Maminka mi řekla: „Promiň, Péťo, jsem unavená, potřebuji chvíli pro sebe.“
Uši to takto slyšely, ale mozek si to vyložil takto: „Dej mi pokoj, Petře, obtěžuješ mě.“
Proč jsem vnímal něco jiného? Protože slovy „Jsem unavený, nech mě chvíli být“ jsem já sám odbýval někoho, kdo mě ve skutečnosti obtěžoval a štval. A tak jsem maminku soudil podle sebe.
Přitom maminka svými slovy nechtěla vyjádřit, že jsem otravný, že lituje, že se vůbec stala matkou, že mě má už po krk. Ona jen říkala, že je unavená a potřebuje chvíli pro sebe.
Tak jsem pochopil jeden z nejdůležitějších psychologických fenoménů – projekci. Jev, kdy si vlastní myšlenky a domněnky promítáme do cizích slov a činů. Tak se může stát, že když nám někdo v dobré víře nabízí pomoc, interpretujeme si to tak, že jsme neschopní. Nebo když partnerka žádá alespoň jeden víkend o volno bez dětí, vykládáme to tak, že se chce zbavit svých povinností a zapomenout na děti – a strhnese hádka. Zbytečná.
Oko cizích lidí
Ve své knize Čtyři prány štěstí ukazuji, jak snadno můžeme sami sebe obírat o spokojený život. Jak málo stačí, aby se dnešní den stal zkaženým. Třeba slova druhých.
Možná jste už někdy míjeli holku bez vlasů a slyšeli hlasy: Na co si hraje? Oholí si hlavu a má snad dojem, že je zajímavá? Přitom ta dívka měla alopecii. Nemoc, která postupně odebírá veškeré ochlupení na těle včetně vlasů. Původ choroby zatím není lékařům znám.
Nebo jste možná někde spatřili mámu, která nesla už velké dítě v náruči. Kolemjdoucí jeho obličej nevidí, je přitisknutý k mámě. I tak ale vědí, že to bude rozmazlený fracek, nikdy ne samostatný… Přitom ten syn má Downův syndrom a prvních deset měsíců na tomto světě strávil sám ve sterilní kolébce, kde se neměl ke komu přitulit, cítit biologické teplo.
Nebo jste možná někde viděli nezdravě otylou slečnu. I kdekdo z jejích kolegů si odplivne: Vždyť ještě nedávno měla o deset kilo míň. Jak se může tak cpát? Přitom nevědí, že ta dívka ještě loni bojovala o život. Trpěla bulimií, selhaly jí orgány, jídlo v žaludku nemohla udržet. Teď, po roce léčby, její tělo konečně přijímá živiny. Ale pořád zápasí. Pořád hledá svou optimální hladinu, kterou možná někdo na začátku rozkolísal neuváženou poznámkou: Nejsi moc vyzáblá? Jez!
Knihu Čtyři prány štěstí jsem psal právě proto, abychom se uměli chránit před zraňujícími slovy zvenčí. K tomu ale předně musíme pochopit, jak slabou vypovídací hodnotu pro nás mají.
Kardinální otázka totiž zní: Co o nás vlastně druzí vědí či nevědí, když nás soudí? Nejvíce mi to pomohla pochopit historka z vlaku:
V kupé seděli tři lidé. Otec s dospělým synem a spolucestující. Ten si četl noviny, zatímco otec se synem vyhlíželi z okna. Synek, snad dvacetiletý, co chvíli radostně vykřikl:STROM!MRAK!RYBNÍK!DUHA!
Spolucestující to nevydržel. Měl kluka za zaostalého. Složil noviny a zvolal: „Pane, neměl byste se svým synem zajít k lékaři?“
Otec se podivil: „Od lékaře právě jedeme. Syn je po vážné operaci očí. Poprvé v životě dokonale vidí.“
A to mě naučilo jednomu: Dříve než někoho odsoudím, si ještě položit otázku: „Nevím o Tobě příliš málo?“
Stačí úsměv, a člověku zlepšíš den. Stačí slovo, a člověku zničíš život.
Ve Čtyřech pránách štěstí vysvětluji, proč si slova chvály bereme k srdci mnohem méně než slova kritiky. Že zlé slovo je jako kapka jedu, která dokáže vmžiku otrávit celou krev. Píšu doslova: Ublížit někomu slovem je jako hodit kámen daleko do moře. Tak snadné… A přitom nikdy nevíš, jak hluboko propadne. Na jak dlouho v člověku uvízne.
