné, protože přiznávají, že mají právě takovýhle zadek, právě takováhle prsa, takový nos a nohy. Naučily se právě tyhle zadky-prsa-nosy-nohy mít rády.

Znají jedno tajemství, tyhle holky přes 50: už mají po krk všech těch řečí o „příjmech“, „kariéře“, „úspěchu“ a „sociálním statutu“. Teď už s naprostou jistotou vědí, že to nejdůležitější rozhodně není to, co ukazují televize, co se píše na internetu, hodnotí na sociálních sítích a přebírá ve fitkách. Znají to nejdůležitější a mlčí. Mlčí o tom, co je v životě nejdůležitější: život sám, jeho chuť, jeho barva, jeho rytmus, vůně, umění mít potěšení a radovat se z každého dne.

Dávno nepěstují vybroušené fráze, předem připravené shovívavé úsměvy a korektní vycházkové kostýmky. Přestaly „aktivně vyhledávat“. Našly toho, koho tolik potřebovaly celé ty roky –  samy sebe. Takové, jaké jsou. A ukázalo se, že právě takové – opravdové – jsou pro všechny kolem náramně zajímavé. A to skutečně prakticky pro všechny – a pro chlapy, co za něco stojí, tím spíš. Znovu umějí srdceryvně plakat a smát se, až sotva dechu popadají. Už si odchodily svoje v neprůstřelné vestě společenské slušnosti, požadavků, zákazů a povolení. Přestalo je bavit ovládat se – rozpřáhly ruce a ocitly se na svobodě  – živé, plné citu a skutečné…

Žijí tak, jako dýchají: hned bouřlivě, hned klidně, hned něžně a sotva slyšitelně a hned zas ve spěchu a s nadšením… Dýchají v rytmu života a žijí v rytmu dýchání. Konečně se jim to po padesátce začalo dařit: žít ve stejném čase se životem.

Holky přes 50 jsou hrozně zvídavé. Nějak se stalo, že místo „To už dávno vím“ začínají větu „Jé, ženský, tohle je tak zajímavý…!“. Tanec i jóga, programování, turistika i vaření…  Vytvářejí život, navlékají si korálky svých nově objevených talentů, malují obrazy, zdobí talíře a zdolávají hory. A všechno se jim daří.

Holky přes 50 nejsou žádné usedlé paničky. Nosí dlouhé sukně, protože je to moc hezké. Nosí taky mini, stejně tak jako džínsy. A nejrůznější bižu, z domova i z ciziny. Vykašlaly se na drahé značkové ozdůbky. Už nemusejí dokazovat „taky já mám na zlato“. Je pro ně důležité, aby se to líbilo jim samým. Nechtějí nic slyšet o tom, co je „moderní“, „trendy“ a „in“ v této sezóně. Potřebují, aby pro ně osobně to bylo prostě – hezké. A v tom „hezké“ je hodně ženského, milého, neuspěchaného.

Holky přes 50 přestávají počítat kalorie. Protože láska, zájmy, pohyb, nadšení, inspirace, to všechno působí mnohem účinněji než fitness a plastičtí chirurgové. A právě proto jsou tak pěkné…

Našla jsem text, který mne zaujal. Naprosto zcela vyjadřuje mé současné pocity. Jen je mi "líto", že jsem je sama nedokázala takhle popsat...

Zatímco muž opravoval auto, jeho syn vzal do ruky kámen a
poškrábal to auto. Muž chytil svého syna a ze zuřivosti ho několikrát
udeřil po ruce.Nevšiml si však, že ho bije francouzským
klíčem. Chlapeček je v nemocnici, ztratil všechny své prsty kvůli
zlomeninám. A pak se zeptal svého otce s unaveným pohledem v očích:
Tati, kdy mi znovu narostou prsty?
Otec, vědom si závažnosti situace nebyl schopen říct vůbec nic. Šel
zpět ke svému autu a několikrát do něho kopl. Rozhořčený si sedl před
auto a díval se na škrábance. Chlapec tam napsal: "MÁM TĚ RÁD TATI!
Věci jsou k používání, lidé jsou na milování! Problém v dnešním světě
spočívá v
tom, že LIDÉ JSOU POUŽÍVÁNI A VĚCI JSOU MILOVÁNY. Proto stojí lidstvo
tam, kde je.

Poslední přání syna Filipa

Předem se omlouvám, že můj deníček bude asi dlouhý, ale věřím a doufám, že ho dočtete až do konce.

V neděli 2.2. krátce po poledni jsme našli našeho syna Filípka oběšeného na zahradě u našeho domu. Bylo mu ještě 14, patnácté narozeniny by slavil až na první jarní den.

Byl to otřesný a nepopsatelný šok a pocit zoufalství a zmaru. Naši bolest, zoufalství i beznaděj bychom nejraději vyřvali do celého světa.

I když nám bylo od první chvíle zřejmé, že není pomoci, v zoufalé snaze o zázrak se ho manžel s dcerou a synem pokoušeli oživovat a já jsem volala záchranku. I jim bylo hned po příjezdu jasné, že není pomoci, ale přesto se snažili dělat, co mohli a museli.

Vzápětí přijela policie a kriminálka, chvíli po nich i reportéři z TV Prima. Policisté i kriminalisté se chovali citlivě a profesionálně zároveň. Televizní reportéry vykázali do patřičných mezí, zamezili jim v kontaktu s kýmkoliv z rodiny. A přesto už večer byla v krimi zprávách reportáž o naší tragédii – s pár nepřesnými údaji.

Kriminalisté se sháněli, zda Filip nechal dopis na rozloučenou (zatímco se záchranáři stále snažili o zázrak). Starší syn šel do jeho pokoje a dopis tam skutečně našel. Já jsem do něj koukla, ale nebyla jsem schopná přečíst ani slovo. V zoufalé snaze vědět PROČ jsem syna poslala zpět do pokoje dopis ofotit, protože jsem správně tušila, že nám ho seberou. Skutečně nám ho sebrali (vrátili nám ho až ve středu při výslechu na kriminálce) a nebýt toho, že jsme měli jeho kopii, bych se skutečně zhroutila z toho, že nevíme, proč to udělal a že jsem to zavinila já.

Záchranáři ukončili svoji snahu, auto i vrtulník odletěli prázdné a našeho Filípka odvezli pohřebáci.

Během odpoledne se u nás sjely všechny ostatní děti (kromě dvou dcer, co žijí v zahraničí – ty přijeli až na pohřeb) a babička se sestrou Ester. Společně jsme truchlili, plakali a doufali, že je to zlý sen, ze kterého se probudíme.
Pak nám starší syn přečetl Filipův třístránkový dopis. A my se dozvěděli, proč to udělal. Mnohé věci a souvislosti nám však docházeli a docházejí postupně a mnoho jsme pochopili až díky dalším událostem.

Filípek se nám narodil jako naše osmé miminko. Bylo možná trochu bláznovství pořídit si tolik dětí, ale já jsem moc chtěla velkou rodinu a hodně dětí. On byl krásné a pohodové miminko. Získal si lásku všech svých nejbližších – jeho úsměv a věčně rozzářená čokoládově hnědá očka si získala každého.

Jak rostl, byl stále stejným sluníčkem. Bylo ale zároveň čím dál zřejmější, že je jiný než jeho bratři i bratranci. Měl úplně jiné zájmy – bavilo ho malovat, pomáhat s vařením a pečením. Stále něco vyráběl – košíky z pedigu, skládačky z papírů. Klučičí hry ho nezajímaly, raději poslouchal řeči dospělých nebo si hrál s holkama. Radil sestrám s oblékáním i účesy. Taky krásně zpíval. Když jsme se před pěti roky přestěhovali poblíž Hradce Králové, začal zpívat ve známém chlapeckém sboru. Měl mimořádný talent a díky tomu po pár měsících začal zpívat s hlavním sborem a jezdit po koncertech. Po deseti měsících jel na první velké turné do Japonska a Jižní Korey na pět týdnů.

