Citáty,které jsou pro mne pravdivé,něco v mém životě znamenají,proto je zde chci mít.

1. „Na světě jsou tři skupiny lidí. Ti první žijí v říši snů, ale zapomínají na skutečnost. Ti druzí žijí ve skutečnosti, ale zapomínají na sny. Já jsem se vždy nejlépe cítil s třetí skupinou. S lidmi, kteří jedno mění v druhé: svou skutečnost mění ve svůj sen a své sny ve svou skutečnost.“

2. „Nikdy jsem nezápasil s odkládáním. Mám šikovnou zásadu: S čím nezačneš, to nedokončíš.“

3. „Chcete-li dokázat něco opravdu velkého, napřed musí být Vaše víra. Nejprve potřebujete věřit v to, co jste prozatím nedokázali, a hned potom konat, jako byste to dokázat měli.“

4. „Mnohokrát v životě jsem dokázal něco, o čem druzí tvrdili, že to není možné. Dokázal jsem to proto, že jsem nikdy nedopustil, aby mé sny omezila něčí omezená představivost. Konečně, to i mě naučilo, abych něčí sny neomezoval svou omezenou představivostí.“

5. „Mnoho lidí se domnívá, že sny se v lidském životě uskutečňují pouze zázrakem. Já se však domnívám, že tím skutečným zázrakem v lidském životě je naše jednání – ve víře, že přece zvládneme to, co jsme doposud ještě nedokázali.“

6. „Jestli mám v životě sny? Bláhová otázka. Já potřebuji k životu sny. Dokud sním, necítím se starý. Dokud sním, mám se na co těšit. Dokud sním, mám pro co žít. Člověk je skutečně starý až tehdy, kdy místo snů zaplavuje jeho mysl lítost. ,Své sny už nikdy neuskutečním‘, toto říká skutečně starý člověk.“

7. „Dám Vám jednu dobrou radu. Držte se co nejdál od lidí, kteří snižují Vaši ctižádost. Říká se jim malí lidé. Tohle dělají vždycky. Velcí nikdy. Velcí lidé, i když vidí zatím malého, ještě ne tak úspěšného člověka, umějí si představit, že se může státi velkým. Vždyť i oni sami, ti velcí lidé, tak začali. Z toho plyne, že úspěch v životě je do značné míry dán lidskou představivostí.“

8. „Mám jiný pohled na včerejšek, dnešek a zítřek než mnoho lidí. Včerejšek pro mě není nic jiného než moje dnešní vzpomínka a zítřek pro mě není nic jiného než můj dnešní sen. Abych byl upřímný, vzpomínkami se moc nezabývám. Rozptylují mou přítomnost i budoucnost. Vinou vzpomínání jenom zbytečně ředíme své sny, které naši přítomnost posouvají v budoucnost.“

9. „K vykročení za životním snem je potřeba přijmout odpovědnost za sebe, za svůj vlastní život. Tím totiž v sobě rozvinete hlad. Pochopíte, že Váš sen za Vás nikdo neuskuteční. Dojde Vám, že změna, štěstí i překážky nejsou nikde venku – to všechno vzniká a zaniká uvnitř.“

10. „Když jsem jako kluk po něčem toužil, pamatuji si, že na jednu stranu jsem míval v noci sny, že svých tužeb již dosahuji, a na straně druhé noční můry, že toho nikdy nedosáhnu. A ráno jsem býval zmatený. Až jsem pochopil, že můj úkol je překonat ty noční můry, a pak se moje touhy stanou skutečností.“

11. „To nejhloupější, když máte nějaký opravdu velký sen, je nechat se odradit časem, který bude muset uplynout, než si ho splníte. Ten čas totiž uplyne tak jako tak.“

12. „Vzpomínám si, že jako kluk jsem se zřekl několika svých velkých snů jenom proto, že uskutečnit je by trvalo roky. Pak ty roky uplynuly a já litoval, že jsem to tehdy vzdal. To mě naučilo jít za svými sny bez ohledu na jakýkoli čas.“

13. „Každou lidskou touhu by hned měla následovat myšlenka, znějící: Člověče, nečekej. Není na co. V životě stejně nepřijde jiný okamžik než ten, kterému říkáme TEĎ.“

14. „Co pro mě znamenají sny? Ukazatel smyslu života. Nejsou pro mě něčím, co máme snad objevovat nebo nalézat, ale to, čeho máme dosahovat. Pro to tady jsme.“

15. „Obávám se, že lidem, kteří se spíše ohlížejí v čase zpět, chybí skutečně velký sen. Máte-li totiž skutečně velký sen, nechcete couvat zpátky, naopak chcete běžet vpřed. Za tím snem.“

Lodě se nepotápějí kvůli vodě, která na ně doráží všude kolem nich.
Lodě se potápějí kvůli vodě, která pronikne do nich.
Lidé jsou na tom stejně.
Můžeme být obklopeni odrazováním, ponižováním, zpochybňováním.
Ale tím víc přece může náš úspěch chutnat.
Všechno začíná a končí v hlavě.
Tam je největší bojiště na světě.
Tam je rozhodující soupeř, který nás poráží, či kterého porazíme my.
Naše dvojče.
Nikdo venku nás nedokáže tak oslabit nebo tak zocelit, jako my sami.
Ano, všechno začíná a končí v nás. V naší odolnosti.
Dnes a denně poslouchám, jak udělat první krok, druhý krok, poslední krok není snadné. Vše, co stojí za to, není snadné. Právě proto to stojí za to.
Snadné není ani odrazit něčí odrazování, ponižování, zpochybňování.
A tuplem není snadné umlčet sebeodrazování, sebeponižování, sebezpochybňování. Jenže právě to stojí za to.

Život je jako šálek čaje.
Občas hořký, občas sladký,
ale vždycky ho stojí za to žít.
 

Dívali jste se někdy na akční film? …..
Hlavní hrdina je jednou v zajetí, pak se z něj dostane,
ale to už je zase v přestřelce a jde mu o život.

Chvíli je dole, pak zase nahoře.
Nedostáváte oddech, pořád se něco děje a zásadní zvraty
se střídají jako na houpačce, a víte proč?
Protože jen tak nás ten film udrží plně zaujaté.

A představte si, že stejné je to se životem.
Občas jsme nahoře a je sladký, občas jsme dole,
a je dost hořký, ale obě ty polohy jsou podstatné.
Jsou to dvě strany mince, které spolu souvisí.

Aby nás život bavil, musí být trochu nepředvídatelný,
a musíme někdy dostávat lekce, abychom se posouvali dál.
Je to jeho nedílnou součástí.

A čím víc nebo častěji jsme v životě dole,
o to více si po tom vážíme výstupu na vrchol.

Představme si akční film, kdy by hrdinovi úplně všechno vyšlo
a nikdy by se nedostal do úzkých na kraj propasti.
To by nikoho nebavilo a všichni by odešli z kina po dvaceti minutách :).

Berme ty hořké momenty jako nedílnou součást života.
Nenadávejme na nespravedlnost, a přijímejme to, co přichází.
Všechno má svůj důvod, i to, o čem jsme přesvědčení, že nemá. 

                                        Tohle je krásně napsáno a pěkně se to čte a zřejmě to může být i pravda. Ale nikdy mi nikdo nevysvětlí,k čemu mi bylo v životě dobré,že mi vzal to nejdražší,co jsem měla,mého syna,v mladém věku 24 let.Pro něj konec všeho a pro mne ,co dobrého mi to mělo přinést? Zůstal mi bol a smutek do konce života,zůstala jsem sama,změnila jsem se o 180 stupnů,mívám deprese,na druhou stranu se  dřu jako mezek,abych vůbec přežila a žiji jen kvůli tomu,že mám v péči staré fenky a cítím za ně zodpovědnost,chci je dovést do konce jejich života v pohodě,klidu,milované. A ony jediné milují mne,jinak nikdo nikde není. Kdyby syn žil,byl by někdo,kdo mne má rád,nikdy jsme neměli žádné problémy mezi sebou,s jeho přítelkyní také v pohodě,pokud by spolu zůstali,tak bych se jim jednou postarala o dítě či děti ne sice jako babička na plný úvazek,sama vidím,jak to potom dopadá,když rodiče své děti ani neznají a málo vidí,ale byla bych občasná hlídací babička,pečící dobroty,buchty,hlídací vnemoci apod.Potom by měl život pro mne smysl,ted jsem si ho musela najít.

PROČ se tedy necítím dobře?

Stává se Vám, že Vám občas bije srdce rychleji z ničeho nic? Špatně spáváte nebo vůbec nespíte? Máte nechutenství k jídlu nebo naopak máte pocit, že čím více se přejídáte, tím se budete cítit lépe? Panika a úzkost jsou vaším každodenním chlebem? Jste vzteky bez sebe nebo se vám chce jen a jen brečet? Třesete se strachy a nevíte proč? Sebevědomí máte na bodu nula? Pořád a dokola přemýšlíte nad tou a jednou věcí (svým zdravím)? Honí se Vám v hlavě negativní myšlenky? Máte strach? Nevíte, co se s Vámi děje? Tyto všechny popisované stavy jsou absolutně normální a přirozený projev toho, že jste pod stresem. Pojďme si trochu hlouběji vysvětlit, co vlastně znamená stres?

Nejdříve to vysvětlím racionálně: stres vzniká tehdy, když jsme vystaveni situacím, které jsou pro nás mimořádně zatěžující, diskomfortní či nepříjemné. Znamená to tedy, že aniž byste to vnímali nebo tušili již takovéto situaci ve vás vyvolávají stres, který se usazuje. Usazuje se do té doby, než způsobí obtíže. Přesně tak.

Představte si, že stres je jako takový bodlák. Vy jdete krásným letním dnem loukou plnou nádherných květin, ale i bodláků. Jak tak kráčíte plni dobré energie, nevědomky se na Vás jeden bodlák nalepí, Vy o něm samozřejmě ani nevíte, necítíte ho. Jak jdete tou loukou dál, lepí se na vás čím dál více bodláků. Na konci louky najednou zjistíte, že se vůbec necítíte dobře, kouknete na sebe a zjistíte, že jste celí posetí bodláky. Nepříjemný pocit ve Vás vyvolává fakt, že jste si uvědomili, že aniž byste vlastně chtěli, nalepili se Vám na celé tělo bodláky. A protože začínáte cítit, jak vás pomalinku a nepříjemně začínají píchat po celém těle, začíná se projevovat ten stav, jako byste nebyli ve své kůži. Situaci, kterou jsem tu popsala je vlastně sám život. Sbíráte stres, a přitom o něj vůbec, ale vůbec nestojíte.

Jak vzniká stres všeobecně?

Strašák jménem stres vzniká zejména v situacích jako jsou rozvody, rozchody, úmrtí blízké osoby, přepracování, stresující prostředí v práci či doma, učení na zkoušky, strach z budoucnosti, málo odpočinku, lpění na penězích a vztazích, hádky, psychické vydírání, atd atd… těch příčin je opravdu mnoho.

Co dělá stres s tělem?

Ubírá tělu kyslík. Nejdůležitější přirozenou fyziologickou potřebou je právě dýchání. Stres působí na naše tělo jako tlak, který svírá tělo a orgány, takže se nám špatně dýchá. Protože se nám špatně dýchá, neprokrvuje se nám správně mozek a ostatní důležité orgány. Zde vznikají bolesti hlavy, třesení rukou, studený pot, špatně od žaludku atd…

Další nepříjemnost, kterou může způsobit stres je, že se ocitáme jakoby „zaseknutí“ v čase a prostoru, máme pocit, že už nebude lépe, že se nedá z místa hnout. Stres často také produkuje strach. Strach je přirozený, člověka provází už od pradávna. Strach má o krůček blízko také k úzkosti. Úzkost je podobný stav jako strach, ale co má více umocněné je to, že produkuje adrenalin. Je to hormon, který velí tělu: „Dej se na útěk a nebo se braň“! (je to spíše fyziologický projev). Ve skutečnosti se člověk, ale nepotřebuje dát na zběsilý úprk či se začít bránit.

Stres si představuji jako takového malého zlobivého čertíka, on motá hormony a hraje si s nimi. Tady často vznikají například problémy se štítnou žlázou, která je velmi důležitá pro člověka a jeho život, štěpí hormony a vylučuje je přímo do krve. A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna, až bych napsala celou knihu o stresu a to, co dělá s tělem.

Další věc, kterou bych chtěla opravdu velice důrazně připomenout je právě to, že pokud se necítíte zrovna ve své kůži, tak nezoufejte! Jsme živé bytosti, kterým byl dán úžasný dar. Máme city a emoce. Přirozeně cítíme radost, štěstí, smějeme se, baví nás život, ale vnímáme i smutek, vztek, zlost, třeba i beznaděj. ANO – je to přirozené a NAPROSTO v pořádku, že se takto cítíme, jsme lidi, máme city. Je v souladu s přírodním zákonem o zachování rovnováhy cítit se tak či onak. Jak se zpívá v jedné známé české písničce od pana Wericha, pana Voskovce a pana Ježka: „….jednou jsi dole, jednou nahoře….“.

Co je zákon o zachování rovnováhy? Mé vysvětlení: Aby byl den, musí být i noc; aby bylo světlo, musí být i tma; aby byl příliv, musí být i odliv; aby bylo léto, musí být i zima…Na tomto principu funguje i prastará čínská filosofie Jing a Jang. Rádi používáme rčení: „Není nebe bez mráčků“. Znáte ho? Chápete, co se Vám tím snažím naznačit?

Už jsem Vám vysvětlila příčinu spousty nemocí, popsala, co je vlastně stres a jak vzniká a teď je na řadě dát tomuto příspěvku pozitivní jiskru. A to je vlastně to, proč jsem tento příspěvek chtěla sdílet s veřejností. Zde je návod, jak z toho ven:)

Jak z toho ven?

Zde je několik mých rad, jak se vypořádat se stresem a úzkostí.

1) DECH – když cítíte, že Vám není dobře, začněte vědomě dýchat. Hluboké nádechy do břicha, soustřeďte se jen na Váš dech. Soustředěním se na vlastní dech, odvádí samo negativní myšlenky pryč.

2) POZITIVNÍ MYSL – vím, že je to někdy těžké, ale i sebemenší plamínek pozitivní mysli dělá zázraky

3) VDĚČNOST – cítit vděčnost za to, co máme nebo se nám přihodilo, cítit vděčnost za to, že máme kolem sebe své blízké, za to, že jsme zdraví

4) ŽIJ V PŘÍTOMNOSTI – zásadní věc je uvědomění, že žiji právě tady a teď. Nemá cenu dělat si hlavu z minulosti a mít strach z budoucnosti. Jediné, jak můžete přijmout minulost a těšit se z budoucnosti, je žít v přítomnosti. Pokud nevíte, jak na to, pozorujte chvíli děti nebo zvířata

5) PŘÍRODA – příroda je sama o sobě všemocný lékař, běžte na procházku do přírody a uvidíte zázraky, dýchejte ten čerstvý vzduch

6) ZVÍŘATA – zvířátka žijí tady a teď, jsou mazlivá a mají pozitivní vibrace

7) ŘEKNĚTE TO – jestli máte nějaké obtíže či strach, řekněte to někomu, komu důvěřujete – uleví se vám

8) MEDITACE – pro začátek úplně postačí 5 min po probuzení zůstat v posteli, dýchat si a přemýšlet, na co se ten daný den těšíte

9) EMOCE – pokud se Vám chce plakat, plačte! Pokud cítíte vztek, běžte ho ventilovat někam, kde jste sami a nikoho tím neomezujete (zakřičte si v lese, zadupejte si ve sklepě) – já osobně chodím ventilovat vztek do posilovny:)

10) SPÁNEK – dostatečně spěte

11) ODPOČINEK – jak aktivní, tak pasivní – odpočinek je velice důležitý, čerpáte tím tak novou energii. Zapomeňte prosím na to, že vás doma učili, že musíte něco stále dělat. NE nemusíte!
 

                         Za dlouhou dobu,kdy jsem sem nic nevkládala,se můj život odvíjí stále stejně.Neustálé hledání nějaké práce,přijetí do práce a vzápětí zase skončení práce.Důvody jsou téměř stejné-kamarádka přišla o práci,hlídat se odhodlala babička,nebo jsem práci vzdala já ještě než jsem začala,protože i když potřebuji každou korunu,nejsem ochotná se nechat malými dětmi okopávat,nechat je dělat naprosto,co se jim chce,nebo být přijata jako hlídačka dítěte a zjistit,že k tomu se automaticky přidá psaní úkolů,venčení psů,úklid po psech doma,hlídání,aby nedělali rachot v noci,být přijata k seniorce po CMP,ale už neříct,že trpí hlubokými depresemi a absolutně nechce nic dělat,všechno je špatné,nedá se s ní o ničem mluvit,takže vymýšlíte úplně nemožné,sháním pro ni hry,udělám jí lapač snů,chodím s ní ven,a nakonec zjistíte,že Vás jen její syn využil na dobu,kdy měl doma svou přítelkyni,aby mohl být pryč,jak dlouho se mu chce,takže tam jste od nevidím do nevidím celé týdny a nakonec Vám syn řekne,že jste si s matkou nesedli a už Vaše služby nepotřebuje a mohla bych tak pokračovat dále.To je tak stejné a jen si potrzuji,že to je stále horší a horší.

TAKŽE DOST ČASU TRÁVÍM U POČÍTAČE A JEN ODPOVÍDÁM NA INZERÁTY VŠEHO TYPU A LÉTA UTÍKAJÍ.

                       Člověk stárne a uvědomje si,že za rok dva už práci nesežene ani zde v Praze,protože už budu pro všechny hodně stará.Co budu děla potom,to opravdu nevím,protože bez přivýdělku jen s důchodem nejsem schopná ani bydlet,natož tak ještě jíst apod.JEN DOUFÁM,ŽE DO TÉ DOBY DOCHOVÁM VŠECHNY FENKY,KTERÉ JSOU U MNE,ABYCH MOHLA S KLIDEM ODEJÍT ZA NIMI.

Jednoho dne ta, která vám dala život, odejde. A ze všeho nejvíc na světě vám bude líto, že jste ji nestihli poprosit o odpuštění za TAHLE slova…

Před několika měsíci mojí kamarádce Lence zemřela maminka. První dny se statečně držela, pak jí došly síly. Jednou jsem se jí zeptala: „Tak co, Leni?“ a ona nevydržela…

Plakala tak strašně hořce… Po několika hodinách záchvatu pláče si utřela slzy a chvějícím se hlasem mi říkala:

«Věděla jsem, že se to stane. Mamka byla dlouho nemocná… Jenom je mi strašně líto, že jsem ji nestihla poprosit o odpuštění za slova, která jí tak ranila.“

Kamarádka se zpovídala dlouho a mě v jednu chvíli napadlo: „A co kdyby tu zítra najednou nebyla moje maminka?“

Proběhl mnou nepříjemný studený pocit. Na čele mi vystoupil pot. Vždyť i já jsem dost často nenašla pro maminku ani chvíli a ještě hůř, málokdy jsem jí řekla, jak moc ji mám ráda…

1. Nemám kdy

Maminka nás nosila devět měsíců, spoustu nocí nespala, když jsme byli maličcí a pracovala do úmoru, jen aby nám dopřála všechno, co jsme potřebovali nebo chtěli mít. Vstávala brzy ráno, pozdě večer nám vařila na zítřek a vytírala, i když ze všeho nejvíc se jí chtělo si lehnout a alespoň nemuset s nikým mluvit. Vždycky nás vyslechla, vždycky nás politovala, hřála nás svou láskou a ani jednou na naši prosbu neodpověděla:

2. Nenávidím tě

A ona vás miluje. Bez ohledu na cokoli. Ať budete čímkoli: úspěšným byznysmenem, který na celé měsíce mizí někde na služebních cestách, malým úředníkem nebo naprostým smolařem, který u rodičů škemrá o peníze.

3. Tohle nebudu jíst, to promiň

Tak běžte a uvařte něco sami! Maminka stála u sporáku půldruhé hodiny, aby vám uvařila večeři. Nechutná? Zkusíte uvařit něco lepšího?

4. Takhle sis mě vychovala

Možná, že maminka dělala ve výchově chyby (moc přísně trestala, nevěnovala vám dost pozornosti), ale upřímně se snažila udělat z vás člověka s velkým Č. A jestliže jste schopni na sobě vidět nedostatky, máte jistě také schopnosti na sobě zapracovat a napravit je.

5. Stejně tomu nerozumíš

A co má být? Maminka se vždycky snaží vám porozumět a občas i najít pro vás omluvu.

6. Málo čteš

Víš, kolik inzerátů přečetla, aby našla tenhle malý byt, ve kterém je vám už tak dlouho dobře? Kolik receptů pročítala, aby ti uvařila něco dobrého..?
 

7. Jsi nevzdělaná.

Ani vysokou jsi nedodělala. Nech si své rozumy.

Zato maminka prošla takovou životní školou, že se vám o ní ani nesnilo. A svým „nevzdělaným rozoumkem“ dokázala vydělat dost peněz na všechny vaše potřeby a vaše vzdělání.

8. Promiň, že nepřijedu na tvé narozeniny/Vánoce…

Každá maminka dostává šok, když si konečně uvědomí, že její milovaný poklad je už opravdu dospělý. Posledních dvacet let (a někdy i déle) se všechny její myšlenky točily kolem vás. Jak má dál žít? Maminky se postupně znovu učí starat se jen o sebe, ale na váš příjezd čekají vždycky se stejnou netrpělivostí a rozechvěním…

9. Nemělas mě dost ráda

Měla vás ráda jak uměla… Možná ne tolik, jak byste bývali chtěli, ale z celého srdce.

10. Zkazilas mi život. Nejsi moje matka.

Něco takového matce říct nesmíte. Prostě nesmíte a dost. Bez dalších komentářů.