Běžný případ, který řeším: Ženě řekne kolegyně v práci „Nepřibrala jsi?“ Ženě to vrtá v hlavě… Přijde domů, začne se prohlížet v zrcadle a hledá místa, kde mohla přibrat. Cítí se hrozně, protože nějaké vady na sobě opravdu nachází. Nejspíš proto, že měla náročnou situaci v osobním životě, bála se někomu svěřit, raději stres řešila jídlem. Nemyslela si však, že přibrala „až tak moc“. Rychle usedá k počítači a hledá co nejrychlejší diety. Hned s nimi začne. Doufá, že co nejdříve od kolegyně v práci uslyší větu: „Nezhublas? Tobě to sluší!“ Místo toho po pár dnech slyší od kolegyně: „Jsi bledá. Nejsi nemocná? Máš výrazné vrásky. Neměla bys jít k estetickému chirurgovi?“ Co myslíte, že ta žena po návratu domů udělá?
Proč tolik dáme na slova druhých? Proč jim bezvýhradně věříme? Proč si z nich vytváříme svá vlastní přesvědčení o sobě? Na vše odpovídám v knize Čtyři prány štěstí. A navrch jsem vytvořil Kurz sebezvládání – trápíte-li se pochybnostmi o sobě i na základě slov zvenčí, je to sto stran určených přímo pro Vás.
Kdo nejdříve soudí, pak už neporozumí. Kdo nejdříve porozumí, pak už nesoudí.
Lidé nemají rádi, když je někdo špiní, škatulkuje, soudí. Přitom to sami dělají. Co vysílají, to se k nim vrací. Přesněji: Na to, co sami dělají druhým, jsou pak sami citliví.
Myšlení je základem lidského štěstí či neštěstí. Karma je ukrytá v něm. To, jak myslíme, představuje naši odměnu nebo trest. V knize Čtyři prány štěstí to ukazuji na příkladu chorobného lháře. Jenom se do něj vžijte: Jak může věřit někomu, kdo mu do očí říká pravdu, když on by na jeho místě právě v té chvíli lhal?
Proto: Pokud kolem sebe chceme spatřit jakoukoli změnu, uvědomme si, že ta změna začíná u nás. Pokud si do druhých přestaneme projektovat své myšlenky a začneme je brát tak, jak k nám promlouvají nebo jak se k nám chovají, oddělíme sebe od nich, to znamená pochopíme, že jejich slova nebo jejich činy jsou opravdu jejich. Nemají souvislost s námi. Kdyby na našem místě byl kdokoli jiný, zachovají se úplně stejně.
Jako ta kolegyně v práci. Víte, jak to dopadlo v případě ženy, která se denně po příchodu z kanceláře prohlížela v zrcadle? Navštívili jsme spolu její kolegyni. Ukázalo se, že má zborcený osobní život. Byla nešťastná. Jako by měla černou pásku přes oči. Všechno viděla černě. Také na druhých lidech, ve svém negativním rozpoložení, hledala jen to špatné. A když to neviděla, snažila se to vymyslet. Nebyla zlá. Jen nešťastná. A tak jsem nakonec primárně pomáhal jí po těžkém rozchodu spravit její zhroucené sebevědomí. To bylo příčinou jejího ubližování druhým.
A tak, prosím, příště, až Ti někdo, kdo Tě ve skutečnosti vůbec nezná, řekne něco zlého, polož si místo něj otázku: Neví toho o mně jen příliš málo?
Ano , je nám šedesát plus a jsme neuvěřitelně bohaté.
Vyrůstaly jsme v době, kdy podání ruky byl závazný slib, kdy se lidi scházeli bez mobilů a u stolů si povídali, kdy byl telefon doma vzácnost a telefonní budka na rohu pořád plná. Učily jsme se šít a plést i háčkovat, protože jsme chtěly být krásné a jiné.
Časopisy Burda nebo katalogy Otto a Neckermann, se schraňovaly se skoro posvátnou úctou.
Naše první lásky a zklamání se nesly v duchu písniček Michala Davida , víme kdo byli veksláci a jak nádherně to vonělo v Tuzexu. Zažily jsme slib jiskřiček, pionýrský šátek, prvomájové průvody, chmelové i bramborové brigády, učily se žít v komunismu, nádherně mladé jsme prožily revoluci, a pak jsme se zas učily a učíme žít v dnešní době. Máme za sebou pozorování Halleyovy komety i rok 2000...
Posledních 20-30 let tak trochu proletělo... děti, rodina, práce...
Krásná, mladá dívka, ta ze včerejška, je najednou pryč. Kam se vlastně poděla? A kdy to vůbec stihla? Jakto, že jsme si vlastně nevšimly? Děti odchází a my se vracíme. Vracíme se zpátky k sobě. Máme už vrásky a taky nám šediví vlasy a víme toho už víc než hodně o štěstí i bolesti i o slzách a smíchu.