A tehdy začaly jeho problémy ve škole. Nevím, jestli za tím byla závist, že se tak malý kluk podíval do světa, kam se většina z lidí nikdy nepodívá… Někteří učitelé, místo aby mu pomohli doplnit si a dohnat učební látku, ho začali potápět. Nikdy ve škole neslyšel ocenění, že úspěšně reprezentuje naši vlast a vlastně i školu. Byli jsme to ve škole i řešit, že ho chceme podporovat v jeho výjimečném talentu a že je pro nás důležité, aby byl šťastný a spokojený a mohl dělat to, co ho baví. Na chvíli to pomohlo, ale nikdy nepocítil od některých učitelů podporu.

Někdy v té době, ve svých 11 letech, si začal sám poprvé uvědomovat, že je „jiný“. Dcery mě opakovaně říkaly, že Filípek bude gay, ať se s tím smířím. Já jsem je ubezpečovala, že to pro mě není věc, se kterou bych se nesmířila, ale že mu to nehodlám podsouvat a nechám na něm, jak to v něm uzraje. A že až s tím jednou třeba přijde sám, že ho s otevřenou náručí přijmu a že mě jen bude mrzet, že bude mít těžší život. Kdybych bývala tušila…

V této době jsme chodívali do místního kostela, kde sloužil farář, Slovák, asi čtyřicetiletý. Vždy jsme se snažili děti vést k víře v Boha a doufali jsme, že z nich i za pomoci víry vychováme hodné a poctivé lidi. V té době nám vůbec nedošlo, že onen farář má v každém druhém kázání homofobní řeči proti registrovanému partnerství a homosexuálům. Nepředpokládali jsme, že by cokoliv řečeného v kostele někomu ubližovalo – vždyť víra v milosrdného Boha by lidem měla za každé situace pomáhat. Jen nám bylo divné, proč Filípek ve svých 13 letech bouřlivě odmítal do toho kostela chodit. Nechtěli jsme ho nutit násilím a nechali jsme to na něm a on už víc než rok a půl s námi nechodil. A zas mohu jen říci – kdybych tušila, jak všechno pro nás skončí…

Filip byl až do posledních dní veselý, choval se normálně jako děti jeho věku. K cizím lidem se choval velmi mile a přátelsky, byl velmi kamarádský (i když kamarádil hlavně s holkama). Někdy byl doma trochu drzý, ale vždy se to snažil napravit. V pokojíku si poslouchal hudbu, díval se na filmy, chodil do školy i na zkoušky sboru. Dělal přijímačky na konzervatoř, kam se sice nedostal, ale netvářil se, že by mu to příliš vadilo. Ještě v sobotu večer jsem s ním řešila jeden problém, který v pátek udělal a za který se omlouval a povídali jsme o tom, kam půjde na střední školu. To bylo naposledy, kdy jsme ho viděli živého.
Odešel do svého pokoje a napsal dopis na rozloučenou a nad ránem se potichu vykradl z domu na zahradu…

Po jeho smrti a po přečtení jeho dopisu jsme si začali dávat dohromady mozaiku jeho života i důvodu jeho odchodu. Začali jsme chystat jeho pohřeb – podle přání, která napsal do toho dopisu – měl přesně naplánováno, jak chce, aby to proběhlo, v čem ho máme pohřbít. Chtěl, aby se všichni dozvěděli, proč to udělal.
V té chvíli jsme ani my sami ještě plně nechápali, proč pro něj byla jeho homosexualita, kterou si už naplno uvědomil a přiznal sobě i dvěma sestrám a kamarádce, důvod odchodu ze života.

Ten důvod jsme naplno pochopili v den pohřbu a po tom, co následovalo.
Obřad rozloučení probíhal v kostele tak, jak jsme ho s láskou a obrovskou bolestí v srdcích několik dní všichni chystali. Sjelo se plno příbuzných, kamarádů, přátel. Do kostela se ani nevešli.

Na úvod se hrály písně, které si on sám přímo přál, aby tam zazněly. Jednou z nich byla Same love od Macklemora. Pak probíhal pohřební obřad, promluvil Filípkův strýc – kněz, pak bývalý evangelický farář jako zástupce Logosu( což je ekumenické společenství věřících gayů a leseb), pak jeho dvě sestry řekly něco o svém bráškovi. Promítali jsme na plátno jeho fotky podbarvené písněmi, co mu vybrali jeho sourozenci…

A když všichni v slzách čekali, že se začne vynášet rakev z kostela, přiskočil k mikrofonu místní farář a začal, že je hodně naštvaný za to, co zde zaznělo a že s tím nemůže souhlasit. Neodpustil si své homofobní řeči. A když se obrátil k rakvi našeho syna, už to někteří přítomní nevydrželi. Spolužáci začali pískat, dvě dcery vykřikly, ať zmlkne a odejde a sestra vykřikla „To kvůli vám a lidem, jako jste vy, se zabil…“

V ten okamžik jsme netušili, co se tím rozpoutá, jen jsme o dost víc pochopili jeho čin. I to, co pak následovalo, nám v mnohém pomohlo otevřít oči a pochopit jeho bolest, kterou v sobě nosil a skrýval pod stálým úsměvem. Víme, že ho trápila netolerance a neláska lidí, homofobie i jiné formy bezpráví vůči jakékoliv menšině.

Ve svém dopise píše: „Kájo, Betty a Týno, moc a moc si vážím vaší shovívavosti a toho, že jste "to“ brali v pohodě a nevadilo vám to…tohle (moje sexualita) je vlastně hlavní věc, kvůli které jsem to udělal…dnešní svět je naprosto plný předsudků a nenáviděnosti k určitým skupinám lidí…to mě hrozně štve a přeji si, aby to tak nebylo, aby se se všemi lidmi zacházelo stejně a aby moje smrt aspoň trochu napomohla k veškeré rovnoprávnosti všech lidí na zemi."

Věříme, že dost lidí, kteří se o smrti našeho syna dozvěděli, ho pochopí a třeba se zamyslí nad tím, jaký názor a postoj mají k homosexualitě a stanou se tolerantnějšími.

Velmi mě bolí, že jsou na světě lidé, kteří se neštítí ničeho a kteří klidně pod články o našem synovi napsali komentáře, že je fajn, když se taková labilní buzna zabije sama a že by to měli udělat všichni. A podobně laděných komentářů bylo dost… Co je to za lidi, kteří za smrtí malého kluka nevidí lidskou bolest mnoha lidí, co ho milovali, a jsou schopni napsat takovéhle komentáře?!?!?

Copak nejsme všichni lidské bytosti, které jsou si rovny?

Děkuji všem, kteří si deníček o našem Filípkovi přečetli až do konce.
A všechny bych chtěla jeho jménem poprosit – buďte k sobě navzájem hodní a tolerantní, učte toleranci k odlišnostem sebe i své děti, mějte je rádi a važte si každého dne, kdy je můžete láskyplně obejmout.