DALA JSEM SVÉ DUŠI SLIB

Duše moje,
nevím, kam až sahá Tvoje paměť, nevím, jakými bolestmi a utrpeními jsi musela na své nekonečné pozemské pouti projít. Jistě ses mnohokrát dostala až na samé dno, přesto jsi v sobě našla tolik síly zvednout se a jít dál. Kéž bych i já v sobě tuto sílu dokázala probudit!
Říká se, že s každým dalším znovuzrozením, se duše stává dokonalejší, moudřejší a láskyplnější. Na druhé straně si ale v sobě nese i ty negativní vlastnosti…závist, zlobu, agresivitu, strachy…je toho spousta. A je to pochopitelné, vždyť s tím vším jsi se v minulých inkarnacích setkávala. Všechny tyto zážitky jsou nyní uloženy v Tvé paměti, je to něco jako DNA, které se dědí z generace na generaci. Proto často jednáme tak, jak nám velí podvědomí. Zkrátka naše chování je ovlivňováno Tvojí pamětí – „pamětí duše“. Na nevědomé úrovni kopírujeme vzorce chování našich předků, pouze v jiném prostředí a jiných životních podmínkách.
Ty, duše moje, musíš být plná lásky, kdyby tomu tak nebylo, ani já bych tolik nemilovala. A právě skrze lásku jsem trpěla. Věřila jsem, že když lásku rozdávám, bude mi opětována. Dnes vím, jak moc jsem se mýlila, jak moc jsem byla naivní. Nechápala jsem, proč mi lidé, kterým jsem věřila, tolik ublížili, proč se snažili za každou cenu pošlapat moje sebevědomí. Tak moc mě to zraňovalo… A právě v takových chvílích jsem utíkala k Tobě, duše moje. Byly to chvíle, kdy jsem se cítila na tomto světě zbytečná, osamocená. V tichosti jsem k Tobě promlouvala a prosila o radu, snažila se vnímat Tvojí energii, nějaký signál, který by mi napověděl. Neznala jsem „Tvoji řeč“, přesto jsem nepřestala doufat, že jednou pochopím…
Všude jsem slyšela, „naučte se odpouštět“- znělo mi to jako „cliché“, obyčejná fráze, nic víc. Přesto přišla chvíle, kdy jsem se přesvědčila, jak moc je to osvobozující pocit, člověk se cítí tak nějak lehčeji, možná šťastněji, nedá se to slovy popsat. Nelze si však větu „odpouštím Ti“ jen odříkat, musíme ji uvěřit, prožít si ji emočně. Leckdy je to cesta zdlouhavá, stojí ale za to!!!
Vím, že během jednoho života se nedá vyřešit úplně všechno ale i každý, třeba jen sebemenší posun z nás dělá silnější a sebevědomější bytost. JÁ JSEM A BUDU ZA NĚJ NESMÍRNĚ VDĚČNÁ!
Ještě jistě přijde od života mnoho facek, dnes už ale vím, že je to jen pro naše dobro. Proto, abychom z podvědomí vynesli na povrch svoji dlouho utlačovanou sílu. Jedině sebepoznáním, „poznáním sebe sama“, jsme schopni uvědomit si svoji jedinečnost, výjimečnost a originalitu. Nikdo není lepší nebo horší než my sami, v každém z nás je ukryto „dobro i zlo“. Nikdo nemá právo s námi manipulovat, jednat s námi jako s onucí – NEJSME MÉNĚ NEŽ TI DRUZÍ!!! A pokud se takový člověk v naší blízkosti objeví, politujte ho – zřejmě je to člověk nešťastný, člověk, který nezažil opravdovou lásku. Kdyby ano, nechoval by se tak…
Skoro by se mi chtělo říci, že neexistuje zlých lidí. Oni to zkrátka jinak neumí, nemohou za svou agresi, závist, zlost…vše vychází z jejich podvědomí, tedy konají na nevědomé úrovni. Je pouze na nich, zda někdy pochopí!
Já, duše moje, cítím, že cesta, kterou mě vedeš, je tou nejsprávnější. A protože Ti s bezměrnou láskou důvěřuji, nechávám se beze strachu vést. Vnímám Tě jako svoje dítě, „vnitřní dítě“, o které chci pečovat a ochraňovat Tě. Moje tělo je Tvým domovem, chci, aby ses v něm cítila spokojená, v bezpečí. Nikomu už nedovolím, aby Tě srážel k zemi, způsoboval Ti zranění a traumata. Budu za Tebe vždy bojovat. A pokaždé, kdy mi do cesty přijde člověk se záměrem ublížit, vždy si vzpomenu na slib, který Ti teď skládám!!!
Děkuji Ti za vše, co pro mě děláš, děkuji, že jsi. Tolik si Tě vážím, Duše moje milovaná !
Tento článek bych chtěla věnovat hlavně všem, kteří cítí, že už se konečně chtějí naučit říkat NE!!! Sluníčka, všech, kterých se to týká – prosím, začněte na sobě pracovat, budete daleko šťastnější a pyšní, že jste to dokázali :-)

Pamatujte si svá nezadatelná práva

1. Máte právo na úctu druhých.
2. Máte právo vyjadřovat své city, názory a přání.
3. Máte právo stanovovat své priority.
4. Máte právo říci „ne“ bez pocitu viny.
5. Máte právo dostat to, za co jste zaplatili.
6. Máte právo vyjadřovat své názory odlišující se od názorů jiných lidí.
7. Máte právo chránit se před fyzickou, emocionální i morální hrozbou.
8. Máte právo budovat svůj život podle svého chápání štěstí.

Toto jsou meze vašeho osobního prostoru. Manipulátoři tyto hranice hrubě porušují a samozřejmě nerespektují a neuznávají tato naše práva. Avšak za svůj život odpovídáme pouze my a nikdo jiný.

Držte si odstup

Manipulátor ustavičně střídá masky: s jedním člověkem jedná se zdůrazňovanou zdvořilostí, s jiným s vyzývavou hrubostí, v jedné situaci je absolutně bezradný a v jiné krajně agresivní. Pokud si všimnete, že pro někoho jsou typické podobné krajnosti projevu, držte se od něj v bezpečné vzdálenosti a pokud to není nezbytné, snažte se nevstupovat s ním do kontaktu.

Nejčastěji jsou příčiny takového chování velmi složité a kořeny mají někde hluboko v dětské zkušenosti. Napravovat, převychovávat nebo zachraňovat manipulátora není váš úkol.

Jeho slova nemějte za bernou minci

Manipulátor si chce pohrávat s vašimi slabostmi. Není nic podivného, pokud se vedle něj začínáte cítit jako méněcenní a přímo se obviňujete, že neodpovídáte jeho nárokům. Zaměřte se na tyhle pocity a připomeňte si, že problém není ve vás. Jste manipulováni, abyste se necítili dost dobří, abyste se tak ochotněji přizpůsobili cizí vůli a zřekli se svých práv. Zamyslete se nad svým vztahem s manipulátorem cestou těchto otázek:

1. Projevuje mi skutečně upřímnou úctu?
2. Nakolik oprávněné jsou jeho požadavky a očekávání?
3. Nakolik vyvážené jsou naše vztahy; není to tak, že jeden z nás do nich pouze investuje a druhý získává samé výhody?
4. Nebrání mi tento vztah, abych se dobře choval sám k sobě?

Odpovědi na tyto otázky vám pomohou si ujasnit, ve kterém z vás dvou je problém – ve vás, nebo v tom druhém.

Položte mu kontrolní otázky

Manipulátoři vás vždycky udolají svými prosbami nebo požadavky, donutí vás zapomenout na sebe a přepojit se na jejich potřeby. Až uslyšíte další podobnou výzvu na svojí adresu, přeneste centrum pozornosti z vlastní osoby na osobu manipulátora. Položte mu pár kontrolních otázek a hned bude jasné, je-li schopen alespoň jakési sebekritiky:

1. «Myslíš, že je to rozumná prosba (požadavek)?»
2. «Tohle je podle tebe ke mně poctivé?»
3. «Nezdá se ti, že na to mohu mít svůj názor?»
4. «To se mě ptáš, nebo to tvrdíš (oznamuješ)?»
5. «A co z toho budu mít já?»
6. «Skutečně si myslíš, že já mám … (opakujte jeho prosbu/požadavek)?»

Pokládáním těchto otázek mu jakoby nastavujete zrcadlo a manipulátor může v „odrazu“ uvidět skutečný smysl svého požadavku. Nejpravděpodobněji ze všeho couvne a svůj požadavek vezme zpět.

Jsou ovšem mezi nimi i opravdu beznadějné případy, které vás dokonce ani nevyslechnou a budou pouze trvat na svém. V takovém případě se držte následujících rad.

Nespěchejte!

Jedním z velmi oblíbených postupů manipulátorů je trvat na vaší okamžité odpovědi nebo jednání. V situaci časové tísně vás snáze ovládají a dosahují svého.

Pokud cítíte, že je na vás vyvíjen nátlak, nespěchejte s přijetím rozhodnutí. Využijte časového faktoru ve svůj prospěch a dejte najevo odstup od pokusů vyvíjet na vás tlak. Zachovejte si nad situací kontrolu. Stačí říci: „Já si to promyslím“. Jsou to velmi účinná slova! Dejte si pauzu, abyste si vyhodnotili všechna pro a proti. A zvažte, zda chcete pokračovat v hodnocení situace, nebo vůbec odmítnout a říci „ne“.

Učte se říkat „ne“

Umění říkat „ne“ je vůbec nejdůležitější součástí umění komunikace. Srozumitelně zformulované odmítnutí vám umožňuje stát pevně na svém a zachovat přitom normální vztahy. Pamatujte, že je vaším právem stanovovat si sami své priority. Je vaším právem říci „ne“ bez pocitu viny a stejně tak volit si sami svou cestu ke štěstí.

Povězte mu o následcích

V odpověď na hrubý vpád do vašeho osobního prostoru a ignoraci vašeho „ne“ povězte manipulátorovi něco o důsledcích jeho jednání.

Umění předvídat a přesvědčivě formulovat možné následky je jedním z nejsilnějších prostředků umožňujících vyřadit manipulátora ze hry. Zavádí ho do slepé uličky a donutí ho, aby vás začal respektovat.

Vzepřete se

Manipulátoři se někdy uchylují k vyloženému posměchu a jízlivosti, když se pokoušejí svou oběť zastrašit a poškodit. Nejdůležitější, co si musíte pamatovat: podobní lidé se přilepí na toho, koho mají za slabocha. Dokud jste pasivní a ústupní, představujete jejich potenciální oběť. Přitom ve skutečnosti je řada těchto osob zbabělá. Jakmile vyhlédnutá oběť začne projevovat pevnost a hájí svá práva, manipulátor se stáhne. To funguje v jakémkoli společenství: ve škole, v rodině, v zaměstnání.

Jak ukázaly výzkumy, je řada těchto lidí sama obětí násilí. Tato okolnost samozřejmě nijak neomlouvá jejich chování, je však dobré si to pamatovat, abychom chladnokrevně čelili jejich útokům.

Trochu srandy neuškodí

V kupé vlaku nás sedělo pět a na další zastávce k nám přistoupila mladistvě vypadající dáma s chlapcem,

který jak se později ukázalo – nebyl syn, ale vnouček

. Spořádaně jsme oba dva pustili na místa, která i navzdory špinavým oknům umožňovala hezký výhled na ubíhající, takřka jarní krajinu.

Tohle se mi ale absolutně líbí,je to pravdivé,ženská super,že to pochopila alespon  v těchto letech.

Komentář jedné paní v diskuzi na téma Kde najít normálního chlapa? Docela výstižné..

Simono, rozsekla jste mě. Skromně tipuji, že jsem o dost starší, než vy a hledáním NORMÁLNÍHO chlapa jsem strávila většinu života. Téměř na prahu neplodnosti, v sedmatřiceti letech, mi po mnohých dramatických bouračkách došlo, že to, co u chlapů považujeme my ženy za NENORMÁLNÍ, jsou základní znaky opačného pohlaví, tedy muže. Pokud vám na muži vadí to, že chrápe, že se neholí, cintá, sem tam vypije o 6 piv víc, než ustojí, civí na fotbal, olizuje nůž, srká řízek, chová se občas jako idiot, dost často mluví dost sprostě, ještě častěji nemluví vůbec, nechápe vaše náznaky, nepozná špinavou košili, není schopen správně vyhodnotit situaci zasychajícího nádobí ve dřezu, nemá pochopení pro váš premenstruační syndrom, nahlas smrká a občas vám řekne vole, je to asi jako by vám vadilo, že má penis. Čili, pokud potkáte muže, který nebude vykazovat výše uvedené znaky, je to přešitá ženská  anebo buzna, ale rozhodně to není NORMÁLNÍ chlap. Pokud nechcete zůstat sama jako poslední vokurka v láku, je nutno si připustit, že když chcete chlapa, musíte s ním vzít do svého života i balíček drobných hnusůbek, které vás nejspíš budou ze začátku dost iritovat. (z lat. irritare - popuzovat, rozčilovat, znervózňovat, dráždit.) Zkrátka - bude vás to srát tak, že budete mít tendence přehlížet, respektive spíše vůbec nevidět baliček těch pozitiv, které s sebou chlap do života nepochybně také přináší. Může to být například něha, sex, podpora, zázemí, sex, humor, fyzická i psychická pomoc, sex, technický mozek, sex, analytický mozek, schopnost zachovat klid v kritické situaci, sex... Většina těchto výhod u chlapa plyne z toho, že disponuje stabilním hormonálním systémem, který vy nikdy mít nebudete. A stejně tak, jako on nepochopí, proč před menstruací vaříte v 7 hrncích (PROTOŽE PROSTĚ PROTO), vy nikdy nepochopíte, jak může být tak klidný, když vám zatéká do obýváku. Simono. Neztrácejte naději a chuť do života a hledání toho... PRAVÉHO. Nebude normální. Ale pokud to bude ten pravý, bude vás milovat takovou, jaká jste. Nervózní, často rozladěná, občas opupínkovaná, náročná, marnivá, neustále hovořící, nelogická, neschopna správně vyhodnotit naprosto přehlednou situaci na křižovatce, plačtivá a dokonce, i když budete trošku tlustá.
PS: Hlavu vzhůru, chlap je totiž tak trochu zvířátko. V některých jednotlivostech dá se docela dobře vycvičit a při dobrém zacházení s ním budete mít život jako Vánoce.

 

 

 

Nic neočekávajte

 Základem psychologie je o nic se nesnažit! 

Když budete moc tlačit na pilu, nebude to fungovat.

Nebude to fungovat v hubnutí.

Znám to na sobě i na stovkách dalších lidí.

Když moc chcete a moc se snažíte, aby vše bylo dokonalé,

tak najednou nic nefunguje.

Nesnažte se o dokonalost.

Zblázníte se!

Vytvářejte vše s vědomím, že jste to udělali nejlépe,

jak  jste mohli.

Snaha nebude fungovat ani u vztahu.

Když moc chcete, nechce ten druhý.

Když moc plánujete, plány většinou nedopadnou dobře.

Někdy je lepší věci jen nechat plynout a užívat si ty okamžiky.

Ono to má stejně i větší kouzlo a nakonec

Vás můžou potkat okamžiky, na které se nezapomíná.

Jakmile je něco naplánováno do nejmenšího detailu,

většinou se to vždy celé zhroutí.

Nějak ty zákony schválnosti prostě fungují.

Věřte své intuici

Někdy rozum nestačí.

A někdy je i rozum na škodu.

Když nevíte, tak zkuste následovat své srdce.

Jděte za svou intuicí.

Ono to někdy možná nebude dávat smysl.

A možná to bude vypadat i šíleně.

Ale vyplatí se jít za tím, co sami cítíte.

Navzdory všem poučkám a známým pravdám,

i ta nejklikatější cesta může dávat smysl.

I když hned na počátku se zdála být neschůdná.

Zbavte se všech vysavačů energie

První věc, kterou uděláte, je zbavit se všech vysavačů energie.

Těch, kteří Vás vycucávají, nic nepřináší

do Vašeho života a jen berou.

Často jsou to právě ti, kteří se na první pohled

tváří naprosto v pohodě. Takoví ti: „

Všude jsem byl, všechny znám, od všeho mám klíče“

a potom je jen na Vás, abyste je zas z něčeho dostali.

Je potřeba si vůči nim vytvořit zeď!

 

Můžete to znít jakkoliv sobecky,

ale je to Váš čas a Váš život

a nenechte si ho ničit a vysávat.

Hlavně se nelitujte,

kdo Vám kolikrát ublížil!!!

Jestli ublížil,

je to jen jeho problém a svědomí,

ale Váš úkol je ho odtřihnout.

               Najděte svou vlastní hodnotu a svobodu

Často bývá u psychiky problém v tom, že máte pocit,

že Vás někdo nedocenil.

Možná pro někoho děláte hodně a on pro Vás nic.

Už jste obětovali hodně svého času a pořád se nic nezměnilo.

Často se mi stávalo, že jsem ten problém chtěl vyřešit,

ale ten druhý člověk, prostě sám neměl vůli

V tom případě to nevyřešíte!

 Smiřte se s tím!

A opět to není Váš problém.

Když už jste měli Vy snahu,

tak si musíte taky vážit svého času a

neobětovat se pro druhého.

Ublížíte tím jen sami sobě.

Začnete se totiž utápět v otázkách,

proč se ten druhý tak chová,

když Vy… NE!

Když ukážete, že s Váma někdo nemůže jen tak zametat,

tak se začnou dít zajímavé věci.

Možná o někoho přijdete.

Ale asi ten člověk nebyl ve Vašem životě až tak důležitý.

Ale taky hodně získáte!

Ačkoliv to může znít sobecky, tak sobecký byl přístup jeho.

Ne Váš.

A někdy je možná i lepší se sbalit a jít.

Slaboch není ten, který utíká vstříc své vlastní hodnotě.

Slaboch je ten, který snižuje hodnotu druhého.

Názory druhých pro Vás nejsou podstatné

Nezajímejte se o to, co si o Vás myslí ostatní.

Není možné, abyste se zavděčili všem.

Vždy s Vámi někdo bude souhlasit a někomu budete vadit.

Uděláte s tím něco?

Neuděláte!

Tak proč to řešíte?

Je jedno, co si o Vás myslí někdo, kdo Vás ani pořádně nezná.

Je až s podivem, kolik mají někteří lidi času,

který věnují starání se o ostatní lidi.

Zatímco by sami mohli uvažovat sami nad sebou.

Je těžké, aby Vám někdo, ne úplně blízký, i poradil.

Každý mluví jen ze své vlastní zkušenosti.

Když se někomu něco nepodařilo, neznamenátá to,

že se to nemůže podařit Vám.

Třeba tento člověk nemá tu výhodu, tu vlastnost,

kterou Vy ale využít můžete.

Až uděláte tu čistku za vším negativním,

co Vás obklopovalo,

tak možná bude potřebovat ještě objevit nějaký nový smysl života.

Třeba jste ho dřív hledali v něčem hmotném nebo v někom jiném.

Ale najednou není ani to hmotné ani ten někdo.

A mělo by zůstat prázdno?

Ve skutečnosti je opravdu hloupost

hledat smysl života ve věcech a není úplně ideální ani v někom.

                     Smysl života musíte najít sami v sobě.

Když víte, co máte za sebou.

Co vše jste prožili.

Z čeho jste se poučili.

A že jste měli sílu uzavřít vše,

co Vás zraňovalo, tak máte vyhráno.

Potom opravdu získáte SEBE – VĚDOMÍ!

Vědomí toho, kdo jste,

jakou máte hodnotu a čím můžete pomoci ostatním.

Smyslem života ale není cíl.

Protože když dojdete do cíle, tak najednou zjistíte,

že už to máte.

A co dál? Čekali jste, že se změní svět a

najednou Vás obklopí štěstí ve všech podobách

a ono se tak nestane.

A Vy jste se ty roky za něčím hnali a je to k ničemu.

A můžete to zopakovat a výsledek bude vždy stejný.

Štěstí je totiž cesta!

Je to cesta ve Vašem životě,

kdy jste si vědomí své vlastní hodnoty.

Toho čím jste si prošli a zvládli jste to.

Cesta při které dokážete být oporou a pomoci,

ale až ve chvíli, kdy jste  dokázali pomoci hlavně sami sobě.

Jak chcete pomáhat druhým, když to sami nemáte vyřešené?

Až potom dokážete být opravdovou pomocnou rukou,

kterou už ale nikdo nebude odmítat jako dříve,

protože by ten člověk věděl, KOHO může ztratit.

Toto vše si uvědomíte nejvíce v přírodě.

Práce od rána do večera v uzavřených prostorech,

práce na počítači, brzy tma, málo sluníčka –

to jsou ideální podmínky na všechny deprese,

narušení psychiky a následně konečná pro sebevědomí.

Snažte se žít více v souladu s přírodou.

Jak jídlem a volbou přírodnějších věcí, tak pobytem kdekoliv venku.

Nejlepší je les. Když se podíváte na ten osamocený strom

někde na kopci, tak zjistíte, že i on odolává větru, dešti,

sněhu, mrazu a i když se jeho větve často ohýbají,

tak se nakonec vždy vrátí, protože vyrůstají z pevných základů.

A Vy ty základy máte taky!

V přírodě, naprosto mimo veškeré civilizace,

si uvěodmíte, že Vy sami to zvládnete.

Že Vy sami si můžete vytvořit kolem sebe takový svět,

který někdo nebude snižovat,

ale naopak ho bude obdivovat.

A to je ten způsob, jak Vy můžete pomoci ostatním.

Tím, že vytvoříte svět,

kterým můžete pomoci a inspirovat druhé.

Nakonec bude všechno v pohodě!