Dnešní svět se nám snaží namluvit, že už jsme staré a nepotřebné. In je kult mládí. Tváře bez vrásek, outlý pas, dlouhý vlas, ňadra dmoucí. Cože to? My a staré? Nenechte si to namluvit, milé dámy. Jsme ovoněné duší a okořeněné zkušenostmi. Umíme používat kotoučový magnetofon, kazetový magnetofon, gramofon, zažily jsme video s jednodabingem, diskety, mobily, tablety i počítače. Nokii 5110, nebo 3310 jsme měly asi všechny. Známe Jágra jako kluka, Gotta v nejlepších letech a my to byly, kdo si užíval Nagano. Všechny už jsme někoho ztratily a někoho našly. Maminkám jsme nosily k MDŽ konvalinky a Živé květy.
My holky šedesát plus nejsme vůbec staré. Víme už dávno, jak voní muži i miminka
a taky víme, jak bolí smrt. Život nás otřískal a obrousil hrany. A sem tam nám dal křídla. My jsme vám , svým dětem, daly tenhle svět, stejně jako ho daly naše mámy nám. A že jsme se hodně snažily, aby byl nejkrásnější!
Výhoda času je neuvěřitelná. Za dalších 20,30 let bude dnešní dívka,najednou o pár desítek let starší, psát něco podobného, co dnes píšu já. A teprve pak my možná už budeme stárnout. Možná....
(Opsáno a upraveno....)
Jedním z důvodů, proč jsou empatičtí, citliví a velmi hodní lidé tak snadnou kořistí nejrůznějších predátorů a manipulátorů, je jejich tendence vidět v druhých především to dobré a podceňovat jejich horší stránky. Na první pohled se to sice zdá být šlechetná vlastnost, ale v kontaktu s narcisty a dalšími osobami s vážnými poruchami osobnosti a nedostatkem či naprostou absencí empatie to může být past. Natolik si vážíme toho chabého světélka skrytého někde uvnitř nich, že ignorujeme celou tu zbylou masu temnoty, kterou nás pohlcují. Končíme pak ve vztazích zneužívaní, vykořisťovaní, vydíraní a vysávaní.
Naše nezdolná víra v heslo "být spolu navždy v dobrém i zlém" k tomu ještě přidává. Ano, ve zdravých kvalitních vztazích spolu partneři zůstávají v dobrém i ve zlém, ale v tom smyslu, že spolu překonávají a řeší problémy a překážky, které před nimi vyvstávají - nikdy to neznamená, že se jeden či oba z nich mají nechat zneužívat a ničit! Pokud s tím dotyčný nic nedělá a nemá žádný zájem na svých dysfunkčních návycích cokoli měnit, můžeme jít s čistým svědomím dál, protože nic víc už udělat nemůžeme. Setrvávat v takovém vztahu, kde druhému dovolujeme, aby nás zneužíval, znamená podporovat ho v páchání zla - a tím mu neprokazujeme dobrou službu. Navíc tím svému vlastnímu já vzkazujeme, že je mnohem méně důležité než tento náš ubohý vztah, a naše sebedůvěra a sebevědomí pak logicky klesají na minimum. O to snáze se s námi pak dá manipulovat.
Vidět v druhých to dobré i přes jejich stíny je sice úžasná schopnost, ale tak jako u každého nástroje je třeba s ní správně zacházet. Přehlížet něčí závažné charakterové nedostatky nás ohrožuje a jemu škodí, protože aby na nich mohl zapracovat, musí o nich vědět. Bohužel však většina těchto lidí není schopna normální sebereflexe a ani přes poukázání na jejich nezdravé jednání ho nejsou schopni uznat, a tedy ani změnit. Bez ohledu na to, co dobrého v sobě mohou mít, nelze takový vztah ve zdraví udržet, protože jejich dysfunkční charakter svou tíhou zdaleka převažuje cokoli světlého a má na citlivou duši empatika i na celý vztah zhoubný vliv.
Empatičtí lidé jsou pro tento svět příliš cenní na to, aby svůj čas, energii a život marnili utrpením v mizerných vztazích! Dar laskavého srdce jsme nedostali proto, aby po něm někdo šlapal! Mějme to na paměti, kdykoli budeme v pokušení nechat si někým ubližovat jen proto, abychom nepřišli o zdánlivou přízeň jednoho manipulátora (nebo i více takových). Naše laskavá srdce jsou dar, a jako s takovým s nimi má být zacházeno.