Malá dcerka se ptá v roce 2513  svého otce:
Tati, dneska jsem  zaslechla, že prý kdysi žili v nějakých Čechách nějací Češi, slyšels o tom něco?
Samozřejmě maličká, prý právě podle nich se dnes říká: "... ty seš blbej jako Čech"
Aha, a kde ty Čechy byly?
No, to se neví, ale asi někde ve střední Evropě.
A to vážně byli tak blbí? Asi ano děvče, podle pověstí si prý rozprodali a vytunelovali vlastní zemi,jejich vláda nechala lidi umírat, protože náklady na léčení si nemohl slušný člověk dovolit, a pokud ano, brzy zemřel zadlužený hladem, protože lichvářství bylo posvěceno na byznys.
Za vrcholné představitele si postupně volili kdejakého lumpa, jeden prezident dokonce pustil lumpy a darebáky ještě dříve než je stihli potrestat a zabavit, co nakradli.
Ti Češi si zlikvidovali zemědělství a průmysl, tím vzali lidem práci. Prodávali jedovatý alkohol, dováželi a draze prodávali odporné a nezdravé potravinyz jiných zemí jen proto, že byly levné a dalo se na nich pohádkově zbohatnout.
Kdo se bránil útočníkovi, toho zavřeli a útočník byl ponechán na svobodě a ještě odškodněn.
Vyživovali si z vlastní kapsy cikány a jiné darebáky a církve a stali se poskoky cizích mocností. Dokonce i zákony udělali takové,aby vyvolení mohli beztrestně krást a prostí lidé to spláceli z obrovských a nesmyslných daní.
Ale nejspíše to jsou jenom povídačky, tomu se nedá věřit. To se jenom tak říká, víš.
Protože podle výpočtů tak blbý nikdo být nemůže!

Často poslední dobou chodím na Facebook,mám v přátelích hodně lidí,kteří mají rádi psy jako já,další lidi,kteří mne nepovažují na blázna,když se mi líbí reborn baby,nacházím tam ale také různé názory,které mne samotnou vždy udiví a najednou se na různé věci začnu dívat úplně jinak.Tam jsem narazila i na pana Aleše Kalinu,který se zabývá lidmi a jejich problémy.Jeho vysvětlení různých věcí je pro mne natolik zajímavé,neotřelé,že si to opravdu studuji a dávám si to i sem,abych se k tomu mohla vracet.A opravdu nesmírně se těším na jeho přednášku,kterou bude mít v Praze.

Zastav se na chvíli a čti!

Když jsem včera vystupoval z vlaku, přede mnou šla pomalým tempem stará žena. Pospíchal jsem a nevěděl, jak ji předběhnout. Nepříčetně mě vytáčela. Vtom jsem se zarazil a říkám si, kam vlastně pospíchám? Ozvaly se ve mně výčitky svědomí, že jsem se v duchu zlobil na ženu, která měla dost času a navíc za svoji pomalost nemohla. Celý život pracovala a možná si i hodně vytrpěla. A možná i všechno trpělivě nesla. A já jsem takový netrpělivý a malicherný. A to všechno jen proto, abych byl o 10 minut dřív doma. Ty minuty i tak promrhám na internetu nebo u televize.

Alibisticky to shodím na dobu, ve které žijeme. 

Všichni jsme hrozně uspěchaní. A večer zjistíme, že jsme toho zase moc nestihli. Frustrovaní zalehneme a usneme spánkem spravedlivých. 

Přes SMS si vyznáváme lásku, přes chat komunikujeme 

a do očí si nemáme co říct. Trápí nás účty, kariéra.

Ve schránkách se nám hromadí maily, protože nemáme čas odepsat. 

Na polici se nám hromadí knihy, neboť nemáme čas číst, nevíme, jak voní příroda, protože nemáme čas k ní přivonět! 

Do kdy to ale vydržíme? 

Čím víc toho chceme stihnout, tím méně toho stihneme.

Věnujeme velmi času věcem, které si to nezaslouží. 

Neumíme se zastavit a uvědomit si hodnotu věcí. 

Nafotíme  spoustu fotografií, ale už si je ani neprohlídneme = vypálíme je na CD a tím to končí. 

Počítače máme plné hudby, na kterou nemáme čas, 

máme množství televizních kanálů, které ani nestačíme všechny sledovat. Místo zábavy stres!

Stále kontrolujeme  mobil, jestli nám někdo nevolal, 

přestáváme si vážit krásných věcí, kvůli kterým se vyplatí žít.

Můj děda má 87 roků. 

V životě 

* nebyl v zahraničí, 

* nemá mobil, 

* poslouchá jednu stanici na svém starém rádiu. 

* A přitom si myslí, jaký krásný život prožil. 

* S úsměvem vzpomíná, těší se z pěkného dne, z vůně dřeva, ze svých vnoučat. 

* Žil těžký život, ale váží si ho!

To my dnes neznáme. A tak máme infarkty, rakovinu, deprese. A možná by stačilo jen zpomalit! Tvrzení, že se to nedá, neobstojí. Zamysleme se, kolik času věnujeme nepodstatným věcem. 

Zkusme vypnout mobily a počítače a porozprávět si.

Snad jsem si uvědomil svůj rychlý život včas, abych zpomalil. Kamarád má chalupu v malé osadě obklopené horami, není tam signál, žádná televize, obchod otevřený jen v úterý a ve čtvrtek a jedna hospoda 5x5m. 

Asi tam zaběhnu, abych zpomalil a nezlobil se na staré lidi, kteří si váží zbytku života a zbytečně nespěchají za smrtí, tak jako mnozí z nás!

 *Pěkný den…a zpomalte…žijete jen jednou…a velmi krátce! *

V ten den, kdy mne už vidíte a vnímáte

jako starou ženu,

mějte se mnou trpělivost,

a já se pokusím všemu

rozumět.



Pokud jím pomalu,

nejsem správně oblečená,

mějte trpělivost.

Vzpomeňte si na hodiny, které jsem strávila s vámi,

Strávila jsem je s vámi proto,abych vás učila.



Pokud jsem s vámi a bavíme se

a vy mi musíte vše posté opakovat,

nezlobte se na mne a vyslechněte i vy mne,

mějte se mnou trpělivost.


Pokud se nemohu dobře už umýt ani ve sprchovém koutě ani ve vaně,

nenadávejte mi a především mi nedělejte ostudu.

Vzpomente si,kolik jste měli výmluv vy,

a jak často jsem vás musela poslat zpátky se pořádně umýt.


Pokud si povšimnete mé neznalosti nové technologie,

prosím vás, dejte mi dost času

potřebného k tomu,abych se to naučila.

A prosím,

nesmějte se mi.


Učila jsem vás tolik věcí ....

Jak správně jíst, jak se chovat,

jak mluvit, jak se oblékat a jak a

kde začít v tomto světě.

Velmi mnoho z těchto věcí jsou výsledkem

síly a spolupráce  nás obou.

Tebe a mne..


Pokud jsem se zapomnětlivá, nebo někdy

ztratím nit našeho rozhovoru, dejte mi dostatečnou dobu

na uvědomění si toho.

Je důležité,abychom měli blízko k sobě,

nebudte ze mne nervozní a vzteklí,prosím.

Já vím,že asi není dost času na to,co potřebuji já.


Když moje unavené nohy ne dost rychle

mohou jít,podejte mi ruku a pomozte mi,

jako já jsem pomáhala vám při vašich prvních krůčcích


A když vám jeden den řeknu,že můj život už nestojí za to žít

a že bych chtěla umřít,

nesmíte se na mne zlobit.

 
Jednoho dne pochopíte,že už nemám pro co žít,

že už jsem tak stará,že nežiji,ale jen přežívám.



Jednoho dne zjistíte, že i přes

omyly,které jsem udělala, chtěla jsem pouze

to nejlepší pro vás a že jsem chtěla,

abyste měli co nejlepší cestu tímto světem.



Můžete se cítit smutní a neschopní,

jestliže mne skutečně milujete,

ale budte jen na mé straně,

snažte se mne pochopit a

pomoci mně

jak jsem to dělávala já,když jste se narodili.

Teď je řada na vás provázet mne

na mé obtížné cestě,abych s vaší láskou

a trpělivostí došla na konec svého života. 

Dívejte se na mne s úsměvem,

já jsem pro vás měla vždy mnoho

nesmírné lásky,a ta s vámi bude už po celý váš život.
 

 děkuji ♥ ♥ ♥

 

Hvězdy září na obloze díky andělům. Pokaždé, když ti bude nejhůř, pohlédni na nebe a uvidíš je. A pokud ne, bude to znamení, že někdo je na tom hůř než ty a potřebuje jejich energii a zář mnohem víc.