Jen tomu je potřeba jít naproti a hlavně

mít ty koule ukázat všem, že pokud s Vámi zametali,

tak si spletli dveře.

P.S.: Jsi nejlepší a Ty to víš…

Tohle někdo vytvořil,sepsal,a protože je to i o mně,tak jsem si to převzala a dávám si to sem,protože to je jedna veliká pravda.

Už dlouho jsem se tak nenasmála,směju se málokdy,ale tohle mne dostalo,takže jednou zase něco veselejšího a na  veselé téma

Jak jsem chtěla mít sexy klín....
Otevřu dveře do čekárny a můj pohled spočine na prázdné židli. Dobelhám se k ní, ale pak si to rozmyslím. Raději budu stát. Z představy, že si sednu na něco tvrdého, a to doslova, se mi postaví všechny chlupy na těle. Cože? Řekla jsem chlupy?
„Pojďte se posadit,“ poklepává rukou na prázdnou židli nějaká paní, která nemůže odtrhnout pohled od mé namodralé nateklé nohy.
„Děkuji moc, ale já prostě nemůžu,“ pousměju se a opravdu má noha je to poslední, co mě trápí.
Druhá, zdravá noha začíná bolet taky od toho, jak drží celou mojí váhu, a já začínám kňučet. Horko k tomu taky moc nepřidává. Potím se. A kňučím.
„Pustím vás přede mě, slečno.“ Ozývá se pán, co je na řadě. Musí být na mě žalostný pohled.
Poděkuji a odskáču imaginárního panáka rovnou do ordinace. S každým skokem přichází tiché zaúpění.
Doktor si nasadí brýle, zeptá se mě na jméno a rodné číslo. Zběsile něco ťuká do počítače. Pak se otočí na své židli a sepne ruce. Jeho zrak spočine na mé noze.
„Tak povídejte. Co se vám stalo?“
A mně se v tu ránu před očima promítne celý včerejší večer.
Hladká pokožka až dva měsíce, hlásala tenkrát reklama na voskové pásky ve všech časopisech a televizi. Hmmm, léto se blížilo a moc se mi zamlouvalo, že své nenáviděné kamarádky žiletky na nějaký čas odložím. Připravená jsem byla na sto procent. Protože pásky byly vhodné na delší chloupky, tak jsem se na nějakou dobu vzdala šatiček a kraťásků. Zarostlá jsem byla jak opička. Ale co. Celé léto se pak nebudu trápit holením. Natěšená s několika krabičkami v ruce jsem byla připravená na večer, kdy svou srst jednou provždy, tedy na pár měsíců, strhnu ze svého těla.
A večer přišel. Ovšem nečekala jsem, že to bude jeden z mých nejdelších večerů v životě.
Byl to ten typ vosků, co se používá za studena. Totiž, třete proužky v dlaních, dokud se nezahřejí, oddělíte od sebe a pak si je přiložíte a rychle strhnete. Jak jednoduché, ne? Hmm, to hravě zvládne i malé dítě. Vytáhla jsem první papírek, třela dlaněmi, dokud nebyl horký, nalepila a trhla. Paráda. Po chvilce byla má lýtka bez chlupů, hladká a krásná. A tak jsem přešla k severnější části svého těla. Když mám teď hladké nohy, proč ne i klín?
Boj proti chlupům začal a já se cítila jako profík. Dlaně mě už bolely od zdlouhavého zahřívání papírků, tak mi bleskl hlavou geniální nápad, že papírky nahřeji fénem. Jo, chytrá holka já jsem.
Dobrá, svlékla jsem si kalhotky a jednu nožku položila na okraj záchodové mísy, abych měla dostatečný prostor na nalepení. Pořádně vosk nahřála, odlepila proužek a přitiskla ho podél třísel tak šikovně, že víc jak půlka mi přikrývala můj „poklad“ a pásek končil u vnitřní části mé hýždě. Zhluboka jsem se nadechla a trhla.
„Dopr…..e!“ Vykřikla jsem a noha mi sklouzla do záchodu. Před očima mi běhalo tisíce teček a já si v jedné chvíli myslela, že jsem oslepla a ještě si k tomu zlomila nohu. Po chvilce, když se mi zpět vrátil zrak a přestalo hučet v hlavě, jsem opatrně vytáhla pochroumanou nohu ze záchodu. V jedné ruce jsem držela onen pásek a druhou rukou jsem se snažila osušit nohu. Bolela jak čert. Ale bolest nohy ve srovnání s tím, co mě ještě čekalo, byla minimální. Postavila jsem se a ouvej. Něco lepkavého jsem cítila mezi nohama. S hrůzou se podívala na papírek. Žádné chlupy.
„Kde jsou sakra ty chlupy? Problesklo mi hlavou.
A pak nastala panika.
„Panebože!!!“
„Kde je vosk?“
Rukou jsem si zajela mezi půlky a nahmatala lepkavou, ještě pořád teplou hmotu.
„Já se slepila!!!!“ Brečela jsem.
To bude dlouhý večer. Běžela jsem, tedy odšourala se do kuchyně pro láhev vodky. Při mé cestě za umrtvujícím lékem se všechno slepilo dohromady ještě víc a já si pomyslela, že už v životě nebudu mít žádný sex. Vrátila jsem se zpátky na místo činu, lokla si pořádně z láhve a přemýšlela nahlas, co dál. Popadla jsem krabičku a znovu pročítala návod.
„Nedoporučuje se používat na citlivá místa, jako podpaží, oblast bikin a horní ret…“
Sakra. Jak to, že jsem to neviděla?! Pozdě.
„Dobře, co rozpouští vosk?“ Uvažovala jsem nahlas.
„Teplo.“
Napadl mě znovu fén, ale po představě, že mě vezou slepenou a ještě s popáleninami na pohotovost, jsem svůj první nápad zavrhla. Břicho mi začalo nervozitou kručet a já se modlila k Bohu, že TEĎ opravdu není ta vhodná chvíle.
Po chvilce mě napadl další úžasný nápad. Horká voda!
Jasně, horká voda nahřeje vosk a já ho ručníkem setřu.
Napustila jsem si vanu a ponořila se dovnitř. Po chvilce ve vařící vodě jsem se začala rozpouštět já, ale vosk však byl pořád na svém místě. Ručníkem jsem se tu neplechu snažila otřít. Vosk jsem však rozmazávala okolo, chlupy se lepily a neuvěřitelnou bolestí jsem brečela ještě víc. Následoval další lok vodky. Vedro v koupelně a alkohol vykonal své a z brekotu jsem přešla do hysterického smíchu. To se může stát opravdu jenom mně!!!
Můj pohled padl na krabičku papírových kapesníků, které jsem si začala přikládat na inkriminovaná místa. Mozek mi už asi úplně přestal díky bolesti a alkoholu fungovat, protože si to si to jinak nedokážu vysvětlit. Samozřejmě, že se kapesníky přilepily na vosk a nešly sundat. Teď už nejen slepená, zoufalá, ale i opelichaná s asi zlomenou nohou a s nulovou hrdostí, jsem si dala druhé kolo vany. Znovu se osušila, kapesníky plavaly ve vaně, vosk však stále držel na svém místě.
„Ok.“ Zavolat na zákaznickou linku výrobku jsem ve chvilce zavrhla.
„Dobrý den, mám slepenou pipinu i zadek voskem, který jsem nahřívala fénem a nevím, co s tím?“
To byla ta poslední možnost. Pro srandu operátorům můžu být i potom. Proto jsem vytáhla svůj starý elektrický depilátor, zatnula zuby a jela. Tu neuvěřitelnou bolest bych nikdy nepřála nikomu.
„Dýchej, dýchej!“
Lok vodky. Vrrrrr. Stop. Křik. Další lok vodky. Vrrrr. Stop. Vyčištění slepeného depilátoru. Lok vodky. Vrrrr. …Zvířecí řev, který musel probudit všechny sousedy…vrrr, lok vodky….Zničený slepený depilátor.
„Ahoj mé milované kamarádky žiletky!!“
Totálně na mol, konečně bez chlupů a fungujícího mozku, s buňkami totálně umrtvenými, že kdyby mi chtěli amputovat obě nohy zaživa, necítila bych ani ň, jsem zbytek doholila žiletkami. Odplazila jsem se v bavlněných bombarďákách, napudrovaná půlkou balení dětského zásypu a s „krasotinkou“ o dvě čísla větší, do postele.
Připadala jsem si jak po divoké noci s rojem včel.
„Co se vám stalo?“ Opakoval doktor svou otázku, když jsem neodpovídala.
„Ale, uklouzla jsem na schodech….

.

Už dlouhou dobu jsem přemýšlela o tom,že zruším Facebook,protože na něm je nejvíce vidět,jak to dnes vypadá s naším národem potažmo lidmi v něm.Je to děs a hrůza.Absolutně nejsem schopná pochopit,proč jsou lidé zlí,nepřející,neumí už nic jiného,než napadat další lidi,jakmile se jedná o psa,který potřebuje domov,tak tam dají ubrečeného smajlíka a tím to končí,tím si zřejmě splnili svou povinnost,vždy, a to myslím opravdu vždy, se zvrhne jakákoliv diskuze o čemkoliv v napadání jeden druhého,takže už dávno nemá ani cenu někam něco psát,protože se dočkáte jen urážek,a to je o ničem.Chcete pomoci psovi? Tak Vás prolustrujeme tak,že zjistíme až do třetího kolena dozadu,kdo co provedl,kdo co dělal atd. a nakonec zjistíme,že právě vy psa mít nemůžete,a je to.Alespon já nemohu,protože jsem množitelka a "známá firma",no vždyt ano,ono je to vidět na fotkách,jak týrám psy,jak vypadají hrozně zuboženě atd.A když nabídnu,že hledám pro zdravou fenečku,spíše bych měla napsat ted už zdravou fenečku,nový ten nejlepší domov,protože se musí přizpůsobovat nemocným fenkám a zasloužila by si být u někoho jako jediná a mít svého páníčka pro sebe,tak jsem málem ukamenována,proč ne jiní,kteří dělají totéž?Protože na mně se každý vyřádí,zase se má o čem drbat,to už tak je 6 let.Velebnosti,je mi z toho na blití.Díky takovým lidem jsem se naučila být sprostá jako dlaždič a doma si vždycky zanadávám,do komentáře to napíšu slušněji,ale i tak,proč se mám zabývat takovými lidmi?Proč bych měla něco vysvětlovat a zdůvodnovat komukoliv? Dělala jsem to,ale je to zbytečné,protože když je někdo umanutýa blbý,tak si bohužel nedá vysvětlit nic a kromě toho,ztratilo by se téma na pomluvy a napadání.Už jednou jsem z FC odešla,potom jsem tam kvůli pejskům zase vlezla,dnes jsem vymazala téměř všechny lidi,kteří byli jako přátelé a nebudu už komentovat vůbec nic,at se tam všichni umlátí mezi sebou.Jednou musel přetéct pohár trpělivosti ,a to nastalo právě dnes.Polibte mi všechny drbny,nesnášenliví,nepřející,závistiví,zlí,lhostejní P R D E L!!!!!

Dne 16.6.2015, abych si to pamatovala,pokud tady ještě za pár let budu

Za mistrem Farinem, veleknězem řádu světla, jednoho dne přišel utrápený poutník. Žádal o radu, jak má naložit se svým životem. Mistru pověděl, že se mu nic nedaří a cítí se mizerně. Farin laskavě pozoroval poutníkův vystrašený výraz a v klidu dopil svůj čaj. Po dlouhých minutách se poutník trochu uvolnil a v místnosti se konečně rozhostil dostatečný klid pro Farinův dotaz “Co ti chybí bratře?”.

Poutníka zarazila přímost otázky, ani se nad tím nemusel dlouze rozmýšlet a vyhrkl “Všechno mistře! Nic nemám, nic se mi nedaří. Jsem asi prokletý, tak jsem přišel sem do kláštera světla abyste ze mě to prokletí sejmuli.” Mistr se na poutníka laskavě usmál a mírně zavrtěl hlavou. “Ne, nikdo tě neproklel, jediný kdo je tak mocný aby tě proklel jsi ty sám. Každý z nás si tvoří svou vlastní realitu.” Když mistr uviděl na obličeji muže nechápavý výraz, tak jej vyzval, aby se šli projít do klášterních zahrad. Našli si lavičku pod rozkvetlým stromem, usadili se a Farin se zeptal znovu:

„Co ti chybí?“

Hledáš krásu? Tu najdeš všude okolo. Pohleď na zlaté sluneční paprsky, jak jemně hladí čehokoliv se dotknou, pohleď na rozkvetlou zahradu plnou vonících květin, zvedni hlavu a vnímej let ptáku na obloze. Zři lesknoucí se hladiny jezer, peřeje rozbouřených řek valících se k vysokým vodopádům nebo rybníky plné ryb. Stůj v úctě před prastarými horami, jejichž vrcholky se tyčí do nebes. Kochej se pohledem na stáda koní na nekonečných pláních, nebo na chvíli postůj v hlubokém lese a vnímej všechen ten život a krásu okolo. Vůbec přeci nepotřebuješ honosné domy, luxusní šperky nebo nejmodernější oblečení. Všechna ta krása tu je, odpradávna, jen ji konečně uvidět.

Hledáš lásku? Tu najdeš v sobě. Nevěř tomu, že láska je něco co nemáš, dokud to do tebe někdo jiný nevloží. Láska je v tobě, ve mně, všude okolo. Je to stále ta jedna láska a my jí můžeme zakoušet kdykoliv budeme chtít, když přijmeme sebe, když přijmeme Boha v sobě. My jsme Bůh, jsme tvořeni láskou. Tvoje duše, stejně jako moje, je původem z téhož zdroje. Pochop, jsme jedno!

Hledáš jistotu? Zkus na chvíli přijmout, že se věci dějí přesně tak jak se mají dít a že nikdy nebudeš vystaven takové zkoušce, kterou bys nezvládl. V tom měj jistotu a také v sobě, ujisti se, že vždy myslíš, říkáš a konáš v souladu se svou duší. Nejen z popudu zareagovat, říci to co říkáváš vždy nebo opakovat to co říkají jiní. Jednoduše buď sám sebou bratře, rozumíš? To bude tvá nová jistota. Vždyť když konáš v souladu se sebou samým pak svých činů nelituješ, udělal jsi to co jsi považoval za správné.

Nebo hledáš radost a štěstí? Dovol si být šťastný a raduj se z toho krásného pocitu být naživu, dýchat, cítit a vidět všechnu tu krásu okolo. Raduj se z té možnosti, že můžeš někomu pomoci, v někom probudit lásku, nebo třeba jen vidět ranní slunce. Pochop, nešťastným tě nečiní okolnosti ale to jak je přijímáš.

Chybí ti partner? Myslíš, že bys byl s někým šťastný když to nedokážeš ani sám se sebou? Nehledej si nikoho ze strachu ze samoty, byla by to jen iluze lásky a vytvořil by sis na něm závislost. Lépe řečeno závislost na tom že jej máš, takže bys v onom vztahu jen trpěl. Až nalezneš harmonii ve své duši a bude ti dobře i o samotě, zjistíš zda někoho opravdu chceš.

Třeba ti chybí bohatství, koupit si všechno to co chceš. Myslíš, že když si to všechno koupíš, budeš uspokojen? Na jak dlouho? Co pak? Pak přijde strach abys o to nepřišel a ten tě bude pronásledovat do smrti, nebo do té doby než o své bohatství přijdeš. Často se to rovná.

Je možné, že ti chybí dobré jméno a uznání společnosti. Vím, od mala ti říkali jak je to důležité někým být, někam to přece dotáhnout. Jenže tahle společnost, u které hledáš uznání, je přesně ta společnost která uvěřila tomu, že někdo může být víc než někdo jiný. Je to jenom hra, hra nato že třeba já jsem velmistr a ty poutník. Požadavek abys něčím byl v sobě nese hořkou pachuť nevědomí, říká ti vlastně, že teď ničím nejsi a máš život strávit honbou za přidělením nějaké falešné identity. Až přijdeš nato, že už chceš být jen sám sebou, tak už tě vůbec nebude zajímat co si kdokoliv jiný o tobě myslí, věř mi. Budeš svobodný. To je ta pozice ze které se teprve začnou sny stávat skutečností.

Hledáš bezpečí? Bojíš se zlých lidí, že ti ublíží? Kde jsou ti zlí lidé? V tvé hlavě. Až pochopíš, že neexistuje nic jako souboj dobra a zla, nebudeš se bát. Je jen jeden zdroj, zdroj světla a lásky a stejně tak jako z něj každý z nás původně pochází, tak je každý z nás od něj různě vzdálen. Když budeš plně vědomý, budeš i pozorný a vyvaruješ se situacím, kdy bys se setkal s hluboce nevědomým člověkem. Vždy ale měj na paměti, ten člověk není zlý, je nevědomý. Podstatou nikoho z nás není agrese nebo jiná forma konfliktu. Jsou to rány z minulosti, které si lidé nosí v sobě klidně i celý život a ona agrese či konflikt je jen jejich obranou aby zase nezažili tu bolest. Jednoduše nic jiného než tuto reakci zatím neznají. Můj mistr mi jednou řekl, lidé se dělí na zralé a ještě ne zralé.

Hledáš únik před stresem? Řekni mi bratře, co ten stres vyvolává? Ta osoba? Událost? Ta věta? Ne, ten stres vyvoláváš ty! To je tvoje práce, tvá mysl se rozhodla na daný podnět zareagovat stresem. Něco se prostě stane a ty se rozhodneš jak to přijmeš. Stejně jako mysl, tak i tělo někdy automaticky reaguje. Lidé krčí rameny když neznají odpověď, založí ruce když jsou nejistí, nebo přimhouří oči když přemýšlejí. Stejně tak mysl reaguje na situace, reaguje tak jak se naučila nebo tak jak to odkoukala u jiných. Je jen na tobě jestli to přijmeš, když dokážeš odstoupit od své mysli a přestat se s ní ztotožňovat pak pochopíš, že jediným pánem tvého vnitřního prostoru jsi ty a jen ty rozhoduješ o tom jak se budeš cítit. Dokud svou mysl neovládneš, nech ji tedy brebentit a reagovat na cokoliv, ale zaujmi od ní odstup. Mysl se bude snažit aby ses cítil špatně a bude tě stále s někým a něčím srovnávat, bude vyvolávat stres. Pokud pochopíš že nejsi svou myslí, dokážeš od ní odstoupit do role posluchače a pak je jen na tobě jestli se ti tohle přestavení líbí nebo ne. Největším nepřítelem člověka je on sám.

Trápí tě nějaký problém a budí tě v noci ze snu? Zkus někdy rozevřít okenice a pohledět do nočního nebe plného milionů hvězd a na nic nemysli, prostě jen vnímej tu nekonečnost a krásu vesmíru, jehož jsi součástí. Až pak se znovu zamysli nad tím malicherným pozemským problémem.

• Poutník: Proč si ji neuvědomuje každý?
• Farin: Pravdu máme každý v sobě, od samého narození. Jen ji v sobě zatím mnozí neobjevili a stále žijí ve snu.
• lidem brání v poznání?
• Farin: Možná jsi právě vyřkl jednu z nejdůležitějších otázek lidstva aniž by si lidé uvědomili, že si ji mají položit. Odpovědí je naše mysl. Od dětství se učíme v prvé řadě vše posuzovat myslí, až v dospívání téměř ztratíme sami sebe a tak se snažíme napodobovat jiné lidi v jejich konání, abychom měli nějakou identitu. Naše mysl nás ovládne a my nevíme kým jsme. Kdykoliv se pak naše duše ozve z té veliké dálky, z hlubin člověka, mysl ji okamžitě překřičí. Jednoduše protože nás stále ovládá. Naučili jsme se to tak.
• Poutník: A jak tedy docílit toho aby to tak nebylo, čím mysl ovládnout? Vždyť to nejde, jak mám sám sebe ovládnout?
• Farin: Ty jsi tvoje mysl? Ta která se stále identifikuje s něčím jiným a mění se?
• Poutník: … no … to nejsem.
• Farin: Dobře, jsi svoje tělo?
• Poutník: No, necítím se být kostí, orgánem nebo tkání… ale…
• Farin: Čím myslíš?
• Poutník: Myslí
• Farin: Jakou?
• Poutník: Tvá slova jsou krásná mistře, konečně se cítím lépe. Jen nevím jak toho dosáhnout, víš cítit to opravdu tak. Nejsem tak moudrý a sečtělý jako ty.
• Poutník: Mojí myslí
• Farin: Aha a co je toto?
• Poutník: Tělo, moje tělo.
• Farin: Čí?
• Poutník: …
• Farin: Bratře, ty jsi vědomím. Ty jsi život, bytí, díky kterému tvé tělo žije. To je to čím musíš ovládnout svou mysl. Je to něco co se dá pouze cítit, uvědomit si to. Uvědom si sám sebe. Na nic nemysli, jen se soustřeď na svůj dech a pozoruj vše okolo bez toho aniž bys to soudil.

Den pomalu přešel v noc a ti dva tam seděli na lavičce pod starým stromem. Ani jeden z nich na nic nemyslel, oba vnímali své bytí a všechnu tu nádheru okolo a nad nimi jen tiše zářil oceán hvězd.

Ráno vyšlo zlatavé slunce a ozářilo zahradu plnou života. Něco se v ní ale změnilo, už v ní neseděl mistr a poutník, ale dvě krásné bytosti, které věděly že pochází z jednoho zdroje a jsou si bratry.

Navzájem se objali a poděkovali si. Poutník měl oči plné slz, jak najednou viděl všechnu tu nádheru okolo, svět už vůbec nebyl tím škaredým místem jako předtím. Byl plný života a lásky, stejně jako on.