Pokud si myslíte, že vše v životě je vina někoho jiného, budete hodně trpět. Dalajláma
Nebývá jednoduché si přiznat, ale za to, kde se dnes nacházíme, je zodpovědno naše předchozí "JÁ". Ať už jsme chudí nebo bohatí, v manželství nebo rozvedení, s přáteli nebo bez nich…. ke všemu jsme došli po vlastní cestě a na základě vlastních rozhodnutí.
Pro lidi je snadnější být obětí, nadávat na politiky a sousedy, kteří jsou viníci, protože pak nemusejí nic dělat, když za nic nemůžou. Nalejme si čistého vína. Jak moc může náš soused nebo politik ovlivnit výši našeho příjmu, spokojenost nebo kvalitu našeho života?
Oběť hledá výmluvy a tvůrce hledá řešení. A pokud to takhle pokračuje celý život, jejich cesty se naprosto liší, přestože jejich startovní čára mohla být úplně stejná. Vymlouvat se je jednodušší než převzít odpovědnost za svůj život, a hledat řešení. Jenže JEDNODUŠŠÍ bohužel neznamená ŠŤASTNĚJŠÍ.
Dokud lidé nepřevezmou plnou odpovědnost za svůj život, budou trpět, a podle nich to nebude vlastním přičiněním, ale okolnostmi života.
Já nic neumím. Nemám světu co nabídnout. Jsem k ničemu. Jsem ošklivá.
Přiznejte se, že jste nějakou podobnou větu někdy řekli. Tak už se přestaňte litovat. Přestaňte se poměřovat s druhými lidmi. Každý člověk je přece jiný. Je tady 7,5 miliardy unikátních jedinců. Tak proč myslíte, že vy jste zrovna tím nedostatečným? Jediný důvod, proč si to myslíte, je ten, že jste podlehli srovnávání se a měříte se dokonce jen se svou představou o druhých "dokonalých" lidech.
Nemáte vejšku? Neprocestovali jste půl světa? Nejste manažer nadnárodní společnosti? A co jako? Já taky ne. Naše štěstí na tom ale NIJAK NEZÁVISÍ. Naše představy však často ano.
Není nikým nijak definováno, co je správné a špatné, co je dostatečné a nedostatečné. Něco umíte, něco neumíte. Něco znáte, něco neznáte. Něco vám jde lépe a něco hůře, tak jako mně a všem ostatním.
Nepodléhejme tomu pozlátku sociálních sítí, časopisů, reklam. 90% žen nevypadá jako ta holka z reklamy na vložky. 90% mužů nevypadá jako ten týpek z reklamy na holicí strojek. A co jako? Jsou hezčí? To je jen iluze. Není žádné hezčí a ošklivější.
Všichni nějak vypadáme. Všichni jsme nedokonalí. Všichni tu máme své místo. Všichni se občas šťouráme v uchu nebo si prdnem. A hovno nikoho z nás asi obvykle nevoní, ani kdybychom ho měli na Instagramu, tak proč si stále myslíme, že jsme zrovna my tím odpadlíkem?
Všichni jsme občas líní a pochybujeme o sobě. Můžeme si to tu udělat buď hezký nebo si můžeme udělat ze života peklo. Ta volba je na nás. Otázkou je, co si vybereme? Jak o sobě budeme přemýšlet? Jak se chceme cítit? Jak si to tu chceme užít? Chceme se do konce života srovnávat s ostatními?
Moudrost starých léčitelů:
Nebolí tě záda, ale tíha kterou nosíš.
Nebolí tě oči, ale nespravedlnnost, kterou vidíš.
Nebolí tě hlava, ale myšlenky, které v ní máš.
Nebolí tě krk, ale zaseknuté slovo v něm. Nebolí tě žaludek, ale to, co umíš těžko strávit.
Nebolí tě játra, ale hněv, který se v nich hromadí.
Nebolí tě srdce,ale nedostatek lásky.
O bolestech víme své
Když budete mít štěstí, zůstanete sami.
Docela sami, vedle vás nebude nikdo a opírat se budete muset jen o zem a sami o sebe.
Když budete mít štěstí a přijde správná chvíle, život vás udeří, aby vás rozbil jako ořech a dostal ven jádro.
Když budete mít štěstí a bude to ta správná chvíle, budete mít bolest. Takovou bolest, že z ní málem zemřete.
A pak vám pomůže vnitřně se přerodit.
Když budete mít štěstí, budete plakat. Budou to slzy, které nebude možné nijak zastavit.
A s nimi přijde vysvobození a pak i skutečný život.
Když budete mít štěstí, budete pro druhé snadno zranitelní. A nedokážete to skrývat.
Tehdy pochopíte, kdo je s vámi a kdo ne.