Lidé jsou lhostejní a lhostejnost je daleko horší než nenávist.

Dej každému dni příležitost, aby se mohl stát tím nejkrásnějším dnem v tvém životě.

Žij okamžikem, protože ta chvíle, co právě prožíváš, už se nikdy nevrátí.

Nesmíte se bát toho, že život jednou skončí, ale toho, že by již nikdy znovu nemusel začít.

Život je jako hvězdná obloha: zatímco na jednom konci některá souhvězdí zapadají, na druhém jiná vycházejí.

Osud nám nevrátí, co kdysi vzal, vrací jen vzpomínky, bolest a žal.

Snaž se neustále udržet nad svým životem kousíček nebe...

Život je kreslení bez gumy.

Quid sit futurum cras, fuge quarere. - Varuj se pátrat po tom, co bude zítra. 

Je těžké se smát, když nechceš, ještě těžší je, když se smát nemůžeš.

Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla. Tak jdi a žij.

Život se podobá knize. Blázen v ní letmo listuje, moudrý při čtení přemýšlí, poněvadž ví, že ji může číst jen jednou.

Život je smutné jeviště a člověk musí hrát, když mu srdce krvácí musí se umět smát.

Zoufalství je největší z našich chyb.

Nesnaž se porozumět druhým, dokud nepochopíš sám sebe, mohl by ses ztratit v cizích touhách a už nikdy nepoznat své vlastní!

Spadneš-li sedmkrát, vstaň po osmé...

Země se točí, nebe je modré, voda je mokrá... show must go on!!!

Ve všem je lépe doufat než zoufat, neboť kdo může určit možné?

Čas není žádná dálnice mezi kolébkou a hrobem, nýbrž místo k zaparkování na slunci.

Dnes žít! Dnes se smát! Dnes se radovat!

Nebojte se nepřátel, v nejhorším Vás mohou zabít!Nebojte se přátel, v nejhorším Vás mohou zradit! Bojte se však lhostejných, neboť při jejich přihlížení a tichém souhlasu se děje vražda i zrada!

Nemůžete objevit nové oceány, pokud nemáte odvahu odpoutat zrak od břehu.

Nic není nesnesitelnějšího než hlupák, který má štěstí.

Aby byl člověk šťastný, musí mu ke štěstí stále něco chybět.

Abys měl aspoň kapičku štěstí, alespoň trochu toho nebe na zemi, musíš se smířit se životem, se svým vlastním životem - takovým, jaký je.

Každá vteřina života je tvou volbou proti osudu a osud je životem tvým...

Chtěla bych více číst a méně uklízet. Sedět na zápraží a obdivovat výhled bez ohledu na plevel, rostoucí na zahrádce.Trávit více času se svou rodinou a přáteli a méně času prací. Kdykoliv je to možné, měli bychom životní zážitky vychutnávat, ne je snášet. Zachytit tyto okamžiky a uchovat si je. Nic neschraňovat, používat svůj nejlepší porcelán a sklo při každé příležitosti, nosit své nejlepší oblečení třeba jen na nákupy. Neschovávat svůj nejlepší parfém. Slova jako je "někdy" a "jednou" zapomenou. Pokud existuje něco, co stojí za to vidět, slyšet nebo dělat, uvidět, uslyšet a udělat nyní. Všichni bereme svůj život jako samozřejmost. Nejsem si jistá, co by dělali lidé, kdyby věděli, že je nečeká žádný zítřek. Možná, že by zavolali svým rodinám a nejbližším přátelům. Možná by zavolali bývalým přátelům, omluvili se a zavřeli dveře za minulostí. Možná, že by šli ven na čínu, do divadla nebo na koncert. Jen doufám, že se to nikdy nedozvím. Je spousta maličkostí, kterých bych litovala, kdybych zjistila, že se můj čas naplnil. Byla bych naštvaná, protože jsem samozřejmě nenapsala dopisy, které jsem jednou napsat chtěla. Zlobila bych se na sebe a bylo by mi líto, že jsem svému manželovi, dětem a rodičům neříkala dost často, jak moc je mám ráda. Neměli bychom nic odkládat, nedržet se zpátky a nevyhýbat se ničemu, co přináší radost, smích a vzrušení do našich životů. Každé ráno, každá minuta, každé nadechnutí je opravdovým darem od Boha.Nevěřím na zázraky, ale spoléhám na ně. Život možná není takový, jak jsme doufali, ale pokud jsme tady, měli bychom žít, jak nejlépe umíme.

Na Facebook nechodím tak často,ale někdy mne něco hodně osloví,ted to bylo povídání od jedné mladé slečny,které se mi moc líbí,tak si je sem ukládám,abych se k tomu mohla vracet.

Říkali,že všechny cesty někam vedou, že hory ční až do mraků, že všechny strasti jednou přejdou, že svět je plný zázraků. Kdo to tvrdil ? Kdo si za tím stál? To musel být blázen, nebo hodně miloval Ztráta lásky nebolí. Ztráta je jako díra. Zbyde po ní jen prázdno. To, co bolí, jsou vzpomínky. Vzpomínky na pocity, které jsem cítila a mám pocit, že už se nikdy nevrátí. -

Naučila jsem se:

že láska, ne čas zahojí všechny rány

že každý, koho potkám, si zaslouží být pozdraven s úsměvem

že peníze nedělají postavení mezi lidmi

že pod tvrdou schránkou každé osobnosti se skrývá někdo, kdo potřebuje být oceněn a milován ...

že nejlepší škola života je minulost staršího člověka, než jsem já

že přátel je třeba si vážit

že je lepší říct vždycky pravdu

že ne všem sladkým řečem se dá věřit

že slova neznamenají nic, pokud nejsou prokázány skutky

že nikdy nevyjde duha bez trochu deště a stejně se nám neukáže štěstí bez trochy slz.

že člověk, kterého miluješ, ti dokáže nejvíce ublížit

že je dobře dát druhou šanci

že někdy je lepší být zticha a jen sledovat

že možná i já jednou najdu to pravé štěstí

že někdy potřebuji držet v dlani ruku a srdce, které mi rozumí

že ŽIVOT je tvrdý, ale já jsem TVRDŠÍ -

Neptej se mě, proč brečím ... Ani proč se směju ... prostě přijď ke mně, a směj se se mnou ... nebo mě jen tak obejmi a stůj při mně ...

Nikdy nevíš, kdy to může být naposledy...

Miluju procházky v dešti, protože nikdo nevidí, že pláču... -

Dlouho uvažuj, než někoho učiníš přítelem. Pakli se pro někoho rozhodneš, přijmi jej celým srdcem. Mluv s ním otevřeně jako sám se sebou.

V tvém životě přijde okamžik, kdy si uvědomíš: na kom záleží, na kom nikdy nezáleželo, na kom nikdy záležet nebude a na kom vždycky bude. ...

Netrap se lidmi ze své minulosti. Je důvod pro to, že se nedostali do tvé budoucnosti.... -

Člověk, který miluje, nezapomíná.... Člověk, který přestal milovat, zapomíná rád... -

Roztáhni ruce, odraž se a leť, dívej se z výšky na tenhle svět. Otevři oči a zkus pochopit, proč máš to štěstí na zemi žít. - 

Nepřestala jsem tě milovat,jen jsem se naučila bez tebe žít... nebylo to lehké,ale bylo to snazší než zapomenout...

Na Facebook chodím kvůli pejskům,občas tam najdu pěkné citáty nebo myšlenky,je pravda,že to bývá ve slovenštině,ale ta mi nedělá žádné problémy,naopak se mi ta řeč líbí.Už dávno bych řekla,že podle přátel mám Facebook spíše slovenský než český,protože například co se týče psů,tak Slováci inzeruji,kde se dá,české inzeráty na psy tam najdu málo,myslím ty útulkové nebo z depozit

Ted mne zaujal jeden uživatel,který tam má pěkné myšlenky,které mne oslovují a souhlasím s nimi,tak si je sem dám.