Vydal se tedy na svou cestu, napsat další kapitolu života. Zbytek svého pozemského života prožil tak jak mu tenkrát poradil velmistr Farin: Vždy měj na paměti že pozitivní přitahuje pozitivní a negativní zase negativní. To co vysíláš, to se ti vrací. Dávej lásku a dostaneš ji. Buď šťastný bratře….

12 citátů z Malého Prince, kterým jste jako děti nerozuměli, ale nyní vám mohou změnit život

 

Když psal francouzský spisovatel a pilot Antonio De Saint-Exupéry malého prince, nejspíš netušil, že vytvoří jeden z nejznámějších a nejpřekládanějších pohádkových příběhů na světě. Jestli jste i vy k Malému Princi kdysi přičichli, ale nepochopili jste jeho podstatu, možná je načase dát mu druhou šanci.

Pamatuj, že jsme vždy v rukách smrti a neodkládej podstatné věci.

Odlož to nepodstatné.

Podstatné musí být uděláno nyní.

Stačí jedno zlé slovo. Když to dovolíme, zastaví nás.
Přestaneme vidět svou cestu, své přednosti, svou hodnotu.
Negativitou zasažený člověk se těžko vrací do pozitivna.
Tak jako zraněný člověk těžko odpouští, a tím se dál brodí bahnem.

Jste perfektní přesně takoví, jací jste.
Se všemi svými nedostatky a problémy,
není třeba to měnit. Jediné, co je třeba změnit,
je myšlenka, že nejste dost dobří.

Přiznejte se. Myslíte si občas o sobě, že nejste v něčem dost dobří?

Snažit se v něčem zlepšovat je skvělá věc,
ale nikdy byste sami o sobě neměli pochybovat a shazovat se,
protože pokud si sami sebe nevážíte, tak si Vás nebudou vážit ani ostatní.

Pokud o sobě pochybujete, tak nikdy nedosáhnete vlastních úspěchů.
Jste perfektní tady a teď se vším, co máte, a co nemáte.
Je to pouze vývojové stádium, kdy jste na určité cestě,
ale zatím jste v její části.

V životě se soustředíme zejména na své nedostatky, a na jejich zlepšování.
Stojí nás obrovské úsilí vylepšovat něco, co nám nejde, a co nás nebaví.
Mnohem snazší je pilovat a neustále se zlepšovat v tom, co nám již jde.

Každému z nás jde trochu něco jiného, což je skvělé, protože můžeme
vytvářet vzájemně se doplňující společenství, komunity nebo firmy.

Nejste lepší než já, protože umíte lépe český jazyk, a já nejsem lepší
než Vy jen proto, že mi jde lépe třeba tenis. Všichni jsme si rovni.

Něco nám jde lépe a něco hůře, ale to neznamená, že se za něco máme
trestat a pochybovat o sobě. Přišel čas přijmout sami sebe, takové, jací jsme.
Nikdo jiný to za nás neudělá, udělejme to my - nyní.

B Á S N I Č K A

Na hlavu nám serou ptáci,

co tu bylo, to se ztrácí,

neplatí už Národ sobě (ale)

Národ jim a lejno tobě.

Náš ministr zdravotnictví,

svoji firmu už si jistí,

tvůj osud má ve své moci,

při zdraví i při nemoci.

A  zdravotní pojištěnec

může sobě chystat věnec,

pokud  nemá konto tučné,

rozhodnutí bude stručné.

Kdo  nebude na dlaň platit,

tak se může pod zem ztratit,

nemá pro nás žádnou cenu,

proto vláda chystá změnu.

U lékaře bude vhodné

připravit si v kapse drobné,

budeš platit poplatníku,

jako bábě na hajzlíku.

Nedbej na ty co jsou venku

a počkej si na stvrzenku,

lékař doklad vystaví,

že jsi platil za zdraví.

Nový  pokyn přišel shora,

záchranka už bez doktora,

aby  plateb ubylo,

stačí plyn a kladivo.             

Co tu bylo, to se  ztrácí,

dnes nám vládnou funebráci,

neplatí už Národ  sobě ...

Národ jim a lejno tobě.

Nevím,co bych nám měla přát,snad hodně zdraví a hlavně pevné nervy ke zdolávání každodenních překážek a abychom si udrželi alespon ten standard života a dál se uvidí...

Štěstí i radost se zdvojnásobí,když se s nimi podělíš i s ostatními....tak si to do nového roku 2011 pamatujme a nechtějme zdvojnásobit pomluvy,ty se také šíří,zlo,závist...

Prosinec, to je nejštědřejší měsíc v roce. Všichni bychom se najednou rozdali. I lakomci. "Dávám, dáváš, dáváte" - to je heslo dnešních Vánoc. Dobře, ale popřemýšlejme na chvilku o umění dávat, ale také přijímat dárky...
To, co je na darech nejhezčí, tkví v jejich schopnosti přinášet radost oběma stranám - tomu, kdo dal, i tomu, kdo dostal. Dárek není jen věc, kterou jsem před chvílí ještě neměl, a teď mám. To nejdůležitější je v něm skryto. Nemyslím pod papírem, ale za věcí a hmotou. Schovává se tam poselství: "Chtěl jsem tě potěšit! Mám tě rád." Dárek je jeden z druhů polibku nebo obejmutí. Tohle je na něm podstatné, ale někdy také ošidné...
Protože dárek je jakýmsi kladným sdělením, čeká se odezva. A jaká jiná než kladná! U každého i sebemenšího dárku, i toho který se dostavuje v rozporu s vašimi přáními a očekáváními, se předpokládá nějaká vaše reakce. "Má radost? Trefil jsem se?" ptá se darující. Málo naplat, druhého zamrazí a rozladí, postřehne-li, že se netrefil. Dárek pak nesehraje žádnou roli. Změní se v mrtvou věc, co se jen přemístila z rukou do rukou. Nehřeje, nepotěší. Chyba!
Jak se zachovat v případě, že člověk dostane, co nechtěl? Je třeba lhát! Odpusť, Ježíšku, ale musí se předstírat! Prekérní situace je jednou z výjimek, kdy láska k bližnímu volá po milosrdném pokrytectví. Dobrotivá lež se totiž promění v trochu porozumění vůči druhému.
Nelíbí se ti kravata, co jsi našel pod stromečkem? Raduj se! Předveď alespoň pantomimické nadšení. Prohlaš, že krásnější vzor jsi ještě neviděl. A vše bude v pořádku. Když kravata neudělala radost tobě, ať udělá radost alespoň tomu, kdo ji tak dlouho sháněl. Nemáš-li na takové gesto dost sil, snad se raději na té nové kravatě hned pověs!
K tématu obdarovávání už jen maličkost. Dárek pečlivě a vkusně zabalený je dvojnásob cennější než ten, kterému jsme nebyli ochotni věnovat čas a položili jsme ho pod stromek v krabici od bot převázané provázkem. Načinčaný dárek mluví totiž tajnou řečí symbolu: Vážím si tě, mám tě rád, i mašličku jsem pracně vázal kvůli tobě.
Poselstvím Vánoc je přinášet radost. Podle mne největší radost, kterou můžete o Vánocích zažít, je, když vidíte, že někomu se váš dárek líbí a že je šťastný. Nekažte si proto navzájem radost a podělte se o své štěstí.

 

                      Tak jsem v novém bydlišti a je tady všude ještě větší bordel nez v tom starém,nebo je to tady více vidět.O TOM,ABY MI MAJITEL V BYTĚ TOPIL,TAK O TOM SI MOHU ASI NECHAT ZDÁT.A OPĚT VIDÍME VYČŮRANOST BOHATÝCH A NESCHOPNOST PRACOVNÍKŮ V OBORU,NAPŘ.TOPENÁŘ.Jeden nechce investovat do nového čerpadla v kotelně,tak se to stále snaží jakoby opravovat.POKUD DNES PŘIJDOU,TAK UŽ TO TADY BUDOU POTŘETÍ ODVZDUŠNOVAT,ZCELA ZBYTEČNĚ-UŽ TO TADY BYLO DVAKRÁT,VŽDYCKY NADŠENĚ VYKŘIKOVALI,ŽE TO NABÍHÁ A VÝSLEDEK?Poprvé to sice naběhlo,sice jen do poloviny radiátoru,ale do rána to zase uběhlo někam do nedozírných dálek,takže to opět bylo studené.Podruhé to nenaběhlo vůbec,potřetí jsem zvědavá,co to udělá tentokrát,ale že bych věřila,že budu konečně topit,tak tomu nevěřím.Stále to ještě jakžtakž jde,sedím jen ve svetru,kalhotách,ještě nemám kulicha a rukavice,ale co bude,až bude opravdu hodně mrznout,to nevím.Byla jsem natolik drzá,že jsem panu majiteli napsala dopis,že mu budu platit jen za to,co mi podle smlouvy skutečně dodává,a to je jen asi jedna pětina tepla,protože v koupelně malý žebříček topí,takže jsem mu za topení poslala částku nižší než je ve smlouvě do doby,než dojde k nápravě.Čekám,že se tady objeví a bude na mne řvát,co jsem si to dovolila a že jestli to nedoplatím,že mi dá výpověd,protože obyčejný člověk nemá zastání.Co se týče dalších úředních věcí-měla jsem dostat sociální příplatek na bydlení,ale ouha-nepřišel,takže druhý týden držím jakousi nedobrovolnou hladovku.Bylo mi řečeno,že ho NĚKDY!!! dostanu,mají nový program,a ten si dělá,co chce a posílá to,jak chce,taky dobré,že?At žijí naše dobře placené instituce,které by tu měly být pro lidi.Myslím,že takto postižených lidí budou mračna,ale nikoho to nezajímá.

Řekni, co si myslíš a budeš nenáviděn.                         Udělej, co uznáš za vhodné a budeš odsouzen.            Dělej, co všichni chtějí a staneš se figurkou na hracím poli.
Je těžké být individualitou, stát si za svým a bojovat za to, ale vydrž.. a jednou si řekneš: Žil jsem tak, jak jsem chtěl!

Vítám Vás na svých stránkách,velice mne těší,že jste si na ně našli cestu.Tyto stránky jsem začala dělat 5.10.2009 a původně měly být pouze o mých pejscích,štěnátkách a našem životě.Za tu dobu se ale přihodila spousta věcí,bohužel většinou jen nepříjemných,které mne srazily na kolena,takže v současné době už pejsky nechovám,všichni mají své pěkné domovy,já žiji jen se svými věrnými nejstaršími fenkami Emilkou/19.6.2011 odešla ve vteřině za duhový most,spi sladce,beruško/,Katkou,nově se Sofinkou z popelnice,ta byla přímo v ní a osud mne k ní přivedl včas/Emilka je také od popelnice,ale ta byla v krabici u popelnice,ne přímo v ní/,a tak sem na stránky píši stále,ale už jsou to většinou postřehy ze života,nápady,moje díla co se týče šití a pletení.                                            Upozornuji předem,že to,co mám v té dané chvíli na duši,to sem také dávám,takže je to neuspořádané,přesně jako můj život,jako na houpačce,i když ta poloha dole při zemi převládá.Je to něco jako deník,který jsem v životě nepsala,tak to nyní ke konci života napravuji.

Pomozme potřebným!

Pokud se dostaneš ke konci svých sil,zboří se Ti sny a poklesneš na úplné dno,jediné, čemu smíš věřit je,že hlouběji už není nic. Tato hranice bolesti je mezníkem. Důstojně čekáš na okamžik,kdy silná vstaneš s novým smyslem života

Již delší dobu se víceméně plácám v depce a den za dnem je to stejné ba i horší.Přispívá k tomu naprostá existenční nejistota,at se to týká peněz,bydlení,mých fenek a vůbec mého budoucího života.Nikoho nemám,s kým by se to dalo nějak zvlášt probírat,lidé mají svých starostí dost a kromě toho platí to staré známé,že sytý hladovému nevěří.Jak se někdo může vcítit do mého pocitu,že rychle utíká doba,kde ještě mám kde bydlet a brzy nastane  doba,kde už to nebude pravda,stále čekám na to,až si mne pozvou před komisi na invalidní důchod a při mé celoživotní smůle věřím tomu,že mi ho vezmou,takže žádné peníze a koho to zajímá?A co bude s mými fenkami,sice mám už jen dvě,ale stejně,komu se dostanou?Pokusila jsem se napsat na linku důvěry a jen tak pro zajímavost třeba pro někoho dalšího,který na tom není zrovna nejlépe,jejich odpověd sem dám.Je pěkná,ale vcelku ne moc realizovatelná,protože paní sice napsdala,že nejbližší poradna je v Náchodě,ale když najedete na jejich astránky,tak se dozvíte,že kvůli nedostatku peněz je jen jedna,a ta je v Hradci Králové,ta v Náchodě byla zrušena.Takže pro mne opět celkem nepřijatelné,cesta tam a zpátky obnáší 8 hodin jízdy autobusem a sumu kolem 350 kč,za to je ale spíše jídlo,protože tu hodinu,co mi tam věnují,nevyřeší ani můj důchod,ani bydlení,nebo myslíte,že to má smysl?                                                                                                                                      

          Dobrý den, nejprve vám chci poděkovat za vaši důvěru, kterou jste nám svým
dopisem prokázala, a musím říct, že jsem s velkým respektem přečetla zpověď
o vašem životě. V životě jste musela prokázat hodně síly a odvahy, abyste
přežila tak těžké ztráty. Není divu, že jste přestala věřit, že můžete
ovlivňovat a řídit svůj život, když jste se tolikrát přesvědčila, jak je
snadné o vše přijít. Tolikrát prožitá bezmoc vás ale nikdy úplně nezastavila
a dokázala jste znovu bojovat o svůj život, i když v těžkých podmínkách.
Každá další ztráta ovšem přinášela hlubší a hlubší pocit bezmoci. Nyní se
cítíte ohrožena v samotné existenci a přemýšlíte i nad dobrovolným ukončením
života. Přestala jste věřit, že by pro vás někdo mohl mít pochopení, že by
existovalo řešení vaší situace a mohla jste někde v klidu žít a třeba být
užitečná. Zdá se, že teď vnímáte, nebo k vám skutečně přicházejí jen
negativní zprávy, a to živí vaši bezmoc. Chápu, že je vám hodně těžko a je
jisté, že potřebujete pomoc. Rozhodně nejste zbabělec, jak píšete, jste
člověk, který mnoho vytrpěl a hodně se snažil, ale teď už nevidí cestu, jak
si vlastními silami pomoci. Zdá se, že tou poslední pomyslnou kapkou do
poháru beznaděje je zpráva o přezkoumání vašeho invalidního důchodu, protože
ztráta důchodu by znamenala velké ohrožení vaší soběstačnosti a možnosti
relativně slušné existence.
          Milá Hanko, internetové poradenství má jen omezené možnosti a vy potřebujete
vedle sebe člověka, který vás teď bude provázet k možnosti bezpečné
existence a eventuálně vám pomůže pročistit nebo navázat vztahy, které vám
ještě budou moci přinášet radost do života. Myslím teď hlavně na vaši dceru.
V určité životní etapě jste to neměly ani jedna lehké, a to vás zřejmě
rozdělilo. Ona zůstala sama se svojí pubertou, vy jste byla sama se svým
trápením a opuštěná. Nevím, jaká je vaše dcera, ale obě jste prožily velké
ztráty a na to má člověk nejrůznější reakce.
Když mluvím o člověku, který by vás mohl provázet vaší situací, napadá mě
možnost vyhledat pomoc v tzv. občanské poradně, mám s nimi dobrou zkušenost.
Skutečně svým klientům pomáhají ve všech oblastech života - poskytují
sociálně-právní pomoc a hlavně lidský přístup. Hledala jsem poradnu nejblíže
vašemu bydlišti a našla Občanskou poradnu v Náchodě, v Hálkově ulici, č.p.
432, www.ops.cz, telefon pro objednání je 498 500 357498 500 357 begin_of_the_skype_highlighting    Â Â  Â   Â  498 500 357498 500 357 Â Â Â   end_of_the_skype_highlighting begin_of_the_skype_highlighting    Â Â  Â   Â  498 500 357498 500 357 Â Â Â   end_of_the_skype_highlighting (Hradecká poradna),
hodiny pro veřejnost jsou v úterý od 9.00 do 14.00, je nutné se objednat.
Vím, že je pro vás asi obtížné někam dojet, ale osobní setkání s někým, kdo
vám může pomoci zmapovat vaši situaci a vaše možnosti hlavně v oblasti
existenční, je to nejúčinnější. Vy jste už hodně kroků podnikla sama, ale
nebyly uspokojivé. V poradně budou vědět o více možnostech a pomůžou vám i v
dalších oblastech. Také píšete, že teď stále pletete a háčkujete, je to
činnost, která vám pomáhá překonávat smutek a beznaděj, i když se zdá bez
užitku (nikdo to nekupuje). Není. Pokud to takto pomáhá, je to důležité a
navíc věřím, že to najde i své kupující. A i s tím by vám mohli pomoci lidé,
kteří znají možnosti prostředí, ve kterém teď žijete. Pomůžou vám najít
sociální služby, které jsou pro vás vhodné. Co se týká vašeho invalidního
důchodu, vyhledejte svého ošetřujícího lékaře, i on se bude vyjadřovat k
vašemu současnému zdravotnímu stavu. V této chvíli vám mohu poskytnout
spíše obecná doporučení, protože ke konkrétní pomoci je potřeba detailnější
informace a vaše aktivní spoluúčast a to je možné pouze v osobním kontaktu.
          Moc vám držím palce a moc bych vás chtěla podpořit v tom, že vše zdánlivě
neřešitelné má východisko, jen člověk musí umět požádat o pomoc. Pokud by se
věc jevila neřešitelná, obraťte se dál, třeba na o.p.s. Člověk v tísni. To
už všechno zvážíte se svým poradcem, jen ho pro sebe najděte.
Pokud byste potřebovala, můžete nás kdykoliv opět kontaktovat.
Zdravím a přeju sílu do dalších dnů
za pracovníky LD v Kutné Hoře
 

Až já budu stará, tak...

Všichni mě posílají tam, kde to zrovna nevoní...
Nikomu  nepřipadám a ani jsem zřejmě nikdy nepřipadala dost dobrá, protože kdo by se taky snižoval na tu úroveň, že by chválil někoho jako jsem já?Už touto větou vidíte,jak nízké sebevědomí mám a když to tak posuzuju pozpátku,asi jsem vždycky měla.Matka nejevila moc zájmu,brala jako samozřejmost,že jsem hodná,dobře se učím,není se mnou žádný problém,sqamozřejmě až do puberty,potom jsem pro ni byla asi šokem.Zřejmě jsem se jí chtěla zavděčit,něco udělat,aby o mne měla nějaký zájem..zavděčit,zavděčit,to slovo mne provází celý život

    Všichni od všech očekáváme "velký činy",
co z těch činů nakonec je? NIC!

Kdo by mi dokázal říct, že tahle úvaha za něco stojí, tak ten by byl přece na
palici...

Já už z toho nemůžu, nemůžu z lidí, jako jsem já...má cenu tu žít? Má cenu spojovat se s okolím? V poslední době mi připadá, že je to největší pitomost, co může někdo udělat,
někdo jako já,
jako vy,
jako všichni ostatní,

buďte sami sebou, já sama sebou hrozně dlouhou dobu nebyla, byla to chyba, kterou bych nikdy neudělala, kdybych to mohla vrátit...poznamenává mě to celý život, bude poznamenávat dál a poznamenávalo už dost...já jsem se s tím naučila žít...je to sakramentsky těžký...

takže vás prosim, nenechte si vzít šanci...říct svůj názor...já toho nevyužila...

a teď za to platim

Kdysi, a není to tak dávno,jsem musela na nějakou dobu  změnit nápis webovek,abych předešla útokům ze strany rádoby odbornic na pletení,háčkování,na chov pejsků,prostě všeznalců.Dovedly mne až do ordinace psychiatričky,protože co je moc,to je příliš.Nyní jsem se k názvu vrátila a dám si zde dopis jedné pro mne normální ženy,která byla jedna z mála,co mne podpořila,ale i to málo stačilo,abych se zase postavila na nohy a řekla si,že se otrávit nenechám,že si to mí psi a vůbec i já, nezasloužím.

Dobrý den, dnes jsem na váš profil náhodou narazila, dovedla mě na vás určitá diskuse na jiných stránkách. Chtěla jsem vás jen podpořit, ať si nic neděláte z nepřátelských útoků jiných, v jejich očích "dokonalých" prodejců, kteří mají plnou hubu nenávistných řečí. Takoví lidé vždy budou a nesmíte se tím nechat otrávit. Zvlášť tady na Fleru je to hrozná slepičárna a ženské dokážou být někdy hodně zlé, když jich je moc pohromadě. Přeji vám hodně zdraví a hlavně pohodu na duši, je mi moc líto, že jste prožila takové životní tragedie.
Mějte se krásně a TVOŘTE, pokud vám to dělá dobře a na ostatní se vykašlete. Obdivuji vás za to, že pomáháte bezbranným tvářím, to je výraz dobré duše. Ostatní mají třeba sice hezčí fotky a dokonalejší výrobky, ale vy máte něco, co se nedá vyrobit, tak se jim můžete jen zasmát.
Krásné jaro
LucieTakže tvořím dál,mou tvorbu najdete nějakou v sekci Mikulášek...,dále na serveru Dáma.cz a mimibazaru pod dakotaorka.

Před tím než odejdeš

Po, 18/04/2011 - 10:48

Byla jsem požádána, abych se podělila o příběhy pejsků z útulků, kteří jsou na pokraji smrti. Uvědomuji si, že toto nebude šálek pro každého čtenáře, ale věřím, že to někoho může inspirovat. Pokud se někdy do této situace dostanete, navždy to změní váš život.

Když k nám přijdou smrtelně nemocní pejsci, připravím pro ně něco speciálního. Protože léčba by byla velice bolestivá a neúčinná, neléčím je. Ale také je nenechám samotné zemřít v kotci. Každého si vezmu na pár dní domů, a zahrnu je veškerou svou láskou.