Budete-li mít štěstí, nebudete znát odpovědi na otázky. Tehdy se budete muset domýšlet sami.
Budete-li mít štěstí, zklamete se v lidech, idejích, učitelích a hodných čarodějích
. A až to všechno přežijete, uvidíte skutečný svět.
Budete-li mít štěstí a bude to ten správný čas, nebudete se mít koho zeptat na radu.
Vůbec nikoho. Budete muset najít svůj vlastní vnitřní kompas.
Budete-li mít štěstí a bude to ten správný čas, budete se cítit nesnesitelně.
Tak nesnesitelně, že s tím budete muset něco udělat;
nebo se nevzpírat a nechat svět, aby s vámi něco udělal sám.
Budete-li mít štěstí, utrpíte ztráty, budete podvedeni, zrazeni a téměř zničeni.
A ono „téměř“ zanechá na vaší tváři vrásky moudrosti. Zkušenost vám zůstane na celý život.
Jestliže budete mít štěstí, nebudete mít žádné peníze.
A budete muset navázat vztahy s lidmi, jimž dříve stačilo pouze zaplatit.
Jestliže budete mít štěstí, budete mít peněz velice mnoho a dosáhnete hlubin zoufalství
až se rozptýlí iluze, že štěstí je právě v nich.
Jestliže budete mít štěstí, zdaleka ne všichni vás budou milovat.
Budete si muset vytvořit svůj vnitřní hodnotový systém.
Pak touha zalíbit se všem vám přestane svírat hrdlo.
Jestliže budete mít štěstí, někdo blízký se od vás odvrátí.
Tehdy poznáte cenu šťastných chvil.
Jestliže budete mít štěstí, narazíte na sebe s těmi, koho milujete, tváří v tvář.
Čelo proti čelu. Budou tu dvě pravdy. Jejich a vaše.
A vy pocítíte zvonící prostor mezi jednotlivými vesmíry, které se navzájem sotva dotýkají.
Když budete mít štěstí, dokážete to všechno vydržet.
A najít způsob, jak sami sebe změnit. Vyzkoušíte tu vnitřní alchymii, která z bolesti tvoří krásu.
Ze zloby smíření. Ze strachu činy. A z radosti strhující příklad.
Vinu a stud vymetá z duše jako se vymetá staré smetí. A jizvy proměňuje v brány.
Když budete mít štěstí a bude to ten správný čas…
Muž zemřel, a když si to uvědomil, spatřil Boha,
jak k němu kráčí s kufrem v ruce.
„Je čas jít, můj synu,“ pravil Bůh.
Překvapený muž odpověděl: „Teď? Tak brzy?
Mám ještě spoustu plánů…“
„Je mi líto, ale je čas jít.“
„Co neseš v tom kufru?“ zajímalo muže.
Bůh odpověděl: „Všechno, co ti náleží.“
„Myslíš tím moje oblečení, moje peníze?“
„Ty nikdy skutečně nebyly tvé, patří na Zemi.“
„Takže jsou to moje vzpomínky?“ hádal muž dál.
Bůh odvětil: „Ty nikdy nebyly tvé, ve skutečnosti patří času.“
„Tak tedy moje dovednosti a zkušenosti?“
„Ty byly jen výsledkem okolností, nejsou tvé.“
„Moje rodina a přátelé?“
„Je mi líto, ale ani oni ti nepatří. Náležely tvé životní stezce.“
„Dokonce ani má žena a syn?“
„Ne, ti patřily tvému srdci.“
„A co mé tělo?“
„To už patří prachu.“
„A duše?“
„Nikoli, ta patří mně.“
Pln strachu si muž vzal od Boha kufr a otevřel ho.
Uviděl, že kufr je úplně prázdný.
Se slzou v oku se muž zeptal: „Já jsem tedy nikdy nic neměl?“
Bůh mu řekl: „Jediné, co jsi kdy skutečně měl, byl tvůj život.
Každý jeho okamžik byl jenom tvůj.“ A z tohoto důvodu – ŽIJ, DOKUD TU JSI.
Nedovol ničemu z toho, co si myslíš, že ti patří, aby ti v tom bránilo.
Žij teď. Žij svůj život.
Nezapomeň být šťastný, to je to nejdůležitější ze všeho.
Majetek i všechno ostatní, za co bojuješ, zůstane po tvé smrti tady.
Sebou si nevezmeme nic.
Poděl se o tato slova se všemi důležitými lidmi tvého života a
užij si každou vteřinu toho svého.
Psychika je mocná čarodějka, ale..
Psychika je možná mocná čarodějka,
ale taky dokáže být pěkná mrcha a zničit vše,
s čím jste si možná někdy byli aspoň trochu jistí.