Tuto herečku velice obdivuji,hlavně její životní energii a optimismus,to,že je stále usměvavá,připadá mi jako dobrá víla,všechno bere s nadhledem a má pro vše svůj názora ve valné většině zlých věcí najde vždy to dobré-chtěla bych to umět,určitě by mi bylo mnohem lépe.

Rozhodla jsem se změnit. Jak?
    Přeprogramovat.
    Dlouho jsem chodila po světě jako bludný Holanďan.
    Hledala smysl života, práci, přátele-jednoho nejlepšího přítele / spřízněnou duši-lásku.
    Stěhovala jsem se, měnila země, byty-někdy to pomohlo, ale dlouhotrvající štěstí jsem nenašla.
    Často a hodně se dívám do minulosti.
    Hledám odpovědi i tam.
    Nacházím, že kdysi jsem měla přátele / práci / lásku a nad smyslem života jsem neuvažovala-člověk je tehdy zaneprázdněn "žitím".
    Našla jsem i rady přátel, kteří mě svými listy / maily neustále podporovali, ale já jsem si to neuvědomovala.
    Většinou mi bylo všechno málo. Stále jsem chtěla víc. Více lásky, více přátel, více práce, více podpory ...................
    Nakonec jsem skončila v jedné malé vesničce s obyčejnou nekvalifikovanou prací a až teď mi najednou začali lidé říkat: "Práci si třeba vážit, Buď vděčná ...!" Takže konečně jsem se na všechno začala dívat jinak. Jsem vděčná za všechno, co mám. Vážím si práce, která možná není tak cool jako mých kamarádů, ale je fajn.

    Přemýšlím, proč mi nikdo nikdy neřekl, že mám být vděčná a vše si více vážit. Proč až teď? Proč ne tehdy, když jsem měla skvělé práce a přátele? Kromě toho někteří lidé začali na mě křičet: "Evo, změň se!". Ale já jsem nevěděla jak. Jak se mám změnit? Tak jsem křičela zpět: "Jak? Já se chci změnit, ale jak, já nevím jak ................... "
    Také jsem se chtěla modlit. Ale jak? Zač? Modlit se za dobrou rodinu? Většina lidí vidí smysl života / štěstí v ní, co když to není smyslem mého života?
    Za dobrou práci? Co když ta, kterou mám, je pro mě momentálně ta nej?
    Za dobrých přátel? Co když ti, které mám jsou dost dobri?
    Čili už mi zbývá být jen vděčná za všechno, co mám. Za bohatý život plný zážitků, zkušeností, krásy, příležitostí, milých lidí, za práci, nápady, inspiraci ............
    A že prý právě takovýto postoj přitáhne ještě mnohem víc toho, zač jsme už vděční. Uvidíme. Očekávám, že se můj život začne měnit.
    Neboť i v Bibli se píše: "Každému, kdo má bude dáno a bude mít hojně, ale tomu, kdo nemá, i to co má bude odňato."
    Stačí změnit myšlení.
    Přeprogramovat se.
    Vidět štěstí a smysl v maličkostech.
    V modré obloze, hvězdách, květech .......
   

Tohle mne rozesmálo,je to prima vzkaz od uklízeček,o to se musím s Vámi podělit....

Chci se tady zmínit o jedné mé internetové známé,která se považuje za normální a to tím,že někomu něco dá zadarmo,nic za to neočekává a má radost z toho,že to tomu druhému pomůže a udělá mu to radost.Co vy na to,považuje se to dnes za normální?Vím,že ne,mám s tím bohaté zkušenosti,já,když jsem to mnohokrát udělala třeba co se týče útulků,jsem byla nazvána cvokem a blbcem,protože dnes dělat něco zadarmo se nenosí.Napsala jsem jí meil o svých zkušenostech a ona mi velice pěkně odpověděla,a to si chci zachovat,takže si to sem dám.Abyste věděli,o co se jedná,poslala mi své přebytky vlny,bylo toho bez pár dek 10 kg a nic za to nechce,i když jsem jí nabízela alespon zaplatit poštovné,naplést něco na její rebornky nebo prostě něco.Prostě nechce.Jmenuje se Majka a já jí sem velice vděčná,protože mám na pletení nejen pro pejsky do útulků na příští zimu,ale i na pletení dek i různých maličkostí. Moc Ti Majko děkuji,mám z toho opravdu velikou radost.                                                                                                                                                                                 

               Víš, máš asi mizerné zkušenosti s lidmi, já jsem spíš zatím víc optimista, hledám za vším spíš to lepší, protože tvrdím,že vždycky, když si myslíš že už hůř být nemůže, tak ti někdo ukáže, že tomu tak není, hůř může být vždycky. Proto mám radost, když můžu pomoct a někdo za tím už nehledá proč a za co, že to není samo sebou, proč by to někdo dělal zadarmo.Na jednu stranu jsem ráda, že nemáme doma moc místa, i když je to rodinný domek, ale jsme už skoro jak ve městě, protože dcera miluje koně, a tak by hrozilo že tu budu mít i toho koně. A taky si vždycky někde oblíbí spíš nějakého problémového, co mu hrozí utracení, jak ona tvrdí, i u toho koně je to po špatné zkušenosti s lidmi. Bavila jsem se o tom s jedním známým, ten ji zná taky a ten doslova konstatoval: " Ona to bude mít v životě těžký, ona je totiž normální!"
Mám pocit, že kdo je v dnešní společnosti normální a chce nezištně pomoci, ten je ve skutečnosti v nevýhodě a pro ostatní blbej. Ale děláme to pro svej dobrej pocit, ne? Víš, já pracuju v dětským domově, máme i postižené děti a toho co jsem tam za tu dobu měla možnost vidět,bylo už hodně, co ti budu povídat, nejdůležitější je zdraví. A tak jak tvrdím - dokud pletu, šiju, tak žiju. Majka

Dříve než začneš podvádět, si dobře rozmysli, jestli vyměníš celé dny a noci za chvilkový úlet… Jestli vyměníš polibky od někoho, kdo Tě miluje, za polibky od někoho, kdo Tě jen chce… Rozmysli si, jestli si vybereš někoho, kdo si myslí, že si sexy, místo někoho, pro koho jsi ten nejkrásnější člověk na světě… Uvědom si, že se vzdávaš někoho, kdo by kvůli Tobě obětoval všechno, kvůli někomu, kdo si Tě možná ani neváží… A hlavně si uvědom, že zradíš důvěru někoho, kdo na Tebe myslí každou chvíli a vybereš si někoho, kdo na Tebe brzo zapomene.