Annie nikdy nepoznala co je to štěstí. Byla bita, zanedbávaná, hladověla celý svůj život, a poté byla odhozena a odepsána k smrti do útulku. Annie čekala na smrt, zničená a osamocená každý večer doufala v nalezení nového páníčka, alespoň na poslední své zážitky. Ano, už si pro tebe jedu!

Když jsem poprvé uviděla Annie, bylo na první pohled vidět, že je velmi nemocná. Byla podvyživená, kašlala a měla velké problémy s dýcháním, navíc měla problémy se srstí a očima. Veterinář mi sdělil, že Annie trpěla rozvinutou dirofilariózou, srdečním selháním, a několika dalšími závažnými zdravotními onemocněními. Bylo velmi nepravděpodobné, že by přežila složitou léčbu, a velmi by při tom trpěla. Veterinář se mě zeptal, zda má pokračovat s eutanázií. Řekla jsem, že ne. Že ji přivedu příští týden, protože chi, aby předtím než půjde do psího nebíčka, poznala co je to láska.

Téhož dne jsem přivezla Annie ke mně domů. Podívala jsem se na ni. Byla celá vystrašená, nemocná a nejistá, jestli mě může potom všem, čím si prošla věřit. A já jsem začala nekontrolovatelně brečet… Brečela jsem nad tím jaký ubohý a bolestivý život měla. Život plný utrpení, bolesti, zneužívání a nad tím, že nikdy nepoznala péči a lásku, kvůli bezcenným lidem, kteří se o ni nikdy nestarali, jak by měli. Mezi těmi slzami ke mně Annie přišla a olízla mě, jako by chtěla říct: „Nebuď smutná, to bude dobré“. Toto krásné stvoření mě utěšovalo. Tato fenka, která nikdy v životě nepoznala soucit, mě utěšovala.

A tak se stalo, vstala jsem, přestala brečet a zapřísáhla se jí udělat ten nejlepší týden jejího života. Už žádné slzy. Ne v okolí Annie. Od teď už pozná jen štěstí a radost. 

Ten týden se mnou Annie spala v posteli. Jedla to nejlepší jídlo. Hrála si, jak ji to jen její nemocné srdíčko povolilo. Svalila se ke mně na gauč a společně jsme se smáli u zábavných filmů. Ten týden měla poprvé v životě ten správný domov.

Každý den jsme společně navštěvovali hrob Rudyho (můj bývalý pejsek) a promlouvali k němu. Říkala jsem mu, aby se o Annie v nebíčku pěkně staral, a že tam bude mít skvělou kamarádku. Annie to milovala. Milovala všechno, co bylo nějak spojené s láskou, tím co nikdy předtím neměla…

Poté co se Annienin stav zhoršil natolik, že už pro ni bylo bolestivé žít, jsem ji přivedla k veterináři, aby přerušil její utrpení. Stála jsem po jejím boku a utěšovala ji. Annie se vůbec nebála. Byla šťastná, že jsem tam s ní byla. Byla jsem pro ni něco jako matka. Jediná rodina, kterou kdy měla a znala. Jediná osoba, která ji milovala, a proto se cítila bezpečně a šťastně. 

Annie věděla, že nastal čas a pro mě bylo velice bolestivé v tom pokračovat. A já tam byla s ní, abych ji mohla utěšit, milovat a říct ji, že „všechno bude v pořádku“. Teď můžeš jít miláčku. V momentě, kdy do ní zapíchli jehlu, jsem ji pošeptala do ouška, že jsem ji milovala z celého mého srdce, že mi na ní záleželo a byla pro mě vším… Měla šťastnou rodinu. Nikdy neumřela, protože navždy bude v mém srdíčku a v mých vzpomínkách. Děkuji jí za ty krásné dny, které jsme spolu prožili. Byla to pocta ji milovat.

Jak začaly látky působit, Annie se na mě naposledy podívala a její oči říkaly: „Děkuji ti. Mám tě ráda.“ A před tím, než naposledy zavřela své oči, jsem ji řekla: „Až se dostaneš do nebíčka, najdi Rudyho a řekni, že tě posílám, on se o tebe postará“.

A byla pryč. Pohřbila jsem ji na mé zahrádce vedle Rudyho. Zemřela 14tého září 2010.

Ale týden před její smrtí, teprve začala žít!   

Chtěla bych upozornit případné čtenáře mých webových stránek,že po dlouhodobém boji s počítačem a jeho taji,se mi podařilo některé stránky ozvučit tak,jak to cítím,proto,pokud Vás hudba nebude rušit,zapněte si prosím repráčky a ponořte se do textu i hudby.Jsem ráda,že jste navštívili mé stránky a doufám,že Vás jejich obsah nezklame a nebo,což je ještě horší,Vás nebudou nudit.I tak uvítám od Vás jakýkoliv vzkaz na jakékoliv téma.Děkuji Hanka.

                           Ted se věnuji několik měsíců sponzorování útulků pro pejsky,ne finančně,na to bych neměla,ale sháním,kde se dá,cokoliv,co lidé už nepotřebují,ale útulkům by se to hodilo.Bohužel musím přiznat,že už jsem ve fázi,že to vzdávám,protože vidím,/nechci házet všechny útulky do jednoho pytle/,že už ani v útulcích to není o péči o osamělé psy,ale o to,co nejvíce naštosovat a použít věci ne pro psy,ale pro sebe a příbuzné.BOHUŽEL.Tato zkušenost je už ze tří útulků,v jednom jsem přímo byla a jala jsem se zjištovat,kde jsou věci,které jsem jim darovala,nedopátrala jsem se téměř žádné a navíc se mnou jednali jako s osobou nanejvýš nežádoucí.Do druhého jsem se nedostala,ale zato jsem si přečetla,bohužel pozdě,že to je spíše koncentrák pro psy,napsali to lidé,kteří tam byli a na vlastní oči viděli.Takže předpokládám,že deky a polštáře skončily ve vlastnictví určitě ne nemocných psů.                                         Ted mám doma vyškemrané hračky,vodítka,obojky,všechno nové a pěkné a nevím,kam s nimi,už nevěřím ničemu.ABY SE NESTALO,ŽE SE TO ZASE ROZDÁ MEZI ZNÁMÉ.TAK TO BUDE POSLEDNÍ AKCE PRO ÚTULKY,TAKOVÁ ZBYTEČNÁ PRÁCE MNE NEBAVÍ,BA CO VÍC,JSEM JÍ OTRÁVENÁ A ZHNUSENÁ,TAKŽE NAČ SI PŘIDĚLÁVAT DALŠÍ VRÁSKY A STAROSTI,TAKHLE JICH MÁM VÍCE NEŽ DOST.                                                                                                                                                                           BUDE TO PODLE SLOV MÝCH ZNÁMÝCH,ŽE JE DNES NEJLEPŠÍ SE STARAT JEN SÁM O SEBE A NA VŠE OKOLO SE VYKAŠLAT.Podle toho to také v naší společnosti vypadá.

<

Už jsem si povybírala ze své malé domácnosti co se dalo a poslala jsem to už dvěma útulkům.Ted mám už to poslední,co mohu ještě dát, a vybrala jsem útulek pro staré a nemocné pejsky,které už zřejmě dožijí v útulku.Jednu starou fenečku Terezku,které je 12 let,jsem virtuálně adoptovala,vím,že částka,kterou jí budu posílat,je naprosto směšná,ale kdyby to tak udělalo více lidí,už by jí to k něčemu bylo.

Terezka (12) klidná i hravá

Terezka, německá ovčačka, asi 12 let, hodná, klidná a vnímavá. Má již svá léta, někdy je apatická, ale v přítomnosti člověka se jí navrací elán a chuť do hry. Miluje tenisák. I když ještě obstojně zaštěká a je poslušná, není na hlídání, ani na rychlý pohyb - už se jí občas podlamují zadní nohy. Jinak je zdravá. Terezka je nenáročná a hodila by se i do bytu, buť ke staršímu člověku nebo někomu, kdo ocení její vyzrálou laskavou povahu.

VARIABILNÍ SYMBOL 12
č.ú. 51-2522250217/0100

Pokud jenom trochu můžete,vezměte si nějakého pejska z tohoto útulku,jen láska ze psům nestačí na to,aby dožili  svůj život důstojně.Pozdě jsem se dostala k vyjádřením očitých svědků toho,jak ti pejsci tady ve skutečnosti žijí,rozhodně je pravdou,že pejsků je zde asi 60,k adopci je jich nabízeno minimum,což je ta největší chyba,měli by je naopak nabízet co nejvíce a ne je jen shromaždovat,v útulku se rodí štěnata,což je také nepochopitelné,jeden pán tento útulek nazval psí koncentrák.Poslala jsem tam věci pro pejsky,tak jen doufám,že budou využity opravdu pro psy.Kdyby se našel někdo,kdo by byl ochoten mi přivézt Terezku,byla bych velice vděčná,dožila by se mnou jako psí dáma.

Hanka

Osobně jsem v azylu nebyla, ale budu to asi muset napravit.. Nezlobte se na mne, ale ostatní útulky či azyly nabízí k adopci pejsky i třeba nějak handicapované či nemocné a i ti občas nachází domovy, stejně tak jako Asta z azylu Rita, pro kterou si přijela i panička od Brna . Neustále takové inzeráty s pejsky kolují i na Facebooku a mají i šťastný konec pro pejsky. Píšete, že v azylu kolem 60 psů. Na stránkách azylu chybí nabídka pejsků k adopci. Podle mne by kterýkoliv útulek či azyl měl mít zájem o to, hledat pro pejsky nový domov a ne je syslit v útulku, a ještě ke všemu v tak nevhodných podmínkách. To se potom není, co divit, že není dostatatek krmiva a pod. zázemí pro pejsky, když odmítají veškerou inzerci pejsků. A když se náhodou někdo ozve, tak prohlásí, že pejsek k adopci není. To je docela smutné. Jinak nemůže se jednat o týrání pejsků - nechat je žít v takovém prostředí? Občas se řeší kauzy, kdy pejskové žili ve špíně a tak se jim lidé snaží najít nový domov - třeba jako tady: psi nebyli hladoví, ale nechat je žít v takovém prostředí? 

Iva    Pokud někdo azyl navštívil, tak může opravdu jen brečet, 80 psů zavřených v maličkém kotečku, něktěří mají boudu z prkének, naprosto nevyhovující, psi nejdou třeba 2 roky ven, protože to manželé nezvládají...Psy nechtějí vydávat, takže je jen shromaždují..Tomu říkám týrání..Když jim řeknete, že pejska si vemete, tak Vám řeknou, že si ho nechají, že toho hodně prožil....O psy se nestarají..Pokud by se tomu říkalo hospic a pěkné prožití, muselo by tam být tak max 20 psů...Pejskové jsou tam neskutečný chudáci a jen čekají na smrt.....Nejlepší je tento koncentrák navštívit a udělat si úsudek sám....

Eva

Nelíbí se mi, kromě výše zmíněného, což vše osvědčuji jako pravdu, navíc to, že se v Azylu rodí štěňata. To je zcela proti smyslu útulku.

.

At chceme či nechceme,nastal prosinec a s ním přichází i čas adventní a nakonec Štědrý den a Sivestr.Rok uplynul,nějak jsem ho přežila,bylo jistě více starostí,málo radosti,ale i za to jsem vděčná.Snad mi nezbývá než si přát,aby příští rok byl alespon o maličko lepší....Totéž přeji i vám,všem návštěvníkům mých webovek.

Třpytivé vločky
s dotekem andělské něhy
protnou srdce jak drahokamy
Nebesa žehnají šťastné svátky
bílou cestu do pohádky

proniknou k lidským srdcím
sněhobílým peřím
s dětskou nevinností
křehkostí a naplnění

NEPROPÁSNĚME TU CHVILKU ZASTAVENÍ!

..ve vánočním shonu
užijme si chvíle s rodinou i přáteli
poslouchejme šťasný dětský smích
Vymalujme andělské mandaly
duhovými pastely
Ohňostroj záblesků
zažehne betlémskou hvězdu na nebi

Ze stromečků
vzduch provoněn jehličím
Mráz za okny
kreslí ledové květy
snad v jeden den
láska propojí světy
v jedinou melodii..
píseň lásky

.. prosycenou nadějí
v lepší zítřky
Šťastný nový rok
co víc si přát..

Kolem vůně purpury
kouzlo vánoční
Koledy zemi ovinou
atmosférou poklidnou
v plynoucí prameny
jen ať nikdy nevyschnou!

V očích dětí
vánoční den
rozzáří sen
prostého okouzlení
nejčistší poezií..
Dětské duše jsou plamínky
co hoří zlatavým světlem..
nikdy ať nevyhasnou

Kéž najdou klid i štěstí
lidé co zůstanou sami
Ať splní se jim sen
ve sváteční den
a najdou spřízněnou duši

Kouzelná noc protne mléčné dráhy
bohatou nadílkou
vysněných vánočních přání

Zdálky už zvoní Ježíšek
na nebeské zvony
jedině on tak krásně voní
kouzlem vánoc pod hvězdami

Vánoce přicházejí

(J.Vomáčka/Z.Borovec)

Ref.
Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme přátelé,
po roce Vánoce, Vánoce přicházejí, šťastné a veselé.

1. Proč si děda říct si nedá,
    tluče o stůl v předsíni,
    a pak běda,marně hledá
    kapra pod skříní,

Naše teta peče léta na Vánoce vánočku,
nereptáme aspoň máme něco pro kočku.

Jé
Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme přátelé,
po roce Vánoce, Vánoce přicházejí, šťastné a veselé.

2. Bez prskavek tvrdil Slávek
    na Štědrý den nelze být
    a pak táta s minimaxem
    zavlažoval byt.

Tyhle ryby neměly by maso míti samou kost,
říká táta vždy, když chvátá na pohotovost.

Jé
Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme přátelé,
po roce Vánoce, Vánoce přicházejí, šťastné a veselé.

3. Jednou v roce na Vánoce
    strejda housle popadne,
    jeho vinou se z nich linou
    tóny záhadné.

Strejdu vida děda přidá „Neseme vám noviny,“
čímž prakticky zničí vždycky večer rodinný.

Jé
Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme přátelé,
po roce Vánoce, Vánoce přicházejí, šťastné a veselé.

4. A když sní se,co je v míse,
    televizor pustíme,
    v jizbě dusné všechno usne
    k blaženosti mé.

Mně se taky klíží zraky, bylo toho trochu moc,
máme na rok na klid nárok, zas až do Vánoc.

Jé
Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme přátelé,
po roce Vánoce, Vánoce přicházejí, šťastné a veselé.

                                               Moje kamarádka mi už ted téměř denně říká,že to,co každý den prožívám,by bylo skutečně na knihu.Je toho opravdu moc a moc a všechno je nelogické a nesmyslné,jakoby rozum odešel spát,a to natrvalo.Příkladem toho je jedna záležitost opět ohledně pejska.Psala jsem,že jsem si vzala z útulku pražského krysaříka.Je už plně odočkovaná,měla jsem ji doma měsíc,naprosto zdravou,i přibrala,zvykla si.A bác-stalo se něco,co jsem nikdy neslyšela.Přijeli si měšští policisté a Ebinku mi odvezli z důvodu,že prý se v útulku objevila parvoviroza a ještě nějaká viroza,to mi nebyli schopní říct,jaká, a že ji musí otestovat,jestli není také nakažená.Takže mi ji po měsíci odvezli,já mám nervy na pochodu,jestli mi ji vůbec ještě vrátí,a to nemluvím o tom,jak je asi Ebince,kterou zase odvezli zpátky do útulku.Kladu si otázku-bude mi ještě vůbec věřit,jestli mi ji vrátí,nebude se bát jít  se i vyvenčit,aby neměla pocit,že ji zase někdo odveze?A samozřejmě mne napadá,kdo udělal chybu,protože takto to určitě nechodí,to by si lidé z útulků psy už vůbec nebrali,kdyby je měly čekat takovéto stresy.Takže čekám,sice jsem volala,aby byla jsem odbyta tím,že testy trvají dlouho a v podtextu jsem slyšela-ženská,neotravujte.Co k tomu více napsat??? Píšu další den-naprosto na dně.Volala jsem znovu na městskou policii,jak je s Ebinkou,protože jsem se dozvěděla od nezávislého jiného veterináře,že to je nesmysl,co mi řekli a udělali.Takže jsem projevila přání,že chci Ebinku zpátky a bylo mi řvaním odpovězeno,že volám každý den,že to takhle řekl veterinář a že jsem ji měla jen v náhradní péči,tak co pořád chci a bylo mi seknuto s telefonem.Nejprve jsem zůstala snad v naprostém šoku,potom jsem propukla v dlouhotrvající pláč,protože jsem byla šokovaná hulvátským chováním toho strážníka,načež jsem si uvědomila,že tohle je práce doktora Macha,aby se mi nějak pomstil za to,že mu jen splácím po částech peníze za zmršenou operaci Emilky,že jsem si dovolila zkritizovat jeho práci.Je mi samozřejmě hrozně líto Ebinky,je mi jasné,že už ji neuvidím,že udělají cokoliv,aby mi ji už nevrátili-bez důvodu,bez příčiny,jen proto,že někdo mocný a bohatý jim to rozkázal a co já,obyčejná ženská bez opory,bez zastání.Udělala jsem jediné,nechala jsem si od kamarádky vytisknout veškeré pomluvy,které o mně šířili lidé na frbulu,pan Mach a zavolala jsem do Blesku a doufám,že mi zpátky zavolá krajský reportér a přijede a ukáže světu,jak to vypadá v broumovském útulku,s panem doktorem Machem a chováním strážníků,naštěstí i na ty telefonáty mám svědky.Opět pro mne pravidelné a stále se opakující-dobrý skutek byl po zásluze potrestán.Tak mi držte palce.

                                                                                            Nadřazenost

a pohrdání bohatých nad chudými, svědčí jen o jejich omezenosti a ne inteligenci, jak si namlouvají. Do hrobu si nic nevezmou a jejich děti také nemohou na nic spoléhat. Může být válka, nebo ještě větší krize a také přijdou o všechno, co zdělili. Tak proč taková nenávist ?  

Lidová moudrost praví:                               

Před nikým se neponižuj a na nikoho se nepovyšuj.

                                       Nad propastí                      

Prosím zavolej na mě,už nemohu dál!
Balancuji nad propastí sám a sám.
Prosím zavolej na mě,už nemohu dál!
Zemřelo všechno co jsem měl kdy rád.
Prosím zavolej na mě,už nemohu dál!
Nechci tu bolestnou hru života hrát.

Možná jsem byl na vrcholu.
Jak jsem mohl spadnout dolů?
Životem sražen na kolena,
vyhrál jsem bitvu,válku jsem však prohrál.
Propadám se do propasti úplně sám.

Ten čas plyne jako den po dni.
Jako slunce a měsíc co se po obloze honí.
Jako voda co stéká do údolí.
Jako život,který došel na rozcestí.

Rozpřahuji ruce,dostává se mi sil.
Chci vzlétnout,
chci se hvězd dotknout.
Poslední krok,
poslední výdech,
život končí a já jsem vítěz.

Už vidím jen záblesk světel.
Už vidím jen záři hvězd.
Nikdo mně nepomohl
a já se už nemohu vrátit zpět.

Publikoval(a): raconteur, 18.3.2009

Při listování na internetu jsem našla básen,která přesně vyjadřuje moje každodenní vnitřní pocity. Bohužel.  

                                      Pocity

                                  Tak už je to tady zas...zase ten pocit beznaděje, tupý pocit, že už nemá smysl pro co bojovat, že mi nikdy nikdo neporozumí, že budu sama na věky věků. Proč zrovna já, když se snažím, aby se lidé, na kterých mi záleží, měli co nejlépe? Proč já nemůžu být šťastná? Proč se vždy dočkám jen odmítnutí a ošklivých slov? Proč si každý myslí, že já nemám city a nikdy mě nikdy nic nesloží? Proč když si konečně začnu užívat života, přijde někdo, kdo mi život zboří jako domeček z karet? Říkám si, z jakého důvodu jim pomáhám, když se nikdy nedočkám krásných slov a pochopení. Proč nemůžeme být na sebe hodní? Trošku víc vyjadřovat city, že se máme rádi? Proč to vždycky musí být tak chladné a kruté? To nikdy nenajdu lidi mému srdci blízké, kteří mě budou mít rádi takovou, jaká jsem, a nebudou na mně jen hledat chyby a snažit se mě změnit? To je to se mnou tak těžké? Copak nevidíte, že trpím? Je vám to lhostejné? Proč mi sakra nikdy nepomůžete? Neulevíte mi od bolesti, neobejmete a neříkáte krásná slova? Je to tak těžké se do mě vžít a taky mi jednou pořádně pomoct? Nevíte jak? To byste měli, když si říkáte moji přátelé...
                                   Proč je tady zpátky ten čas, kdy jsem každý večer seděla v koutě a byla absolutně na dně? Proč mě nepodporujete v mých snech a vždy se mi jen vysmíváte, že jsem hloupá a nemám na to? Dělám to snad já vám? Ani nevíte, jak mi je teď šíleně. To slovy vyjádřit nejde, to byste museli být uvnitř mě...
                                Prostě to už chci vzdát... Co mě čeká? NIC! Za co mám bojovat, když jsem to nejcennější ztratila a to, za co chci bojovat, se mi zakazuje? Co mám dělat? Poradí mi už taky někdo? Nebo mě budou tyhle stavy provázet do konce života? Copak nevidíte, že se moje oči už nesmějí tak jako dřív? Prosím, pomozte mi z toho ven... Nechci nic jiného. Chci, aby ta bolest jednou pro vždy odešla. Ten prázdný pocit uvnitř mě, kde má být srdce. Nevím jak dál, jsem v koncích, jen čekám, až se stane něco strašného v životě, kdy si konečně uvědomím smysl bytí a jednou pro vždy se zbavím těch, co mě berou jako samozřejmost. Chci alespoň jednoho opravdového přítele, jenž se mnou bude až do konce. Ten, který tady bude pro mě na tomhle bojišti, ten, co mě pochopí a bude mi naslouchat, jako já naslouchám všem okolo mě. Najde se někdo takový? Pochybuji, přesto na něj naivně čekám, i když vím, že nikdy asi nepřijde...