A hlavně Vám dokáže snížit sebevědomí natolik,
že už začnete pochybovat i sami nad sebou.
Nejhorší je, že ten základní problém může vycházet odkudkoliv
a nakonec se projeví ve všech oblastech.
Od vztahu po práci a naprosto rozháže celé tělo.
Asi to znáte sami.
Když se něco se...tak už pořádně.
S tím, co vše může způsobit psychika se nebudu rozepisovat.
Znáte to u sebe sami. Chtěl bych Vám spíše ukázat cestu,
jak z toho všeho vyjít ven, protože jsem si tím taky prošel.
A jsem za to strašně rád!! Existuje spousta léků,
které Vám problémy utlumí, ale existuje taky jeden lék,
který Vám ty problémy může navždy odstranit.
I já jsem hledal útěk z těchto problémů všude možně
a tím taky různé záchytné body.
Nějaké řeči ve stylu: „Vzchop se!“ nebo
„Už bude jenom dobře“ moc nepomáhají“.
Je třeba hledat někde jinde.
Jsi na to sám
Když zjistíte, že se nemáte o koho opřít,
nezabírají na Vás žádné rady, tak si uvědomíte,
že jediná cesta, je ve Vás samotných.
Můžete se svěřit, můžete ty problémy ventilovat,
ale každý má své problémy a ten Váš je opravdu jen Váš.
Dokud nezačnete mít radost sami ze sebe,
tak se nezačne objevovat radost kolem Vás.
Funguje to jako dokonalé zrcadlo.
Zkuste se s někým seznámit jako úplná troska plná problémů a mindráků,
které každý ublížil a hledá jen útěchu.
Myslím, že to bude bez naprosté odezvy.
Nikdo nechce mít vedle sebe zničeného člověka.
Lidi hledají a touží po silném partnerovi.
Ten, který třeba mnohokrát spadl.
Umí si to přiznat.
Poučil se ze svých chyb a jde dál.
Nikdo nehledá přísavky, které jen berou energii.
Vy se musíte naučit tu energii vyrábět.
Možná by Vám pomohlo si položit otázku:
Jak je možné, že ještě žijete, když jste si prošli tolika problémy?
Jak jste to vše vůbec přežili?
Není odpovědí třeba to, že nejste tak slabí, jak si myslíte?
Je úplně jedno, kolikrát jste brečeli a o co vše jste přišli.
Když jste to zvládli tolikrát.
Zvládnete to znovu.
Jen Vám to možná ještě nikdo neřekl.
A ani to není potřeba.
Mnohem důležitější je, že si to dokážete sami uvědomit.
Jediné, co Vám nikdo nemůže vzít,jsou Vaše zkušenosti.
Nikdo Vám nemůže ukrást to, že jste se tolikrát zvedli a začali znovu a znovu a znovu.
Možná pomaleji, nejistěji, ale s hrdostí, že jste to dokázali sami.
Nehledejte štěstí v tom, že Vás někdo zachrání.
Hledejte sami v sobě tu sílu, kterou máte a už jste ji několikrát využili.
Je strašně jednoduché radit,
ale mnohem složitější je to na sobě praktikovat.
Vím to moc dobře.
Existuje ale pár zásad, které musíte udělat, aby Vám bylo líp.
Nic neočekávajte
Základem psychologie je o nic se nesnažit!
Když budete moc tlačit na pilu, nebude to fungovat.
Nebude to fungovat v hubnutí.
Znám to na sobě i na stovkách dalších lidí.
Když moc chcete a moc se snažíte, aby vše bylo dokonalé,
tak najednou nic nefunguje.
Nesnažte se o dokonalost.
Zblázníte se!
Vytvářejte vše s vědomím, že jste to udělali nejlépe,
jak jste mohli.
Snaha nebude fungovat ani u vztahu.
Když moc chcete, nechce ten druhý.
Když moc plánujete, plány většinou nedopadnou dobře.
Někdy je lepší věci jen nechat plynout a užívat si ty okamžiky.
Ono to má stejně i větší kouzlo a nakonec Vás můžou potkat okamžiky,
na které se nezapomíná.
Jakmile je něco naplánováno do nejmenšího detailu,
většinou se to vždy celé zhroutí.
Nějak ty zákony schválnosti prostě fungují.
Věřte své intuici
Někdy rozum nestačí.
A někdy je i rozum na škodu.
Když nevíte, tak zkuste následovat své srdce.
Jděte za svou intuicí.
Ono to někdy možná nebude dávat smysl.
A možná to bude vypadat i šíleně.
Ale vyplatí se jít za tím, co sami cítíte.