Andy Rooney

  * Naučil jsem se... Že nejlepší učebna života je minulost staršího člověka, než jsem já.
  * Naučil jsem se...Že když jsi zamilovaný, je to na Tobě vidět...
  * Naučil jsem se... Že stačí aby jeden člověk řekl: "Cítím se s Tebou dobře", abych se cítil dobře...
  * Naučil jsem se... Že mít dítě usínající v náručí je tím nejkřehčím krásným pocitem na světě...
  * Naučil jsem se... Že být přátelský a laskavý je více než mít pravdu...
  * Naučil jsem se... Že nikdy nemůžeš odmítnout dárek od dítěte...
  * Naučil jsem se... Že vždy ještě zbývá možnost pomodlit se za někoho, když už nemám sílu mu pomoci   jiným     způsobem...
  * Naučil jsem se... Že nezáleží jak váženým jsi v životě. Každý potřebuje přítele, který s ním dokáže dělat i hlouposti...
  * Naučil jsem se... Že všichni někdy potřebují držet v dlani něčí ruku a  srdce, které jim rozumí...
  * Naučil jsem se...Že malá procházka s mým otcem kolem bloku za letního večera, když jsem byl malý, učinila velké zázraky v okamžiku, kdy jsem dospěl...
  * Naučil jsem se... Že život je jak role toaletního papíru. Dostaneš se dříve ke konci, čím rychleji se odvíjí...
  * Naučil jsem se... Že bychom měli být rádi, když nám Bůh nedává vše oč ho žádáme...
  * Naučil jsem se... Že peníze nedělají postavení mezi lidmi...
  * Naučil jsem se... Že právě malé, denní, události dělají život velkolepým...
  * Naučil jsem se... Že pod tvrdou schránkou každé osobnosti se skrývá někdo,kdo potřebuje být oceněn a milován...
  * Naučil jsem se... Že Pán neučinil vše v jeden den. Což mě nutí k zamyšlení, jestli já bych měl...?
  * Naučil jsem se... Že ignorování skutečnosti nemění skutečnost jako takovou...
  * Naučil jsem se... Že když plánuji jít společnou cestou s někým,dávám mu současně možnost aby mi ubližoval...
  * Naučil jsem se... Že láska, ne čas, zhojí všechny rány...
  * Naučil jsem se... Že nejlehčí cesta vyrůst jako osobnost je obklopit se lidmi chytřejšími, než jsem já...
  * Naučil jsem se... Že každý, koho potkáš, si zaslouží být pozdraven s  úsměvem...
  * Naučil jsem se... Že není nic sladšího než spánek s vlastními dětmi a  cítit jejich dech na tváři...
  * Naučil jsem se... Že nikdo není dokonalý, dokud se do něj nezamiluješ...
  * Naučil jsem se... Že život je tvrdý... Ale já jsem tvrdší...
  * Naučil jsem se... Že šance nejsou nikdy ztraceny..., tu kterou propásneš, dostane někdo jiný...
  * Naučil jsem se... Že jestliže jsi naplněn trpkostí, štěstí zakotví někde jinde...
 
  * Naučil jsem se... Že každý by měl svoje slova udržovat jemná a něžná, protože zítra se k němu mohou vrátit...
  * Naučil jsem se... Že úsměv je nejlevnější způsob jak zlepšit svůj vzhled
  * Naučil jsem se... .Že si nemohu vybrat jak se cítím, ale mohu si vybrat co s  tím udělám...
 
  * Naučil jsem se... Že každý by chtěl žít na vrcholu, ale všechno štěstí a  růst se uskutečňuje při cestě tam...
  * Naučil jsem se... Že nejlepší je dávat rady jen ve dvou případech: pokud jsi o ně požádán nebo při nebezpečí ohrožení života...
  * Naučil jsem se... Že čím méně času musím strávit prací, tím více věcí udělám...

                                                                                                                                                                                                              Při procházení weby často nacházím věci,které mne opravdu hodně zaujmou,některé webovky mi nic neříkají,ostatním třeba ano,ale tak už to musí být,nemůže být každý zaměřen na to,co zajímá mne,to by byla na světě nuda.Ale věřím,že je i hodně takových lidí,kteří v mém webu najdou to,co je baví,něco jim říká a třeba je to i zaujme.                                                                                        

                                  V   další části budu dávat krásné citáty,moudra ze života,která mne oslovují,rady,kterých by člověk měl dbát,ale většinou stejně nedbá,je to ze všech možných wb stránek,nic z toho není moje vlastní tvorba,jen si to sem dávám,protože se mi to líbí a chci,aby si to přečetl i někdo,kdo se dostal na můj web a třeba se nedostal na web,odkud to mám převzaté.Je to moje více než půlroční shromaždování všeho pěkného,kdo chce,at si stahuje,co chce,dává si to na svoje webovky,je mi to jedno,jen když z toho má radost a líbí se mu to jako mně.Dostanu se i k politice,protože mi to nedá a musím alespon nějak ze sebe vybít tu zlost,jak to u nás vypadá,jak zde vládne blbost,nesmyslnost,peníze,moc,známosti a lenost,a nemyslím tím naše obyčejné občany,ale všechny nahoře,úředníky,policii,soudy-bohužel i já, jako mnoho lidí, s nimi mají neblahé zkušenosti,nad kterými i průměrný rozum zůstává stát.

                      O životě

Také jsem byla včera i předevčírem chytrá a snědla jsem veškerou moudrost světa jako všichni mladí dříve i dnes,dnes jsem asi chytřejší,spíše bych řekla moudřejší zkušenostmi,čím dříve se člověk poučí ze svých chyb,tím lépe,ovšem obávám se,že v mém případě dělám mnohdy ty samé chyby a zřejmě mi to vydrží až do konce života.musím říci-bohužel.

Naštěstí nepatřím mezi ty ženy,které šílí při pomyšlení,že se jim tzv.zavírají dveře,mládí nenávratně mizí a zbývá už jen střední věk a stáří,beru svůj věk takový jaký je i se všemi zápory,které s sebou přináší,vždyt to je přirozené. Občas by si každý z nás měl uvědomit,jak je tohle pravdivé,každou vteřinu,kterou prožijeme i promrháme,už nikdy znovu nevrátíme,je pravda,že jsou vteřiny,kdy se nám zhroutí svět,ale jsou i vteřiny,kdy jsme nesmírně štastni a ani jedna ani druhá vteřina už znovu nepřijde,tak at je hodně těch,kdy jsme štastní a užijme si ji.

1. Vezměte v úvahu,že velká láska a velké milování v sobě zahrnuje velké riskování.

  Bohužel,život jedeme hned od narození naostro,bez zkoušek,možná,že nás poučují rodiče a starší,ale to nikdy nebereme na zřetel,protože jsme my ti právě nejchytřejší,takže mnohokrát dostaneme za vyučenou a je jen na nás,jestli už pro příště víme,kam máme jít a co máme dělat.

  Poradil by mi někdo,jak se mám vyrovnat se šrámem,který bude bolet až do konce mého života?Nejsem jistě sama,kdo takový šrám má a třeba to někdo lépe zvládá,záleží na povaze toho dotyčného,na silné vůli nebo se vrhnout po hlavě do života,kde nemáte moc chvil přemýšlet o šrámech?

 

Víte,kolika lidem jste vědomě ublížili?Já ne,pamatuji si jen svého snad prvního kluka,který byl do mne moc zamilovaný,byl to moc hodný kluk z vesnice,kde měli moji rodiče chalupu,žili tam prostým způsobem života,ráda na to vzpomínám,pamatuji si dost,ale já jsem byla holka z města a jak jsem začala chodit na střední školu,potkala jsem úplně jiné druhy kluků,dnes už dávno vím,že to bylo všechno špatně,ale na to je už pozdě,chlapce z vesnice jsem opustila a začala jsem chodit s jiným.A od té doby mne asi pronásleduje jen smůla/většinou/,protože jeho mamka byla silně věřící a proklela mne.Kdo ví?Ale zase je pravdou,že komu mohu pomoci,tomu se pomoci snažím jakkoliv,je jedno,že na to většinou doplatím a jak se říká,dostanu téměř vždycky přes ústa.Děti mi kdysi říkaly,že se to nenosí a že jsem hloupá,ale já jsem se BOHUŽEL nezměnila a také to už vidím až do konce života,holt budu hloupá.Co na tom,pomoct někomu je určitě menší chyba, než jsem já jich udělala v životě.

 

Každý jistě občas přemýšlí o životě. Jak vznikl, kde jsme se tu vzali my a spousta jiných stvoření? Je to vše jen šťastná souhra náhod a nebo osud? Nebo je někdo vyšší, co vše řídí? Někdo, kdo ví vše, co se stane, stalo a teď se děje? To jsou jen otázky a otázky. Otázky, na které nikdy v tomto životě nedostaneme odpověď.... ..??