Zdroj: Miiš Jones, 09. 06. 2010

          K zamyšlení              

Muž a jeho pes spolu kráčeli podél silnice. Muž se rozhlížel po krajině, kochal se scenérií a najednou tomu muži došlo, že je mrtvý. Pamatoval si, jak umíral a taky, že ten pes je vlastně již mnoho let mrtvý.

Po chvíli přišli k vysokému bílému kameni u cesty, co vypadal jako hezký mramor. Na táhlém kopci stál vysoký oblouk, který se leskl ve slunečním svitu. Když se u něj zastavili, uviděli ohromná vrata, která vypadala jako lastura a cestu, která k těm vratům vedla, jako z čistého zlata.

Pes táhnul k vratům a jak přišli blíž, uviděli člověka sedět za stolem. Byl dost blízko, aby se zeptali: "Promiňte, kde to jsme?"
Ten muž odpověděl: "To je nebe, pane!"
"Skvěle", odpověděl ten muž. "Neměl byste trochu vody?"
"Samozřejmě, pane! Jen vstupte a hned tu bude čerstvá ledová voda."
Muž pokročil a vrata se začala otevírat. "Může pes se mnou?", zeptal se.
"Je mi líto, pane, zvířata sem nesmí!"

Člověk chvíli koukal a pak se otočil k silnici a pokračoval v cestě. Za dlouho přišli na vrcholek dalšího táhlého kopce a přišli k zaprášené cestě, která vedla k selským vratům, co vypadala, jakoby je nikdy nikdo nezavřel. Ani plot tu nebyl. U vrat uviděli o strom opřeného člověka, jak si čte.

"Pardon", oslovil muž toho čtenáře: "Nemáte vodu?"
"Jasně, támhle je pumpa!", ukázal ten člověk na místo, které zvenku nebylo vidět. "Pojďte dál!"
"A co můj přítel?" Ukázal poutník na psa.
"Jo, bude tam miska."
Vešli dovnitř a skutečně tam byla stará pumpa a vedle miska. Poutník ji naplnil a dlouze se napil. Pak dal psovi. Když se napili, vrátili se zpátky k člověku, který tam stále čekal na ně.
"Jak tady tomu říkáte?", ptá se poutník.
"To je nebe!"
"No to je dobré", říká poutník. "Ten člověk před tím taky tvrdil, že u něj je nebe!"
"Aha, vy myslíte tu zlatou ulici s těmi perlovými vraty? Pane, to je peklo!"
"A nevadí vám, když takhle zneužívají vaše jméno?"
"Ne! Chápu, že se vám to tak zdá, ale my jsme rádi, že odchytnou lidi, co jsou schopni nechat psa venku!"

                                                     D                                      

                    DVĚ TVÁŘE BOLESTI   

Ty pláčeš černou slzou šminek,
bolí tě láska nevyřčená,
Pláčeš a ptáš se...
proč vše už je jen včera,
proč jenom polštář s tebou nocí bdí,
proč jenom paprsky slunce tě ráno políbí.
Ty pláčeš černou slzou šminek...
Však ráno je pro tebe svítání.
Můžeš se usmát do zrcadla
a vzkřísit svou růži,
co na chvíli jen zvadla...
A někde jinde pod stejným sluncem,
snad jenom kousek od tvých snů,
hračka je dávno opuštěná,
a z mladičké dívky
předčasně dospělá žena.
Průzračnou slzu stírá z temné tváře,
snad sní svůj krátičký sen,
o tom jak pro lásku jen
pláče do polštáře...
Možná se bojí nového svítání,
snad ani neví, co všechno má chtít,
aby i ji přišla radost probudit...
Té první dívky bolest
snad vyléčit se dá.
Té druhé však je pomoc
hodně vzdálená.
Ta první nemá tušení,
jak nicotný je její pláč,
proti těm slzám,
jež malou mají naději,
že jednou své srdce zahřejí.....
Snad změní se to srdce
v krví zalitý kámen?
Nemusí být tak zle,
nemusí křičet ámen.
Třeba to srdce tvrdé bude
však s průzračností diamantu.
Nebude bát se již,
na půli cesty odloží
ten těžký kříž,
pohlédne osudu do očí
a řekne mu, že už nebrečí,
že nebude se bát,
však stačí jí nejdřív ruku dát,
aby uvěřila, že má tu sílu
dojít kam chce,
a nalézt znovu víru.
Ty ostré hrany diamantu,
budou jí mocnou ochranou.
Dlouho už stála mlčky,
s hlavou sklopenou.
Dlouho se bála vyslovit svá přání,
tak jak jí osud rány rozdával,
tak jak jí srdce do krve rozdrásal,
ona už nemá jiné volby....
Však ví, jak své zbraně použít
ví, co je bolest, co ublížit.
Zrovna tak umí mít ráda,
k tomu jí nevadí nějaká hrana....tvorba MarijaKes-vystihuje stav mé duše

          Vážně jsem začala uvažovat o tom,že změním název domény-ptáte se proč?Protože v našem státě asi více než jinde platí staré pravdivé,že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.                                                                                                                                                                                                Jádro věci bylo v tom,že jsem si chtěla vzít do opatrování jednu ubohou buldinku z útulku.A nevím,který čert mi nakukal,že existuje server s názvem frbul v nouzi a že tam jsou lidé,kteří pomáhají právě frbulkám.Zaregistrovala jsem se tam a potom už jsem nestačila zírat.                                                                                                                         V mezičase se mi staly dvě pro mne absolutně záporné věci-Katynka měla torzi žaludku a Emilka měla těžký porod,takže jsme musely na císaře.Cirka 16000kč,což je pro mne důchod za 3 a půl měsíců.Napsala jsem jedné dobré duši,že si buldinku k mé lítosti nebudu moct vzít,že budu splácet rok nejméně.A ta dobrá duše navrhla,že by se mi na operaci Katynky složili,abych alespon to mohla zaplatit.Sice jsem nebyla nijak nadšená,i když by mi to pomohlo,ale znám dnešní lidi,omlouvám se předem těm,kteří takoví nejsou.                                                                  A DOPADLO TO NAD MÉ OČEKÁVÁNÍ.                                                                                                                           Okamžitě sice začali vybírat,ale také mne začali kritizovat,urážet,ponižovat,byla jsem mrcha,bosorka,podvodnice,hnuska.A proč?Protože našli moje stránky,které jsou už rok přístupné široké veřejnosti a mohl si je přečíst každý,ovšem každý si v nich najde to,co zrovna potřebuje do kšeftu.A oni mne potřebovali srazit na zem a podupat a znectít.Takže tím,že chovám,jsem množitelka,prý moji psi žijí v hrozných podmínkách,všechno tam mám naaranžované,a opravdu korunou všemu nasadili,když mne nařkli,že jsem si vymyslela smrt svého syna a snachy,abych lépe prodávala svá štěnátka,protože lidé budou slyšet na srdcervoucí příběh.Umíte si asi představit,co tohle udělalo s mou psychikou,byla jsem opravdu na dně,kamarádi asi měli co dělat,abych to všechno nezabalila.                                                                                                                                        Ale opět tady byli pesani jako moje vyproštovadlo,zasekla jsem se a napsala jim,že na ně podávám trestní oznámení,i na jednoho veterináře,který se jal těmto lidem po telefonu oznamovat naprosto neeticky,kolik mám psů,co komu dělal,prohlásil,že je mu ze mne na blití,to jsou jeho slova a že mám hluboko do kapsy atd.Přitom u mne nikdy nebyl a počet pejsků zná jen z mého sdělení,ovšem já jsem pro něj věc nevídaná,protože s tím,aby měl někdo domácí chov,se on JEŠTĚ NIKDY NESETKAL,což mi potvrzuje.že tady lidé žijí opravdu sto let zpátky,ale u veterináře by člověk předpokládal alespon průměrnou inteligenci.                            Hrozně je rozčílilo,že jsem si dovolila se ozvat,takže nastoupily výhrůžky atd.Napsala jsem kamarádovi svého syna,který je také právník a na pohřbu Štěpánka mi slíbil celoživotní pomoc a opravdu to dodržuje,vždycky se na něj mohu obrátit,který mi řekl,že pokud to jen trochu umím,at se nad to povznesu,že to vyšumí a pokud nepřestanou,tak se zasadí o to,aby se mi omluvili,na to mi doporučil pozvat si k sobě někoho nezávislého,kdo by posoudil,jak mí pesani žijí a jak to u mne vypadá,a až bude mít výsledek,že se do toho pustí,takže jsem ho poslechla.                                                                  A v té době mi nahrála sama jedna z nich,která se ale distancovala od těch pomluv a nabídla mi,že sem pošle jednoho pána,který ani neví,o čem se drbalo a že ten to posoudí,tak jsem souhlasila a čekám,až přijede.A mezitím jsem změnila chtěla změnit název domény,protože už nechci,aby se tam štourali v mém životě,výchově mé dcery,mým rozvodem,doporučování ve stylu,že bych měla chovat/v bytovce/slepice a prodávat vejce,že bych měla koukat jít do práce a neválet se doma....atd. Nemám se za co stydět a opravdu bych velice ráda od příštího roku užívala zaslouženého starobního důchodu s pejsky v klidu domova,na procházkách,na zahradě,v lese.Takže vás všechny prosím,pokud najdete tyto stránky,přečtěte si,co vás zajímá,myslete si o tom své,ale nechte nás v klidu žít,pokud máte neodolatelnou touhu někoho odsuzovat,kritizovat a na někom si vybíjet svou "blbou"náladu,najděte si na to někoho jiného!!! Jo a ještě asi pro mnohé to nejdůležitější-                                VŠECHNY PENÍZE,KTERÉ MI POSLALI,JSEM DO HALÉŘE VRÁTILA!  

             Píšu sem po delší době a hodně se toho změnilo.Tyto stránky jsou téměř přesně rok mého života s pejsky a tak vůbec.Nyní už to nebude o životě s mou smečkou a s případnými štěnátky,už na to nemám.Převážně nervově.Lidé na dříve zminovaném serveru na mne uspořádáním honu na čarodejnice,ubili veškerou sílu něco podnikat.Většině pejsků jsem našla nové domovy,hodně věřím,že opravdu dobré a milující lidi,alespon podle toho,co mi píší a posílají fotky ted už jejich pejsků z nových domovů.Já jsem tady zůstala s Emilkou bez očička,starou Katynkou a pejskem,kterého jsem si vzala z útulku bez asistence serveru frbul v nouzi-je to asi dvouletá pražská krysařička,je to ted moje zlatíčko,mazlivá,vděčná za každé pohlazení,prostě brouček.Přístup strážníků,kteří vlastní tento útulek,byl naprosto skvělý,jsou to lidé na svém místě a chci tady ještě napsat,že i mně zachránili pomalu život,když na mne lékařka stále zapomínala s napsáním receptu,ačkoliv jsem jí to připomínala každý den,až bylo pozdě.Už jsem byla v takovém zdravotním stavu,že když jsem konečně recept dostala,nebyla jsem schopná dojít ani na chodbu,natož tak do 4 km vzdálené lékárny.Pečovatelská služba,na kterou jsem se obrátila s prosbou o tuto ojedinělou službu dovézt mi léky z lékárny,mi odpověděla,že nemohou,protože na to nemají smlouvu.at si řeknu někomu jinému.Nemám komu.Tak jsem zavolala strážníky a světě div se,nepotřebovali smlouvu a do 5 minut jsem měla léky doma s přáním brzkého uzdravení,za což moc,moc děkuji,jsou to ještě LIDÉ.Takže pokud vůbec budu ještě psát tyto stránky,tak už to bude o jiném životě,o životě tří pejsků.které nikdo nechtěl,o tom,jak jsem zase začala plést,dívat se na televizi,chodit na letiště,aby se pesani proběhli.Vyfotím vám sem své výtvory,podělím se s vámi se svým životem,mnozí ho pochopí,mnozí ne ve smyslu citátu-bohatý chudému nevěří.

 

 Nečekej, až budeš osamělý, abys poznal hodnotu

  přátelství

  Nečekej, až Tě někdo bude milovat, miluj sám

  Nečekej na lepší práci, abys začal pracovat

  Nečekej, až budeš bohatý, je možné rozdělit se

  i o málo

  Nečekej, až padneš, abys přijal radu

  Nečekej na bolest, abys uvěřil v sílu modlitby

                                      Nečekej, až budeš mít čas, abys pomohl

  Nečekej, až jiní budou kvůli Tobě moc trpět, abys

    je poprosil o odpuštění.... nebo, abys je zvedl

na duchu

                                  dlouho bude trvat

Jen se snaž dál..

Pod nepřízní osudu nepřestáváš věřit

a stále se snažíš, i přesto, že boj je odpískán.

Jdeš dál a další rána…. prásk

Opět se topíš v bahně ponížení.


Ty se zvedáš, nehodláš ustupovat.

„ Jsem přeci také člověk“

Křičíš z plných plic a tajně doufáš,

že tě někdo uslyší.


Někdo? A jsi si opravdu jistý ,člověče,

že nečekáš, že uslyší jen jedna osoba?

Zas to bahno, zas ta beznaděj.

Ten člověk je hluchý, tak už mlč!

Ticho. Vnímáš, jak je to ticho krásné.

Teď máš čas se pitvat ve svých myšlenkách,

chceš lepší budoucnost,

tak nastav hřbet, on tě rád zas někdo praští.


Povzdech.

Trápím se myšlenkou, kdykoli začnu snít,

kolik je krásných míst,v kterých mi nelze žít.

Na lidi myslívám, po kterých stěží jen,

sklouzne můj něžný zrak, jako by okouzlen,

na úsměvy na tvářích, beze mě uschlý květ,

já bez těch úsměvů mohla jsem zešílet.


Abych se utěšila, podnikám zvláštní lov,

snažím se den co den chytat se krásných slov.


A ve snách vytvářím na tvářích úsměvy,

ve slokách, ve slohu, co zbývá mi nežli psát,

když všechno nemohu.....

Jen malý okamžik.

Maličký okamžik, kapka, tak málo stačí a vše se otočí,

měli jste život, lásku, sny,

teď lámat si hlavu, s čím si vlastně člověk vystačí,

čím naplnit své smutné dny.


Měli jste jistotu, štěstí, lásku, co všechny rány hojí,¨

oporu, co bude při váš vždycky stát,

a teď bojíte se o budoucnost svojí,

co bude dál? Jak tohle naučit se přežívat.


Teď máte smutek, pláč a velké zoufání,

a nikde náruč, která na vás čeká,

jak se dá žít bez lásky a milování,

jak ztratí se city u člověka.


Studená nekonečnost vesmíru…

Minuta je rok a hodina jak století,

neumím tak žít, potřebuji tvé objetí.

Potřebuji tvé náručí a polibek ti dát,

nic na světě víc nechci, chci s tebou se zas smát.


Vrať se, otevři mi zas náruč svou,

dovol zas citům svým, přemýšlet o nás dvou.

Nedovol vesmíru dělat dny zas studené,

Věřím, že společně všechno zas zvládneme.

Minuta je století a hodina jak studená nekonečnost vesmíru …..

Člověk ani nedomyslí, jak je ten život nádherný, a že všechno záleží jen na nás. Jen na nás! Protože každé ráno je to vždycky znovu jenom na tobě, jestli se rozhodneš, že do toho dne půjdeš s dobrou náladou nebo otráveně. A jestli se budeš na lidi usmívat a budeš na ně laskavá, jestli si z toho dne budeš brát jen to nejlepší.

Vždycky ráno vstanu a jdu do koupelny, tam se podívám do zrcadla a nejradši zase bych šel spát. Protože to je takový divný člověk, co se z toho zrcadla na mě dívá. Tak se na něj usměju, von na mě zpátky, protože vesele do nového dne. Pak ho umeju a učesám ho, pak mu dám župan a jdu na snídani, sám, jeho nechám v zrcadle. No, tam mám noviny a čtu si. A říkám si: Tak copak, zas to bude veselejší - a vono né a vono né a vono né. A laviny a velká voda a jednoho unesli, pak zas druhýho přinesli, ale mrtvýho, a právě jak si tak čtu, tak si říkám: Sakra, kdo to řek? Snad německej básník jeden říkal - jak von se jmenoval - Das Leben ist lebensgefährlich. Neboli Život je životu nebezpečnej. A měl pravdu. Je to poslední dobou, nebo to bylo dycky tak?"  Jan Werich

  Když se dostaneš do úzkých a vše se obrátí proti tobě,a i když se třeba bude zdát,že už nemůžeš vydržet ani o minutu déle,nikdy se nevzdávej-protože jde jen o místo a čas a ty se mohou změnit k lepšímu.Harriet Stowe

                                                                                                                                  NEŘÍKEJ,ŽE NEMŮŽEŠ,KDYŽ CHCEŠ,PROTOŽE PŘIJDOU VELICE BRZO DNY,KDY TO BUDE DALEKO HORŠÍ.BUDEŠ PRO ZMĚNU CHTÍT A PAK UŽ NEBUDEŠ MOCI.  JAN WERICH                              

  ČÍM VÍCE POZNÁVÁM LIDI,TÍM      

      VÍCE MILUJI PSY.                        

                                                  A když zabořím hlavu do dlaní s                                               pocitem,že jsem se neměla raději nikdy                                          narodit,podívají se na mne svýma                                         velkýma pravdivýma očima,které mi                                                 říkají:"Neboj se,ještě máš nás."                                                                     

    JE VCELKU JEDNO,JAK SE JMENUJI,PROTOŽE TO JE NA VŠEM ÚPLNĚ NEPODSTATNÉ.PODSTATNÉ JE TO,ŽE SE MI ZABIL SYN A JEHO PŘÍTELKYNĚ.TEČKA.A OD TÉ DOBY JSEM ZAČALA BÝT NĚKDO JINÝ.PROŠLA JSEM CESTOU AŽ NA ÚPLNÉ DNO SPOLEČNOSTI,PROŠLA JSEM SI PEKLEM SAMOTY,STESKU,LÍTOSTI,STALA JSEM SE BEZDOMOVCEM,BYLA JSEM BEZ PRÁCE,NAJEDNOU NEBYLI KAMARÁDI,BYLA JSEM SAMA,A TAK ZAČALA POUT ZA MÝMI PEJSKY.                                        

  1/    PRVNÍ BYLA FRANCOUZSKÁ BULDOČKA KATYNKA,KTERÉ SE MAJITEL CHTĚL ZBAVIT,PŘEVZALA JSEM JI VYDĚŠENOU,VYHUBLOU,ALE NAJEDNOU JSME NA VŠECHNO BYLY DVĚ,KATKA SI RYCHLE ZVYKLA,ŽE SE MÁ SE MNOU LÉPE,MNĚ NĚKDO VEČER DÝCHAL DO UCHA A NĚKDO VEDLE MNE ŽIL.

.

                                                2/      DRUHÁ BYLA EMILKA,ŘÍKÁM JÍ MOJE POPELNIČKA,PROTOŽE JSEM JI NAŠLA U POPELNICE,ZŘEJMĚ VYHOZENOU A NEŽÁDOUCÍ,HLADOVOU A PROKŘEHLOU,ALE NECHALA SE VZÍT DOMŮ A DNES JE Z NÍ PĚKNÉ KVÍTKO,KTERÉ VYUŽIJE KAŽDÉ MÉ NEPOZORNOSTI A VYVEDE NĚJAKOU LUMPÁRNU,NAPOSLEDY MI UTEKLA KE SLEPICÍM MÉ SOUSEDKY A HRÁLA SI S NÍ TAK VEHEMENTNĚ,ŽE JSME DRUHÝ DEN MĚLY SLEPICI NA PAPRICE.

        3/        TŘETÍ BYL ČIVAVÁČEK ČIKO,KTERÉHO JSEM DOSTALA OD MÉ ZNÁMÉ,KTERÁ MUSELA DO NEMOCNICE A NARYCHLO PRODÁVALA ŠTĚNÁTKA,TO BYL TEDY PRVNÍ KOUPENÝ PEJSEK,KTERÝ JE SNAD ZDRAVÝ ,SEXUÁLNÍ MANIAK,KTERÝ NENECHÁ "JEDINOU SUKNI" NA POKOJI A JE TO MAZEL,KTERÝ BRZO VYČÍHL,ŽE PANIČKA JE SLABÁ K JEHO LUMPÁRNÁM A JAKMILE NĚCO PROVEDE,HODÍ SEBOU NA ZÁDA,PACINY PROTI MNĚ A DĚLÁ,ŽE ON NIC A JE MALIČKÝ HODNÝ

CHLAPEČEK,TAKŽE PANIČKA KAPITULUJE.....!

                                           4/           ČTVRTOU MI TADY NECHAL ZNÁMÝ,KTERÉHO OPUSTILA DRUŽKA A NECHALA MU TAM VŠECHNY SVÉ PSY NA KRKU A ON SI S NIMI NEVĚDĚL RADY,TAK JE RŮZNĚ PRODÁVAL A MĚ MALOU TAMINKU DAROVAL,JE TO ČIVAVA MERLE,HYPERAKTIVNÍ FENEČKA,KTERÁ MÁ TENDENCI KAŽDÉHO POKOUŠET A KOUSAT SVÝMI MALÝMI ZOUBKY.JE ZDRAVÁ A ČILÁ,ROSTE JAKO Z VODY.