Navzdory všem poučkám a známým pravdám,
i ta nejklikatější cesta může dávat smysl.
I když hned na počátku se zdála být neschůdná.
Najděte svou vlastní hodnotu a svobodu
Často bývá u psychiky problém v tom,
že máte pocit, že Vás někdo nedocenil.
Možná pro někoho děláte hodně a on pro Vás nic.
Už jste obětovali hodně svého času a pořád se nic nezměnilo.
Často se mi stávalo, že jsem ten problém chtěl vyřešit,
ale ten druhý člověk, prostě sám neměl vůli.
V tom případě to nevyřešíte!
Smiřte se s tím! A opět to není Váš problém.
Když už jste měli Vy snahu, tak si musíte taky vážit svého času
a neobětovat se pro druhého.
Ublížíte tím jen sami sobě.
Začnete se totiž utápět v otázkách, proč se ten druhý tak chová,
když Vy… NE!
Když ukážete, že s Váma někdo nemůže jen tak zametat,
tak se začnou dít zajímavé věci.
Možná o někoho přijdete.
Ale asi ten člověk nebyl ve Vašem životě až tak důležitý.
Názory druhých pro Vás nejsou podstatné
Nezajímejte se o to, co si o Vás myslí ostatní.
Není možné, abyste se zavděčili všem.
Vždy s Vámi někdo bude souhlasit a někomu budete vadit.
Uděláte s tím něco?
Neuděláte!
Tak proč to řešíte?
Je jedno, co si o Vás myslí někdo,
kdo Vás ani pořádně nezná.
Je až s podivem, kolik mají někteří lidi času,
který věnují starání se o ostatní lidi.
Zatímco by sami mohli uvažovat sami nad sebou.
Je těžké, aby Vám někdo, ne úplně blízký, i poradil.
Každý mluví jen ze své vlastní zkušenosti.
Když se někomu něco nepodařilo, neznamená to,
že se to nemůže podařit Vám.
Třeba tento člověk nemá tu výhodu, tu vlastnost,
kterou Vy ale využít můžete.
Až uděláte tu čistku za vším negativním,
co Vás obklopovalo,
tak možná bude potřebovat ještě objevit
nějaký nový smysl života.
Třeba jste ho dřív hledali v něčem hmotném
nebo v někom jiném.
Ale najednou není ani to hmotné ani ten někdo.
A mělo by zůstat prázdno?
Ve skutečnosti je opravdu hloupost
hledat smysl života ve věcech a není úplně ideální ani v někom.
Smysl života musíte najít sami v sobě.
Když víte, co máte za sebou.
Co vše jste prožili. Z čeho jste se poučili.
A že jste měli sílu uzavřít vše,
co Vás zraňovalo, tak máte vyhráno.
Potom opravdu získáte SEBE – VĚDOMÍ!
Vědomí toho,
kdo jste, jakou máte hodnotu a čím můžete pomoci ostatním.
Smyslem života ale není cíl.
Protože když dojdete do cíle, tak najednou zjistíte,
že už to máte.
A co dál?
Čekali jste, že se změní svět
a najednou Vás obklopí štěstí ve všech podobách
a ono se tak nestane.
A Vy jste se ty roky za něčím hnali a je to k ničemu.
A můžete to zopakovat a výsledek bude vždy stejn
Štěstí je totiž cesta!
Je to cesta ve Vašem životě,
kdy jste si vědomí své vlastní hodnoty.
Toho čím jste si prošli a zvládli jste to.
Cesta při které dokážete být oporou a pomoci,
ale až ve chvíli,
kdy jste dokázali pomoci hlavně sami sobě.
Jak chcete pomáhat druhým,
když to sami nemáte vyřešené?
Až potom dokážete být opravdovou pomocnou rukou,
kterou už ale nikdo nebude odmítat jako dříve,
protože by ten člověk věděl, KOHO může ztratit.
Toto vše si uvědomíte nejvíce v přírodě.
Práce od rána do večera v uzavřených prostorech,
práce na počítači, brzy tma,
málo sluníčka –
to jsou ideální podmínky na všechny deprese,
narušení psychiky a následně konečná pro sebevědomí.
Snažte se žít více v souladu s přírodou.
Jak jídlem a volbou přírodnějších věcí,
tak pobytem kdekoliv venku.
Nejlepší je les.
Když se podíváte na ten osamocený strom někde na kopci,
tak zjistíte, že i on odolává větru, dešti, sněhu mrazu
a i když se jeho větve často ohýbají,
tak se nakonec vždy vrátí,
protože vyrůstají z pevných základů.
A Vy ty základy máte taky!