Dospěli jste někdy k faktu, že vše je pomíjivé? Ne? Tak to je chyba, měli byste nad tím popřemýšlet.

Co je vlastně život? Co je v něm důležité?

Vždy jsem si myslela, že nejdůležitější jsou vztahy mezi lidmi. Vlastně si to myslím pořád. A vlastně to tak asi i bude. Kdo to nechápe, je podle mého názoru celkem ne v obraze/slabě řečeno/. Vlastně celý život je založen na mezilidských vztazích. Různé cesty různých lidí se protínají a tím vznikají dějiny. Každý člověk je členem tohoto koloběhu. Naprosto každý.

 

  

VÍM,ŽE TADY MÁM RŮZNÉ VĚCI,JE TO ALE VŠECHNO TO,CO MI NĚCO ŘÍKÁ,V NĚČEM MNE TO OSLOVUJE,PÍŠU SI TO PRO SEBE,JE TO VÝKŘIK MÉ DUŠE,MŮJ POCIT V TÉ DANÉ CHVÍLI A POKUD SI TŘEBA MYSLÍTE,ŽE BYCH SE MĚLA ZABÝVAT NĚČÍM ROZUMNĚJŠÍM,TŘEBA MÁTE PRAVDU,ALE PROBLÉM JE V TOM,ŽE JSEM UŽ ZTRATILA SÍLU SE ZABÝVAT PEVNÝMI POVINNOSTMI,PROSTĚ TO,CO JSEM DĚLALA NĚKDY OD SVÝCH 19 LET,KDY JSEM ZAČALA PRACOVAT A PŘI TOM STUDOVAT,STARAT SE O DĚTI AT UŽ VLASTNÍ ČI NEVLASTNÍ,NEUMÍTE SI PŘEDSTAVIT,JAK JSEM BYLA RÁDA,ŽE JSEM KONEČNĚ ZŮSTALA SAMA,BEZ OPILÉHO PARTNERA,BEZ PARTNERA ŠPINDÍRY,BEZ PARTNERA ZLODĚJE.ALE ZAČÍNÁ TO MÍT JEDNU CHYBIČKU,JAK SE ŘÍKÁ,CHYBIČKA SE VLOUDILA.CHTĚLA BYCH SI S NĚKÝM POVÍDAT Z OČÍ DO OČÍ,CHTĚLA BYCH SE NA NĚKOHO TĚŠIT,ŽE PŘIJDE.ALE JEN PŘIJDE A ZASE ODEJDE,PO STÁLÉ PŘÍTOMNOSTI KOHOKOLIV UŽ NETOUŽÍM,ZVYKLA JSEM SI NA ŽIVOT OSAMĚLÉ ŽENY,ALE TÉ SAMOTY,CO SE TÝČE LIDÍ,NESMÍ BÝT PŘESPŘÍLIŠ,JINAK SAMA NEJSEM,MÁM PEJSKY,A TI MI VYPLNUJÍ VEŠKERÉ VOLNÉ CHVÍLE,KTERÉ MÁM,ALE MAJÍ JEDNU CHYBU,NEMLUVÍ LIDSKOU ŘEČÍ.

Obrazem štěstí je úsměv. Obrazem smutku jsou slzy. Proč tedy pláčou šťastní a smějí se smutní? Že není odpověď ? Ale je...

Znáte ty lidi, kteří jsou Sluníčkem? Ráno přijdou, úsměv na rtech, večer odchází a všichni, které potkali se smějí. Umí rozzářit obličej snad každého, i toho sebevětšího morouse.

. 

Nikdy jsem nepochopila, jak se jim to daří. Snad zázrak, snad nějaký dar. Nebo je to snad jen otázka životosprávy a přístupu k tomu, co nazýváme životem?

Tak nějak si to myslím. Dle mého názoru záleží jen na člověku, jaký život bude žít. Nemyslím, co bude jeho náplní, spíše hovořím o pocitech. Každý si může vzít i ze špatného dne něco pěkného. Něco, co ho potěší a z čeho bude mít radost. Něco, co mu vykouzlí úsměv, který bude moci rozdávat dál.

 Odpoutejte se od myšlenkové katastrofy v podobě sledování televize a naprosto nevhodných myšlenkových pochodů, které tím vznikají. Odpoutejte se i od jiných škodlivých věcí. Mysl se musí cvičit stejně jako svaly. Není nic, co se nedá prostřednictvím myšlenky dosáhnout. Můžete být bohatí, těšit se dokonalému zdraví, můžete být oblíbení a žít svůj život v dokonalé harmonii. Také můžete být naproti tomu nemocní, chudí a nešťastní. Záleží to jen na vás, pro co se rozhodnete. Téměř vše co prožíváte, je výsledek vašeho myšlení. Uvědomte si jak je to důležité.

Největší sílu mají myšlenky před spaním a při probuzení, kdy je pouto do astrálu nejsilnější. Toho také využívejte. Vytvořte si fyzicky obrazy toho co se má stát realitou a představujte si, že už jsou realitou vašeho života a že v této realitě žijete. Nestane se to ze dne na den a možná to ani nepřijde tak jak očekáváte, ale určitě se to splní, protože tak funguje vesmír.


CELY TENTO ZAJIMAVY CLANECEK JE ZDE:
http://www.matrix-2001.cz/v2/default.aspx?aid=3103
( pokud vas odradi, ze je moc dlouhy, tak prectete aspon druhou cast od titulku "Mozek, televize a počítačové hry"... x

  

                            Finanční a duševní krize

Už několik dní přemýšlím o svém dosavadním životě a o událostech,

které jsem posledních půl roku zažila a prožila.

Myslela jsem si , že když člověk chce být štastný, stačí udělat pár změn ve svém životě a bude dobře.

Bohužel se tak nestalo, spíš jsem zjistila, že za každičký kousek štěstí člověk musí bojovat.

Někdy je to prchavý okamžik, že ani neví, nebo si neuvědomí, že to bylo štěstí.

Před několika měsíci jsem se odstěhovala z míst,kde jsem žila skoro celý život v domnění,

že se můj život tím stane snesitelnější.V jistém slova smyslu se stal,

ale bohužel nastaly i jiné problémy , třeba finanční,

které mně neustále leží v hlavě, a tím pádem nedokážu být štastná.

Tak moc bych to chtěla, ale představa že nemám na uhlí,že nebudu mít na nedoplatek elektriky, mě šíleně trápí. Snažím se šetřit, ale nějak mi to nejde.

Kdepak je ta spořivá hospodyňka, která to uměla vždycky „nějak“ udělat

a na všechno potřebné najít penízky.

Říkám si : jsi silná holka, která to zvládne, užívej si toho,

že jsi konečně po 36 letech sama.Ale copak to jde, když nemám kolikrát ani na chleba?

Ach jo.Doufám že se vše zlepší a bude zase dobře,

najdu v sobě tu sílu se radovat ze všech maličkostí kolem sebe,

ze kterého se to řečené ŠTĚSTÍ skládá. Můžu být ráda ,že jsem alespon nějak zdravá a moji pesánci také,

i když mě poslední dobou taky skolily depky, ale to beru jako daň za to,

že už dost dlouho  prožívám dost psychicky náročné období,

a tak mé tělo rezignovalo.

Poprosím svoje Anděly strážné o pomoc, aby na mě byli 

 moc hodní a tak doufám že mně ted nenechají ve štychu.

                  Jak je to ve skutečnosti se štěstím?