Já jsem jako Taminka,všechny škody,které tady vznikly,byly mým přičiněním spáchány,to je co říct,snad mne to jednou přejde,ale ted řádím jako tajfun,jen nesmí panička ukázat na takové srolované noviny,to potom zajedu fofrem pod postel a jen jukám ven,co se bude dít..?!?!

 Přesně takhle mizím pod postel a jsem neviditelná,víte?

                            5/                PÁTÁ JE ČIVAVA NELA,JE STARŠÍ,JSOU JÍ 3 ROKY,KRÁSNÁ DLOUHOSRSTÁ ZDRAVÁ FENKA,KTEROU JSEM KOUPILA OD PANÍ,KTERÁ KONČILA S CHOVEM PSŮ,TAK JÍ MÁM LEVNĚ.BYLA A DOSUD JE VELICE BÁZLIVÁ,JAKMILE PŘIJDE NĚKDO CIZÍ,TAK STRACHY ŠTĚKÁ A ŠTĚKÁ,I MNĚ DLOUHO TRVALO,NEŽ SI ZVYKLA,ASI 3 TÝDNY,DNES UŽ JE TO DÁVNO V POŘÁDKU A MÁ KE MNĚ DŮVĚRU,MÁ KRÁSNOU SRST, JE ZLATOBÍLÁ A DOUFÁM,ŽE SE NÁM POVEDOU KRÁSNÁ ŠTĚNÁTKA  MAMKY NELINKY  A TATKY ČIKINKA.

Takhle jsem byla kdysi malinká,ted už jsem rozumná dáma a máma.

                                                6/Dalším  obyvatelem je moje fenečka čivavy Adélka,kterou jsem dostala kdysi od jedné chovatelky,která ji nechtěla,protože se jí zdála malá na chov,což měla asi pravdu,neumím si představit,že na této drobnější fenečce by měla chovat co půl roku.

                                            8/SEDMÁ JE MALÁ ČIVAVINKA KRÁTKOSRSTÁ,JMENUJE SE REBECCA,JELA JSEM SI PRO NI DO KOLÍNA,JE TO ČIPERKA,UŽ SI ZVYKLA A LÍTÁ JAKO ČAMRDA.JE NEJMLADŠÍ A BUDE VYRŮSTAT MEZI DOSPĚLÁKY.

                                                                                                                                        TAK TO JSOU ZVÍŘECÍ OBYVATELÉ MÉHO BYTEČKU,MÁME UŽ VYTVOŘENÉ KAŽDODENNÍ RITUÁLY,CHODÍME SE KAŽDOU CHVÍLI VENČIT NA ZAHRÁDKU,K JÍDLU MÁME VŠECHNO MOŽNÉ,SAMOZŘEJMĚ NEJVÍCE DOBRÉ GRANULKY,ALE OBČAS MÁME I NĚCO LEPŠÍHO,TO TEHDY,KDYŽ DRUHÁ HANKA NĚCO UVAŘÍ,KUŘECÍ MASO PRO PSY S RÝŽÍ,OVESNÉ VLOČKY,TĚSTOVINY A TAKÉ KOSTIČKY,PO KTERÝCH SE VŠICHNI MOHOU UMLÁTIT.DOSTÁVAJÍ TAKÉ PIŠKOTY,TVAROH,OBČAS ŽLOUTEK,UZENÉ PSÍ POCHOUTKY,PSÍ ČOKOLÁDIČKU A SUŠENÉ SMRADLAVÉ HRTANY,TO JE PANE POCHUTNÁNÍ A PANIČKA POTOM NEMŮŽE TEN SMRÁDEK VYVĚTRAT.KDYBYCH JÁ SAMA NEJEDLA JEDNOU DENNĚ,OBČAS JEN ROHLÍKY A MÁSLO,TAK BYCH JIM TO NEMOHLA DOPŘÁT,ALE MÁM RADOST,KDYŽ VIDÍM,ŽE JSOU SPOKOJENÍ A ZDRAVÍ.

                          VŠECHNY MÉ PEJSKY UVIDÍTE NA FOTKÁCH VE FOTOGALERII.                                        

Jestliže je láska nesmrtelná,pak pevně věřím,

  že se po smrti setkám se všemi psy svého života,     

    kdyby pro nic jiného,tak pro to moře lásky,která nás spojovalo.                 .

 

 Nebýt mých pejsků,tak je pro mne opravdu stále zataženo,slunce pro mne svítí v jejich pelíškách,lumpárnách,myslíte si,že pro obyčejné lidi dnes někdy zitra,pozítří,za týden,měsíc,rok,bude svítit slunce nebo alespon vykoukne z mraků?

 

 

              Nikdo se mne neptal,jestli se chci narodit,tak  mi ted neříkejte,jak mám žít!

 MURPHYHO zákon č.3 - tak to jsem JÁ

 

Může-li se něco pokazit, pokazí se to.

Všechno trvá déle, než dopředu předpokládáme.

Může-li se pokazit více věcí, bude to ta, která napáchá nejvíce škody. Pokud je ještě nevhodnější doba, aby se něco pokazilo, pak se to stane až v ten okamžik.

Nalezneme-li čtyři různé faktory, díky nimž se náš postup může nevydařit, a vystříháme-li se jich, rázem se objeví pátý faktor.

Necháme-li věcem hladký průběh, půjde to s nimi od desíti k pěti.

Jakmile se do něčeho pustíme, objeví se něco, co je třeba udělat dřív.

Každé řešení přináší nové problémy.

Proti blbům není ochrany, jsou příliš vynalézaví.

Příroda vždycky fandí skrytým vadám.

 

Kroužek na klíče je vynález, který Ti umožní ztratit všechny klíče najednou.

Kdo má dost peněz, koupí si auto, kdo ne, umírá jinak.

Nejúčinnějším zdrojem práva je díra v zákoně.

Kdo zná cenu peněz, je úspěšný, kdo ne, je šťastný

 

 

Chtěla jsem původně věnovat všechny tyto stránky jen životu svých pesanů,ale stále více si uvědomuji,že tady vypisuji své pocity,své životní trable a zklamání,vypisuji,co mi hluboko sedí uvnitř mne,nikomu to neříkám tak přesně,jak jsem schopná to tady napsat.Je to zvláštní,vždycky dříve jsem byla extrovert nahlas,ted jsem navenek vůči lidem introvert,pouze své nejlepší kamarádce,která se mnou sdílí všechno špatné i zlé,upřímně se raduje i z mého maličkého štěstí či radosti se mnou, a pokud mám trable,což je vlastně stále,tak je prožívá se mnou, a já naopak s ní.Jen jsem od sebe příliš daleko.Tak jsem to začala svěřovat počítači,o kterém jsem nedávno věděla jen to,že existuje.Moje internetová kamarádka Olga mi říkala,že ona by tohle nikdy nedokázala takhle před ostatními lidmi,kteří jsou naprosto cizí,odhalovat své pocity a dávat v plen své JÁ.Uvědomuji si,že mi je to jedno, a naopak,když mohu něco napsat a v tu chvíli dát alespon tímto způsobem najevo,jak mi je,tak ne že by se zmenšil můj smutek nebo se něco  za mne vyřešilo,ale mám pocit,že tady u mně doma na to  nejsem v tu chvíli sama.A když tady otiskuji tento obrázek,tak to pocituji nejen já,ale doufám,že i řada lidí a doufám,že i ti moji zlobílci mazlíci si uvědomují,že je mám ráda a že bych jim dala první poslední od hmotných statků, jako je pro ně jídlo,spaní,venčení,lékařská péče, i ta ze všeho nejdůležitější,což je skutečný pocit lásky k nim.        

              Blíží se čas vánoční a já chci všem,kteří se v této době dostanou na mé stránky a budou je poctivě číst,popřát i se svými psími kamarády co nejkrásnější svátky plné pohody,klidu a spokojenosti,hodně lásky a mnoho jen toho dobrého do celého příštího roku 2010.                                                                     

                  Nejstrašnější na každé konkrétní situaci je,

                  když s tím opravdu už nemůžete nic dělat.

                                                      Nedá mi to a do úvodu k těm mým webovkám napíšu něco jako svůj velice zkrácený životopis,no,spíše hororový scénář,který by se se všemi podrobnostmi,kterými vás ale nebudu unavovat,hodil spíše jako scénář k nějakému špatnému filmu.Je toho velice moc,co jsem prožila a zažila,tady bude jen "vejcuc",nebojte se.                                   

*21.11.1978 +7.1.1979                     

                                                              LUCINKA

            Já jsem kdysi byla asi úplně normální ženská,akorát se na mne lepila smůla snad stokrát více než na ostatní lidi,ale závist jsem prožívala jen jednou,a to v době,kdy se mi narodila první dcerka ve 24 letech a oni mi ji už ani nepřinesli ukázat a jen mi suše přišli oznámit,že má velice těžkou srdeční vadu a potom jsem ji už jen viděla z okna porodnice,jak ji odváží rychlá záchranka do Prahy-Motola,kde se jako 24hodinová podrobila první operaci srdce,bez toho její vada byla neslučitelná s životem.Tehdy jsem po návratu z nemocnice cítila závist-vždycky nad kočárkem miminka a já jsem žádné neměla.Nežila dlouho,po 6 týdnech mi ji dali domů a doporučili mi,at si co nejdříve pořídíme další dítě,tehdy jsem si říkala,že jsou blázni,že budu mít dost práce s malou a do toho další dítě.Krmila jsem jí kapátkem,snažila jsem se jí pomalu zajistit absolutně sterilní prostředí,ale za 3 dny už začala kýchat a už jsme jeli do nemocnice,kde si ji nechali a za další tři dny mi přišel telegram,že tam ráno zemřela a já jsem skončila na psychiatrii,proč nenapsat v blázinci,kde jsem si pobyla 4 měsíce-to byl můj start do života.                                                                      

                                                        Přes různé peripetie jsem za dva roky pod dohledem Prahy genetiky otěhotněla se Štěpánem,o kterém se dozvíte,jestli budete číst další stránky.tady jen napíšu,že z něj rostl výjimečný kluk,který mi nahrazoval obě děti-sebe i Lucinku.Byla jsem štastná,že mám zdravého syna,ale aby nic nebylo ideální,manžel si našel milenku a brzy od nás odešel k ní a mě nechal bez prostředků se synem na mateřské,a tenkrát byla mateřská o něčem jiném než dnes.Protože jsme bydleli ve vojenském bytě,musela jsem se vystěhovat,v té době jsem neměla jen Štěpánka,ale i dceru manžela Martinku,které v té době bylo 6 let.Musela jsem se přestěhovat k matce,se kterou jsem nikdy neměla nijak zvlášt dobré vztahy,ale nic jiného mi nezbývalo.Našla jsem si brzo práci,Štěpánka jsem vozila do jeslí a Martina začala chodit do první třídy.A jeden den se nevrátila domů a já jsem se ve škole dozvěděla,že si ji vyzvedl otec/nebyli jsme ještě rozvedeni/ a odjel s ní do jižních Čech,kde v té době žil.A od té doby jsem ji neviděla. Tak jsem zůstala sama se Štěpkou,potřebovali jsme každou korunu,tak jsem si tenkrát snad jako jedna z prvních žen v republice udělala kurz na instruktorku v autoškole a začala jsem vedle hlavního zaměstnání ještě učit v autoškole.Práce mne bavila,tak jsem lítala z jedné práce do druhé,i o víkendu jsem jezdila.Nějak jsme se tak uživili.Matka mi finančně nijak nechtěla pomáhat,byla v té době už nemocná a odráželo se to na její psychice,ale svého vnuka milovala a věnovala se mu,díky ní Štěpán uměl velice brzo číst,počítat,chodila s ním po procházkách a povídala mu pohádky a leccos,co ho zajímalo.Mně bylo v té době 29 let a neuměla jsem si představit,že zůstanu sama,tak nastala moje další anabáze- hledání nějakého partnera.Jelikož čas na seznamování nebyl a ani jsem tak nějak nevěděla,kde bych ho měla hledat,odpovídala jsem na inzeráy a sama je také psala,Dostala jsem nespočet odpovědí,ale já,zřejmě předurčena k tomu,abych sáhla vždycky po tom nepravém,jsem dělala jednu chybu za druhou,aniž jsem to zpočátku věděla. První z vyvedených partnerů byl kriminálník-nevypadal tak,byl hodný,jezdil za námi,byl inteligentní,dostávala jsem od něj drobné pozornosti,měli jsme se o čem bavit,až do té doby,než mne navštívila kriminálka a řekli mi,že je sledovaný a že je to recidivista,jediné,co jim připadalo divné,že jsme spolu víceméně chodili půl roku a on mi dosud nic neukradl a naopak mi dával,bylo mi řečeno,že si vždycky našel ženu a běhen měsíce ji vykradl a zmizel a u mne to nějak nezafungovalo.To bylo sice fajn,ale známost samozřejmě skončila.Dalším "tím pravým"byl horník od Svatonovic,který měl ve své péči dvě adoptované dcerky,obě Romky,mladší byla Janička,starší Reginka.Osvojili si je ještě spolu s manželkou,jenomže ona si našla potom jiného partnera a odešla k němu a holky mu nechala na krku,tak s nimi zůstal sám a pomáhala mu babička.Tak jsem si říkala,že to nemůže být špatný chlap a opět z blbosti jsem se k němu velice brzo přistěhovala,snad i proto,že mezi mnou a matkou docházelo neustále ke střetům a já už jsem na to neměla nervy. Stala jsem se ženou v domácnosti a rázem jsem měla tři děti,vařila jsem,prala,nakupovala,prostě všechno,co se dělá v domácnosti.Chodili jsme na procházky,četla jsem pohádky,Reginka začala chodit do školy,tak jsme zápasily s učením,vypadalo to normálně.Opět do doby,než se ke mně doneslo,že pan Jiří si potřeboval najít ženu mého typu,aby se mu starala o holky a sám měl milenku.Nakonec si ji chtěl nastěhovat do bytu,takže jsme byli se Štěpkou odklizeni do nejmenšího pokojíku.Okamžitě jsem si začala shánět práci,abych si vydělala své vlastní peníze,práci jsem tenkrát sehnala poměrně rychle,malého mi vzali do mateřské školy,pracovala jsem tam ráda a ráda bych tam i zůstala,jenže jsem neměla kde bydlet,tak jsem vydělala na stěhovák a stěhovali jsme se zpátky k matce.Těch výčitek a odsouzení! Ale musela jsem si zase velice brzo najít práci,našla jsem ji ve výrobě léků,dělala jsem ve sterilních boxech a práce se mi líbíla,opět jsem lítala z jedné do druhé,peněz bylo málo,ale na vyžití to stačilo. A po nějaké době jsem zase začala s inzeráty,prostě když o tom někdy ted uvažuji,nechtěla jsem zůstat v tom věku ještě sama. A jak myslíte,že to dopadlo?  Začala jsem si psát s nějakým Honzou,bylo to pěkné,byl z Havířova,dopisy jsem dostávala každý den,ale neměl se nějak k tomu,aby přijel.Až jsem přišla na to proč.On totiž v té době sídlil v protialkoholické léčebně.Opět pro mne rána.ale byla jsem natolik pitomá,jako mnoho žen i dnes,že jsem si myslela, když bude mít domov,že pít nebude.Přistěhoval se tentokrát on ke mně,začal chodit do práce,ale po pár měsích neunesl to,že kdysi byl elita-horník,a byl podle toho placený,a nyní byl jen dělník v továrně a byl také podle toho placený.A začal to řešit pitím.Tenkrát jsem to vydržela asi tři měsíce a vyhodila jsem ho,opět konec dalšího vztahu.A měsíce a roky ubíhaly a já jsem byla opět sama.Za pár měsíců jsem si dala zase inzerát a odpověděl mi mezi jinými i jeden vysokoškolák,který byl postižený po dětské mozkové obrně.Napadal na nohu.Ale jinak byl velice hodný k synovi,hrál pěkně na kytaru,tak jsme si  často zazpívali,chodili jsme na procházky,hrál si velice často se synem,jezdil s ním do zoo,vypadalo to,že to konečně bude fajn.Ale nebylo.  Nakonec nás rozvedli za pět minut.A ptáte se proč? My jsme totiž za celé tříleté manželství spolu ani jednou neměli styk,nebyl toho schopen,ale nikoliv ze zdravotních ,ale z psychických důvodů,on byl totiž z původní rodiny natolik zvyklý na to,že za něj maminka všechno dělala,z cesty mu odstranila i malý klacíček,takže ho nenaučila žít v realitě a on byl dobrý ve svém zaměstnání,které ho pohlcovalo,ale v normálním životě jsem jen nahradila maminku a s tou,jak sami uznáte,se asi dost dobře nedá milovat.A opět se po čase opakovalo už stokrát opakované-inzeráty,odpovědi a výběr jednoho pěkného muže.Vypadal nesměle,vypadá tak dodnes,ale nikdo neví,co se za touto maskou skrývá a já jsem to tenkrát nevěděla také.Dodnes jsem nepochopila,proč se za každou cenu chtěl oženit,takže já jsem se vdávala potřetí po deseti dnech známosti a už o svatebním dnu jsem dostala přes hubu.Nutně si v tomto místě už o mně musíte myslet,že jsem naprostý cvok a nenapravitelný  blázen,ano,máte pravdu.Vím,že za velkou většinu malérů ve svém životě vděčím sama sobě. S tímto mužem jsem otěhotněla,chtěla jsem mít ještě jedno dítě a ve 36 letech se mi narodila po rizikovém těhotenství dcera Dominika.Když jsem začala psát tyto stránky,byl náš vzájemný vztah na bodu mrazu,vypadalo to,že ani nejsme matka a dcera.Je příliš složité to vysvětlovat,sice se o to  dále pokusím,ale jsou to jen slova,kdesi uvnitř nás obou to nejsou slova,ale něco jako kámen,který se bud jednou rozpadne úplně,nebo tam z něj něco zůstane anebo se nerozpadne vůbec.Doufám,že nyní jsme ve stadiu,kdy se ten balvan přece jen začal rozpadat,protože Domča také stárne a trochu více začíná chápat,jak je život složitý.V základě jsme ale každá jiná,vždyt je také mezi námi jednak rozdíl generace a každá žijeme v jiné době a kromě toho,já mám naprosto jinou povahu než dcerka,snad má po mě alespon sílu přece jen se nevzdávat,když něco nejde a jít si za svým ideálem, o kterém si myslí,že je jediný ten správný,což ale je normální,tak uvažuje většina mladých.Dceři je dnes 19 let pryč a připravuje se na maturitu a na přijímačky na vysokou školu,už si voláme a diskutujeme o tom,co a jak bude asi dělat.A protože vidí,že peněz se nedostává,já žiju s pomocí sociálních dávek,tak nejsem moc schopná ji finančně pomáhat,tak začala konečně chodit do práce si přivydělávat.Žije s přítelem druhým rokem,je to fajn kluk,pracuje,vydělává,ale jelikož jsou mladí,tak samozřejmě chtějí někam jít,něco si užít.Domča má jedno velké štěstí,které podle mne nedokáže ještě docenit-Lukášova rodina ji přijala,je to tam bez problémů.maminka jim vaří,hlídá pejska,kterého mají jako pomalu jedinou věc ode mne-dostali buldočka od Katynky,jmenuje se Dark.A co bude dál? Tak to je opravdu zatím ve hvězdách.                                     Po delší době sem něco napíši o své dceři,měla maturitní ples,bylo mi opravdu líto,že jsem tam nemohla být,ale na takovéto příležitosti nejsem absolutně vybavená-žádné šaty,boty,kabelka a asi by bylo i určitě těžké pro mne finančně se dostat tam a zpátky a  v neposlední řadě nemám nikoho,kdo by mi tady dva dny hlídal psy,tak snad budu mít alespon DVD na památku.                                      

Před chvílí tady byli tři týpci, kteří na tebe chtěli číslo... Nedala jsem jim ho, ale řekla jsem, kde tě můžou najít. V příštích dnech tě navštíví. Jmenují se                                   Zdraví, Radost a Štěstí.
 

To jsou fotky z Dominičina maturitního plesu,jako máma musím říct,že jí to sluší,je to tmavý typ holky po tátovi a červená je její barva.

            A ted několik jejích fotek z normálního života neboli fotek civilních-je to kočka!!

Domča s francouzským buldočkem Darkem

 Modní ikona V zamyšlení.....

    Na modní přehlídku bych ji poslala,líbí se mi,dcera.

                  Přeju ti, Domči,mnoho štěstí nejen u maturity ale hlavně potom v normálním běžném životě a moc ti přeju,aby ses dostala na vysokou školu,na kterou si přeješ.Tvoje máma.

TAK TO JE MOJE DCERA V SOUČASNOSTI,JEJÍ CIVILNÍ FOTKY,FOTKA S BULDOČKEM DARKEM,JE TO SYN MÉ KATUŠKY,DOMČA NA DOVOLENÉ V CHORVATSKU A DOMČA V LÁZNÍCH JESENÍKU NA LÉČENÍ.TED STUDUJE ROČNÍ NÁSTAVBU NA JAZYKOVCE,BYDLÍ S PŘÍTELEM V PRONÁJMU A ŽIJÍ SVŮJ USPĚCHANÝ CHAOTICKÝ ŽIVOT,PŘESNĚ TAKOVÝ,JAKÝ MUSÍ ŽÍT MLADÍ LIDÉ,KTEŘÍ SI NA STUDIUM,DOMÁCNOST A OBČAS NA ZÁBAVU MUSÍ VYDĚLÁVAT SAMI BEZ JAKÉHOKOLIV PŘISPĚNÍ ZE STRANY RIDIČŮ.vELICE BRZO POZNAJÍ,O ČEM JE ŽIVOT A DNES DOSLOVA,JAK TĚŽKO SE VYDĚLÁ NORMÁLNÍ PRACÍ NA CHLEBA.

              Matky a dcery: proč je jejich vztah tak složitý

      Matky a dcery: milují se a nenávidí, jsou nepřátelé i nejlepší kamarádky. Selanka to ale není. V čem je právě tento vztah tak složitý a důležitý?

Dominika

                                           Mámu nikdo nezastoupí

                              "Je to vztah, který se hodně sentimentalizuje, ale ne plně doceňuje," říká psycholožka Lee Sharkey, která na maineské univerzitě přednáší o vztazích matek a dcer. "Jak žena vyrůstá, věnuje většinu své energie mužům, ale naší první láskou byly naše matky. Pokud si to jako dcery neuvědomíme a nepřijmeme to, zbytečně se odstřiháváme od zdroje životní síly a pochopení sebe sama."

                              Bez dobrého vztahu s matkou sice můžeme vést úspěšný a plný život, ale nikdy nebudeme mít ten pocit zázemí a podpory, jaký nám může dát právě jen ona.

                            " Moje máma mě vychovávala sam. Pořád byla strašně unavená, protože kromě zaměstnání chodila ještě pomáhat na statek ke své tchyni, abychom měly zeleninu a tak." Čtyřicetiletá Miroslava Bindrová z malého města na Lounsku si z dětství maminku moc nepamatuje, protože pro samé starání, aby dcera nestrádala, se s ní vlastně ani moc nevídala. "Já bych bývala oželela čerstvou mrkev a radši měla mámu doma, ale to už jí dneska neříkám. Je báječná. Z mých dětí je nadšená a užívá si s nima to, co jsme spolu zameškaly."
 
                              Být v očích svého dítěte dobrou mámou je jednodušší, než se zdá. Stačí na to čas věnovaný dětem. Opravdu důležitý je pro vztah matek a dcer věk, kdy dcera dospívá. "V pubertě to bylo ostrý," vzpomíná paní Bindrová. "Když máma ráno viděla, v čem jdu do školy, omdlévala. Ale převléknout mě poslala jenom dvakrát. Jinak říkala, že dělám ostudu sobě, a ne jí. O to dřív mě revolta přešla a minisukně a síťované punčocháče šly do šuplíku. Snažím se ji teď napodobit na své dceři," směje se.

 

            Mámy mají vždycky pravdu, ale nesmí to říkat

                                Všechno, čím prošla dcera, už má máma za sebou, ale dcera si to musí odžít sama. Čím větší samostatnost máma dceři nechá, tím dřív se rebelka vybije a bude klid.

                                "Matka a dcera v pubertě se jakoby navzájem neslyší," vysvětluje rodinná terapeutka a psycholožka Laura Tracy. "Máma něco řekne a dcera slyší příkaz, ačkoliv to byla dobře míněná rada. A když mluví dcera, matka slyší jen její hněv, a ne prosbu o pomoc." Psychologové se vesměs shodují na tom, že máma musí dceru přijímat co nejdříve jako dospělou bytost, dát jí volnost, ale i zodpovědnost.

                                Což se lehko říká, ale hůř udělá, když odchází vaše patnáctiletá slečna polonahá na diskotéku. V té chvíli ale už musíte spoléhat na výchovu, kterou jste do ní za těch patnáct let vložila.

                                  Zkušenost je nesdělitelná a kritizovat dospělou dceru nebo její životní volby se vždycky obrátí proti matce.
Ani tahle část "maminkování" není jednoduchá, ostatně jako nebyla žádná předtím.

                                Máma vidí, že se její dospělé dítě chystá udělat chybu (třeba stejnou, kterou ona prošla před dvaceti lety), ale jediný správný postup bohužel je schválit jí to a počkat, jak to dopadne. V průběhu pak pomáhat a na konci utěšovat. Jednou přijde chvíle, kdy to nám dcerám dojde a třeba si díky máminým zkušenostem ušetříme pár boulí na duši i na těle.

                     

 

              Nevděčné dcery jsou zkrátka samostatné

                                            Kromě jiných věcí se od svých matek učíme i vztah k mužům. Odkoukáme, jak na ně, a opakujeme mámin přístup k partnerství. Neznamená to, že dcery rozvedených matek se taky rozvedou, ani že dcery ze spokojených manželství budou s jedním mužem až navěky. Jde spíš o přístup. V ideálním případě, kdy má dcera doma spokojené rodiče, si bude vztah k mužům trénovat na tatínkovi.

                                          Máte-li doma dceru, nedělejte mezi ní a tatínkem prostředníka a neshazujte ho. Máte právě v rukou její budoucnost. Ona se sama musí naučit komunikovat, s nadsázkou řečeno, s druhou stranou bariéry.

                                        Vychováváte-li dceru sama, nevykládejte jí, že muži jsou necitlivé bestie, které vám zkazily život. Sebrala byste jí šanci na spokojené partnerství. A až jednou přivede svého vyvoleného a vy na něm uvidíte tisíc chyb, zatněte zuby a usmívejte se. Jakákoliv vaše připomínka by se se zlou potázala a nebyl by to nevděk. Jenom touha po samostatnosti.

 

                            Jaká matka, taká Katka

                              Přestože psychologové znají oficiální diagnózu matrofobie, kterou je strach z toho, že budu stejná jako moje matka, většina vztahů má spíš šťastný konec.

                              "Moje maminka vždycky byla a stále je naprosto nekonfliktní člověk a ani já se do sporů nehrnu, takže konflikty mezi námi se prostě nekonaly. Ani když jsem byla malá, ani když jsem byla větší a ani teď. Pro mě byla celý život vzorem něhy, lidskosti, tolerance, moudrosti a pochopení. Na cokoliv jsem se jí zeptala, vždy znala odpověď nebo věděla, kde ji najít. Byla s ní legrace. Nikdy mi nic nediktovala. Vždycky byla na svém místě, nám dětem po ruce. Dneska už je to stará paní, nemoci si berou své a já se jen snažím, abych byla po ruce, když je třeba," říká Eva Dušková ze Sudoměřic. "A tajně toužím být stejně krásná, něžná a laskavá, jako je moje maminka."

                              I když ne každá má s matkou tak idylický vztah, stojí za to ho budovat a občas se z obou stran zapřít. Newyorská terapeutka Juanita Johnson to uzavírá: "Nejlepší dar, který si navzájem mohou dát matka a její dospělá dcera, je povolení být sama sebou. Všechno peskování a rebelie dřívějších let je pryč, dcera může žít podle svého a matka taky."
 
                              Spousta poučných i vtipných matko-dceřiných válek se odehrává i ve filmech a v televizi. Ať už se váš vztah podobá selance z českého seriálu Taková normální rodinka (kdo by nechtěl pečující maminku á la Dana Medřická), nebo hororu z amerického filmu Pohlednice z Hollywoodu, kde excelují Meryl Streep a Shirley McLaine, může se vám hodit pár rad, na kterých se shodují psychologové i "obyčejné" mámy a dcery:

 

Pravidla pro matky dospělých dcer 1. Berte svou dceru jako hotovou bytost a nesnažte se ji nijak měnit ani dodatečně vychovávat. 2. Věřte jejím úsudkům a nekomentujte její volbu partnera ani výchovu dětí (zvlášť ne kriticky). 3. Pomáhejte jí podle svých sil, i když s ní nesouhlasíte. A neříkejte: Já tě varovala! 4. Chvalte, chvalte, chvalte (a obdivujte) ji. Ať si to zaslouží, nebo ne. 5. V pravou chvíli uvařte její oblíbené jídlo nebo upečte dort a podávejte kapesníky. Pravidla pro dospělé dcery 1. Berte svou matku jako hotovou bytost, nepodezřívejte ji z předčasné demence a nesnažte se ji měnit. 2. Věřte jejím úsudkům a nekomentujte její volbu známých a život s partnerem (ať to je, nebo není otec). 3. Pomáhejte jí podle svých sil, i když s její volbou nesouhlasíte. (I maminky někdy potřebují pochovat.) 4. Chvalte, chvalte, chvalte (a obdivujte) ji. Ať si to zaslouží, nebo ne. 5. V pravou chvíli ji vytáhněte na kosmetiku nebo dovolenou a podávejte kapesníky.

                                  S tímto mužem jsem žila 17 let a dnes se divím,že jsem byla schopná mu stále odpouštět jeho opilecké excesy,scény,napadání,mnohdy u nás asistovala policie,ale ta neměla žádné pravomoci,asi až v době,kdy by mne manžel zabil.Takže jsme si i s dětmi užili bydlení jinde,utíkání v noční košili,slézání z bytu po okapu,psychický teror a další a další.Kdo žije s opilcem,bude vědět,co to všechno obnáší.Přitom byla manžela škoda,byl to velice šikovný člověk,když byl střízlivý,dalo se s ním mluvit o čemkoliv,byl sečtělý,uměl perfektně vařit,dokázal vyprat,postarat se o děti,nakoupit a uměl být velice romantický,když na to měl,zahrnoval mě pozornostmi,o kterých by si jiná žena mohla nechat jen zdát.A L E......                     Když byl Štěpán už pomalu vystudovaný právník a Dominika chodila do třetí třídy,hučely obě děti do mne,at už se konečně rozvedu,protože já jsem podala o rozvod snad třikrát,ale nakonec jsem to vždycky stáhla.Tak tentokrát mi Štěpán téměř všechno sepsal a zařídil a nás rozvedli,dohodli jsme se na tom,takže to bylo bez problémů.Ale jak to vždycky říkám,pokud nemáte kam odejít,tak je to jen cár papíru a je vám to kničemu,protože jste sice rozvedeni,ale všechno je při starém.Až za dva roky se manžel odstěhoval ke své přítelkyni a my jsme konečně byli v klidu.          

                                                                                                                Kvůli mé blbosti jsme v klidu ale dlouho nevydrželi,na inzerát jsem si našla muže z Prahy,který se mi zdál fajn,moc krásy sice nepobral,ale co znamená krása,ta je pomíjivá,ale duše a povaha zůstane.Abych to zkrátila,já jsem chodila do dvou zaměstnání,Přemek/tak se jmenoval/nikam, až do té doby,když jsem mu našla zaměstnání,aby na mne doma jen nečekal a vařil mi kafe,když přijdu utahaná ze dvou prací.V té době jsem se rozhodovala,jestli nemám byt prodat a koupit někde větší,protože Štěpán už dostudoval,měl vážnou známost,poznala jsem Pétinu maminku,všechno vypadalo docela fajn.Štěpán byl pro a naopak mne pomalu nutil,at to prodám,že sežene levný větší byt a že nám ještě zbyde na zaplacení veškerých půjček,které jsem převzala z manželství výměnou za přepsání celého bytu na mne.Asi bych se nakonec k tomu neodhodlala,ale rozhodla taková věc-Štěpán si s Petrou šetřili peníze,aby mohli jet studovat na 6 týdnů do Anglie angličtinu do nějakého rychlokurzu,peníze už měli pohromadě a najednou se mu ztratily.Bylo mi jasné,že se nikdo nepřizná a věděla jsem,co jim to dalo námahy,tak jsem se během dne rozhodla a do týdne byl byt prodaný,Štěpán sehnal byt na konci města,kam nikdo nechtěl,protože tam dříve bydleli jen cikáni,byl tehdy 3+1 za 275 tisíc,sice dost zdevastovaný,ale já jsem sehnala řemeslníka,který tam nezbytné úpravy udělal za 20 tisíc a už jsme se stěhovali a Štěpán s Petrou mohli jet do Anglie.Byt jsem měla pěkně zařízený,všechno nové a pěkné,akorát do práce jsem musela chodit pěšky nebo Přemek,protože jsme měli jen moje jedno auto.Nakonec jsem koupila ještě jedno v bazaru,bylo to lepší.  

                                                                                          A do toho přišla ta největší tragedie mého života-syn i Petra se zabili týden před vánoci v autě.Od té doby už jde se mnou všechno z kopce.Vůbec si nepamatuji,co jsem dělala půl roku po jeho smrti,akorát vím,že jsem za týden začala chodit alespon do jedné práce,protože jsem měla na krku fůru splácení.Do roka jsem tam odtud chtěla pryč,aby mi tam nic syna nepřipomínalo a navíc,dcera začala tíhnout k lidem,kteří tam bydleli nad námi a všichni pili.                       Od té doby jsem v životě narážela na samé podvodníky,dnes už vím,že jsem byla myšlankami stále někde jinde a úplně se mi vytratila obezřetnost,opatrnost.               Podvedly mne 3 realitní kanceláře-jedna mi prodala barák,kde sice byla voda,ale jaksi se zapomněli zmínit o tom,že hlavní přívod tam vede přes souseda,který si tu vodu může zavřít,kdy se mu zachce-tady jsem přišla o 80 tisíc,byla to rezervační záloha,o kterou jsem nekoupením přišla-upozornuji,že vím,že jsem se mohla soudit,ale neměla jsem na to a navíc jsem tušila,že v našem soudnictví by měl pravdu ten mocnější.Přemek v té době už nedělal,táhla jsem to všechno sama.měla jsem kvůli němu i auto na leasing,protože tvrdil,že bude dělat taxikáře,že už má licenci,jenže neměl čím jezdit.Prostě moje blbost jen nabírala na květenství.Do toho přišla Štěpánkova závět,ve které mi všechno odkázal,takže i jejich malou chaloupku u Semil.      

                Samozřejmě,že jsem tam nechtěla jezdit a i to bylo daleko,tak jsem ji zadala další realitce k prodeji.Po pár měsících jsem zjistila,že kancelář mi tvrdí,že má kupce,ale přitom onen kupec už tam byl nastěhovaný a žili by si tam spokojeně nevím jak dlouho,kdyby mě přece jen nenahlodávalo podezření,že je to nějaké zdlouhavé a jela jsem se tam podívat.Realitka dala klíč nějakým manželům bezdomovcům a asi od nich vybírala peníze jako za pronájem,nevím.V každém případě,když jsem na ně uhodila,tak mi pan šéf šel ze svého konta vybrat 10 tisíc a ty mi dal,takže už i to bylo přiznání,že se to dělo za jejich vědomí.             K soudu jsem to opět nedala,co já jako malý človíček bych asi docílila?Jelikož jsem v té době už neměla žádné finanční rezervy,nezbylo mi nic jiného,než chaloupku prodat realitní kanceláři,to byla ta třetí,která mne podvedla,protože mi za chaloupku dali 220 tisíc a přitom jejich kupní smlouva zněla na 530 tisíc a na mě bylo,když to podepíšu,dostanu svých 220 tisíc,když to nepodepíšu,nedostanu nic,tak jsem byla zatlačená do kouta.Potřebovala jsem i další rezervační zálohu na domek,který jsem chtěla konečně koupit,abychom měli vůbec kde bydlet.                                                                                                                                                                 Našla jsem si i hypotečního zprostřdkovatele,který mi slíbil zařizovat hypotéku,přivezla jsem mu veškeré doklady,které požadoval a on mi asi za 3 týdny oznámil,že hypotéka je schválená,takže mohu dát rezervační zálohu,která byla tehdy 120 tisíc,zbytek se doplatí z hypotéky.Smlouvu jsem sepsala a mělo se to doplatit do konce určitého měsíce.A jak už můžete tušit,pan zprostředkovatel byl podvodník,žádná hypotéka nebyla schválená,takže at jsem ho naháněla, jak jsem chtěla,nic jsem nedohonila a propadla mi další rezervační záloha,tentokrát 120 tisíc.                                                                                                                                                            Musíte uznat za prvé,že tak blbou ženskou aby pohledal, a za druhé na samotnou ženu jsem měla vyděláno svou dřinou dost peněz.Ale ted už jsem těmito podvody neměla nic.Byt jsem měla prodaný, a protože se kupující chtěli nastěhovat,musela jsem veškeré vybavení bytu někam nastěhovat,myslela jsem si samozřejmě,že už dávno budu mít kam.                         Jo,ještě jsem zapomněla na jednoho podvodníka,který mi slíbil v tom prvním baráčku udělat ústřední topení,vyžádal si zálohu 80 tisíc a už jsem ho neviděla.Ten je jediný,který prohrál a prodali mu v dražbě barák nad hlavou a já jsem ted v očekávání,kolik měsíců bude soudu trvat,než mi moje peníze vyplatí,prý tak do léta,to je rychlost,co?                                                     To jsem jen odbočila,takže zařízení jsem nastěhovala do garáže,pořádně to zamkla,fůru drahých věcí si k sobě vzali sousedi,aby mi to nikdo neukradl.A opět otázka,která zní-jak myslíte,že to dopadlo?                                                                                                                               Sousedi všechno poprodávali a dali do bazarů a za pomoci nějakého svého kumpána mi vykradli celou garáž,takže se ze mne rázem stal bezdomovec-bez bydleni,bez peněz a bez majetku,jen pár osobních věcí.                                                                                                                           I takhle se z lidí stávají bezdomovci-celý život jsem dřela jako magor a v 53 letech jsem skončila na ulici.                                                                                                                                             Dcera se ode mne odvrátila,byla zvyklá na pohodlí a na to,že jí máma dává dost peněz,aby si žila jako princezna,ted už mne za mámu nepovažovala.                                    

                            Přemek mi ukradl v době mé nepřítomnosti auto a veškeré zlato,které jsem měla sundané s prstou a krku,zlato v té době už pro mne nemělo po tolika negativních zkušenostech cenu,jen řetízek s destičkou a promoční prsten pro mě měly cenu nevyčíslitelnou,protože mi zbyly po Štěpánkovi.Ale to už nikdy neuvidím.                                                                                                             A utekl,protože jsem mu už nemohla nic nabídnout.Auto našli a vzala si ho leasingová společnost,Přemka prý také někde našli,ale jen ho vyslechli a zase pustili-paradox,ale u nás normální,dlužil v té době přes 50 tisíc na výživném své nejmladší dceři.Kde je dnes,nevím,ale nedoporučuji,aby se mi připletl do cesty,protože za nic,ale za ten prsten a řetízek,bych ho zabila.                                                                                                                                                                   Pan hypoteční zástupce se konečně dostal do vazby,ale do té doby napáchal ještě milionové podvody,nic se mu vlastně nestane,protože je vážně nemocný podle mne,takže skončí ve vězenské  nemocnici,a protože podle mne už nic nevlastní, ani majetek,tak tady nemám šanci cokoliv dostat zpátky,takže mi dluží 125600kč,ale je to prostě pryč.                                             Jedna kancelář by mi měla doplatit přes 300000 tisíc a další vrátit 80000,pan zloděj mých movitých věcí by mě měl zaplatit přes 250000,ale protože má tolik exekucí na plat,že by na mne došlo tak za sto let,tak také nedostanu nic.

                                Žila jsem ve městě v garsonce,ale bohužel jsem se dostala mezi bývalou i stávající elitu města,takže jsem se nakonec nechala/já blbec/zlákat svým bývalým kamarádem k tomu,abych se nastěhovala k němu a jeho nevlastnímu synovi do bytu,který byl pro ně velký.Nikdy jsem to neměla dělat,ale po boji je každý generál.Nebudu tady líčit,jak jsem zařídila přes aukro celý byt,protože tam neměli nic jiného než dva počítače,foták,dvě matrace a nějaké larisy na zakrytí a venku před barákem auto.Zařídila jsem kompletně byt 3+1,vybavila jsem ho,ale nakonec jsem byla po pár měsících,kdy jsem se nečekaně ocitla v invalidním důchodu a stala jsem se nepotřebnou,odlifrovaná do jednoho pokoje,k jídlu jsem  měla suchý chleba a vodu,zřejmě jsem měla být vyhladovena.Na netu jsem našla podnájem,v kterém ted žiju a během 14 dnů jsem byla pryč.Jeho nevlastní syn byl vyhozen zpátky k matce a kamarád nakonec skončil na ubytovně.Má,co chtěl nebo myslíte že ne?Ale je mi to už jedno a jsem ráda,že už žiju sama.

                      A  tak žiju,jak žiju.Byla jsem na ulici,a to doslova,jedna i druhá, tehdy si říkaly kamarádky,oběma jsem dala spoustu movitých věcí,mě k sobě v zimě na pár dnů vzaly,ale potom mě vyhodily ven,v té době jsem neměla ani na rohlík,na léky,místo autobusem nebo vlakem jsem jezdila stopem.Byla to příšerná doba,ani se mi nechce věřit,že jsem to já,která to prožívala,a to jsem to napsala naprosto zkráceně a mnoho situací a věcí vynechala.Jen jedno pozitivum na tom nacházím.Oddělilo se zrno od plev a já vím,kdo byla a dosud i je, opravdu kamarádka.                

                                                                                                                                                                  Přátelství zpravidla považujeme za jednu z mnoha každodenních                                                       drobností.Ovšem jenom ten,kdo potřeboval přítele a jeho volání bylo                                                   vyslyšeno,byt se jednalo o nenápadnou pohlednici nebo telefonát,ví,                                                   jakou moc přátelství může mít./tímto citátem myslím svou kamarádku                                             Irenu Koláčnou/.

          DNES MÁME 31.12.2009-SILVESTR 2009

 Kamarád nebo přítel?

 

 

 Od přátelství či nepřátelství a polemice o životě se zase vracím ke psům a i jiným zvířátkům.Přemýšlela jsem,kam to umístit,ale nakonec jsem uznala,že by to mělo být hned někde na začátku,aby člověk,který čte mé stránky ještě nebyl znuděn nebo v lepším případě už unaven jejich délkou a obsahem,a zapamatoval si následující:

 

                     Tohle je taková stránka o všem možném,nedá mi to,abych sem nevložila to,co se mi líbí,když občas procházím různé weby.Dnes jsem byla u počítače poměrně dlouho a četla jsem všechno možné, a nejvíce mne zaujal web,kde jsou napsány různé citace,povídky,motta.