  Tak tohle všechno jsem psala před týdnem a byla to už muka,protože můj stařičký počítač už nic nezvládal,než se načetl Seznam,tak jsem někdy čekala i hodinu.Ale i to jsem zvládala,i když už někdy se zbytky vůle.Na Aukru jsem vyhrála počítač,který měl být podle majitelky 100% funkční,měl daleko větší pamět a měl Word,který já jsem ve svém neměla.Tak jsem se těšila,až přijde,že to bude lepší a usilovně jsem sháněla někoho,kdo mi to dá dohromady,nakonec jsem v tomhle měla úspěch,ale musela jsem samozřejmě čekat,než na mne dojde v jeho nabitém programu řada.Už když přišel,začalo to nebýt fajn,nejdřív se počítač nemínil vůbec spustit,potom to v něm nějak divně hrčelo a nakonec jsme přišli na to,že je rozbitá nefunkční mechanika.Nicméně druhý den jsem na něm ještě pracovala do večera,kdy zčernala obrazovka a už to nešlo.Myslela jsem si,že se to přehřálo,tak jsem si řekla,že druhý den se uvidí.A skutečně se vidělo.Počítač jsem nenastartovala,až asi napodesáté,šel asi půl hodinu a zase černo,a tak to šlo ve stále kratších intervalech,až to došlo totálně a navždy,odešel zdroj.Takto se dá také vydělávat,nestálo to nějak moc,"JEN" 760 kč,ale jsou dobré,že?Paní prodávající se mnou sice komunikovala,ale podle ní byl počítač v pořádku,chtěla jsem jí ho poslat na dobírku a at mi vrátí peníze,ale o tom nechtěla ani slyšet,jedině prý poslat a až si ho zkontroluje,tak mi pošle peníze,což jsem zase odmítla já,takže jsem musela oželet peníze a oba počítače si potom odnesl pán,který skládá počítače na míru zákazníkům a udělal mi ze dvou jeden zatím parádně funkční,ale budu mu ho splácet,ale hlavně,že je to rozumný člověk a domluvili jsme se a já mohu zase něco dělat.Jsem mu za to vděčná.  ONÉ PRODÁVAJÍCÍ PŘEJI,ABY SI TAKTO ZÍSKANÉ PENÍZE UŽILA.

          Otřes z neúspěchu,zklamání či zrady,je jako rána pěstí.S vyraženým dechem a oslepený jako bys ztratil nit života,který jsi žil dosud.....DRŽ SE!! Jakkoliv se zdá neskutečné,že by se štěstí a jistota mohly vrátit zpátky-věř,že se přece vrátí. PAM BROWN

  

          Sedím u počítače každičký den,na webovkách jsem psala o jarních pracech na rádoby zahrádce,o své dceři,samozřejmě něco o pejskách,ale ted se nic zvláštního neděje,Merlinek se z toho tak napůl dostal,ale už nic jiného.Denně se setkávám at už na Aukru nebo při povídání si s Irenou,při tom,co mi napíšou kamarádky,něco zaslechnu v radiu a neustále mne to utvrzuje v tom,že jsem ráda,že už mi je tolik,kolik mi je.Tohle není ani Kocourkov,to je příliš slabé a uhlazené slovo,to,co je u nás,tomu se skutečně nedá říci jinak než BORDEL! jEDEN NEUVĚŘITELNÝ PARADOX STŘÍDÁ DRUHÝ,NIČEMU SE NEDÁ VĚŘIT,NIKDO VÁM NENÍ SCHOPEN NA NIC NORMÁLNĚ ODPOVĚDĚT,NATOŽ,ABY VÁM PORADIL/TÍM MYSLÍM NAŠE ÚŘEDNÍKY NA ZODPOVĚDNÝCH MÍSTECH/,KDYŽ PO NĚKOM NĚCO CHCETE,TAK UŽ TO DĚLÁM OBRÁCENĚ A NEJDŘÍVE SI NAJDU INFORMACE Z TĚCH NEJVYŠŠÍCH ZDROJŮ,VYZBROJÍM SE JIMI A POTOM TEPRVE NASTUPUJI CESTU NA ÚŘADY A ZATÍM JSEM SE BOHUŽEL NESETKALA S TÍM,ŽE BY NĚKDO VĚDĚL TO,CO JÁ Z INTERNETU.ROZDÍL JE AKORÁT V TOM,ŽE NĚKDO SE SNAŽÍ DOHLEDAT MOU INFORMACI A NĚKDO BY MĚ NEJRADĚJI VYNESL V ZUBECH.Nebyla jsem komunistka,o politiku jsem se naopak ale vůbec nezajímala,nebavilo mne to,ale musím řící,at si o tom myslí kdo chce co chce,že 90% věcí by se za socialismu stát nemohlo.Můj názor je,jestli umřu v předpovídaném věku 77 let,tak už možná nezemřu v Česku,ale v nějaké zemi,která si nás koupí a moje dcera za to,že jsem zemřela,ještě někomu zaplatí dan.Jak se asi bude jmenovat-myslím tu dan? Dan za zemřelé nebo umrlečné?Černý humor,říkáte si,ale já myslím,že vůbec ne.Že mám náladu pod psa?To je jen reakce právě na takové nesmyslné jednání soudu,který vám v jednom dopise sdělí,kolik procent a jaké penále mi bude platit pán,který mi zpronevěřil před 4!! roky peníze,takže mu exekutor prodal dům/nejen kvůli mě samozřejmě,ale hlavní roli hrála ČEZ a zdravotní a sociální pojištovna,já jsem byla až v nějaké sedmé skupině/, a v dalším dopise vám sdělí,že nedostanete žádné penále ani procenta,budte rádi,že dostanete alespon tu dlužnou částku,samozřejmě,že ČEZ jako chudá dostane veškerá penále a procenta,takže jí to dělá pomalu více než samotná dlužná částka.A hlavně také dostane plat paní doktorka,která seděla za stolem a psala,ta bude mít za tuto práci více než činí moje částka,na kterou čekám 4 roky a ještě ji nemám a mám strach se zeptat,kdy ji dostanu,aby si neřekli,že je otravuji a nakonec něco nevymysleli a nedali mi ani tu,kde to žijeme,PTÁM SE.?                                                      

                                                                                                                                      

 

        Venku prší,na mne padl splín,určitě nejsem sama,ale jsem na něj sama,protože i pesani spí,no,proč by také ne,vždyt dnes panička vařila rýži s masem,tak se dobře najedli a co dělat jiného v takovém počasí,takže si nemám ani s kým"POPOVÍDAT".....Jedině sama se sebou,tak mne napadlo,jak pomíjivý je čas a co pro lidi asi znamená hodina,den,minuta ..

Jakou cenu má jeden rok,  ptá se  student, který propadl u závěrečné zkoušky.

Jakou cenu má jeden měsíc, ptá se matka, která předčasně porodila své dítě.

Jakou cenu má jedna sekunda se ptá člověk, který přežil havárii.

Jakou cenu má jedna tisícina sekundy se ptá ten, kdo na olympijských hrách vyhrál stříbrnou medaili.

Čas na nikoho nepočká, vnímejme proto každý okamžik, který nám ještě v životě zbývá,protože má nesmírnou cenu. Podělme se o něj s milým člověkem a jeho cena se ještě zdvojnásobí.

                                      Cesta     

Život visí na vlásku,

přetrhla se nit,

už nemá cenu žít,

teď zbývá jen do vlaku nastoupit,

a navždy se rozloučit.

Sbohem, ty šílený světe!

Hanbou se styď,

a zakrývej se.

Já pojedu na kraj světa,

kde čeká odložená meta,

já zvednu ji,

a do cíle donesu ji.

Tam zůstanu,

už nevrátím se víc,

já svůj závod dávno prohrála,

za to může smůla prohnaná.

Už nemám žádnou cenu,

bořím se do problémů,

kde mám vzít útěchu?

Každého přítele něco bolí,

div že se nebelhá o žebrácké holi,

 svět k nám je nespravedlivý,

rád míchá nám osudy.

Proto nám bude líp,

v tom vysněném ráji,

a skutečném nebi....

Nový blok - dvojitým kliknutím zde, zahájíte úpravu bloku...