V přírodě, naprosto mimo veškeré civilizace,
si uvěodmíte, že Vy sami to zvládnete.
Že Vy sami si můžete vytvořit kolem sebe takový svět,
který někdo nebude snižovat,
ale naopak ho bude obdivovat.
A to je ten způsob, jak Vy můžete pomoci ostatním.
Tím, že vytvoříte svět,
kterým můžete pomoci a inspirovat druhé.
Nakonec bude všechno v pohodě!
Jen tomu je potřeba jít naproti a
hlavně mít ty koule ukázat všem,
že pokud s Vámi zametali, tak si spletli dveře.
P.S.: Jsi nejlepší a Ty to víš…
Život běží dál,u mne není nic zvláštního nového,
tak jako ostatně vždycky,pár průšvihů,nezaviněných,
mnoho návštěv různých rodin,
kdy člověk někdy nestačí zírat,placení fůra věcí s odřenýma ušima,
nová fenečka Barunka,francouzská buldočka,
domov našla Taminka,Adélka a kavalírka Sofinka,
věřím,že všechny fenky se mají dobře.
Je období naprostého vedra,horka,tropů,
nedělá mi to dobře,špatně se mi dýchá,jsem unavená
a také stále ospalá.
S fenkami nechodím ven,nedaly by to,
jsou nejraději doma u klimatizace,už ted se děsím toho,
kolik budu doplácet na elektriku,to bude darda.
Tento příběh ukazuje co schází dnešní společnosti.
Úcta k bližnímu, láska k člověku, sebeobětování,
vzájemná sebeúcta a mnoho dalších vlastností pro vzájemné spolužití.....
Přijel jsem na zadanou adresu a
zatroubil. Po několika minutách čekání jsem zatroubil znovu.
Měla to být moje poslední jízda toho dne,
a tak jsem si říkal, že bych
mohl odjet, ale místo toho jsem auto zaparkoval,
šel ke dveřím a zaklepal.
"Chviličku", ozval se za dveřmi slabý hlas starší ženy.
Slyšel jsem, jak tam něco táhne po zemi.
Po dlouhém čekání se dveře otevřely.
Stála přede mnou malá, přibližně devadesátiletá žena.
Byla oblečená v hedvábných šatech a klobouček se síťkou, jako v nějakém filmu
ze čtyřicátých let.Vedle ní stál na zemi malý kufřík.
Byt vypadal, jako by v něm nikdo po mnoho let nebydlel.
Všechen nábytek byl
zakrytý prostěradly.
Na stěnách nebyly hodiny, na
poličkách nebyly ani hrnečky ani nějaké ozdůbky.
V rohu stála kartónová krabice plná
fotografií a skleněného nádobí.
"Pomohl byste mi odnést tu tašku do
auta?",požádala mě.
Odnesl jsem zavazadlo do auta a
vrátil jsem se, abych pomohl té ženě.
Chytla se mě za ruku a pomalu jsme
šli k vozu.
Neustále mi děkovala za laskavost.
"To přece nic není", řekl jsem jí,
"snažím se jen chovat se ke svým pasažérům tak, jak
bych chtěl, aby se lidé chovali k mé matce".
"To jsi opravdu hodný chlapec",řekla
mi. Když jsme se usadili do auta,
nadiktovala mi adresu a zeptala se, zda bychom mohli jet přes centrum."To ale není nejkratší
cesta",upozornil jsem ji.
"Ach ano, já vím", řekla."Já
nespěchám. Jsem na cestě do hospice".
Podíval jsem se do zpětného zrcátka.
Její oči se leskly.
"Už nemám žádnou rodinu", pokračovala tichým hlasem.
"Lékař říká, že mi nezůstává moc času".
Pomalu jsem natáhl
ruku a vypnul taxametr.
"Jakou cestou byste chtěla
jet?",zeptal jsem se.
Následující dvě hodiny jsme jezdili
po městě.
Ukázala mi budovu,
kde kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu.
Jeli jsme čtvrtí, kde s mužem žili jako novomanželé
Přivedla mě ke skladu nábytku,
v něm byl kdysi taneční sál, kam chodila ještě jako malá holčička.
Občas mě požádala, ať zabrzdím před
konkrétní budovou nebo uličkou.
Seděla schoulená v koutku, beze slova. Najednou řekla: "Jsem již unavená, asi pojedeme".
Jeli jsme mlčky na adresu,
kterou mi
dala. Byla to nízká budova,
něco jako maličké sanatorium s příjezdovou cestou podél průčelí.
Jakmile jsem zastavil, přišli k autu dva
ošetřovatelé. Opatrně jí pomohli vystoupit.
Museli ji čekat. Otevřel jsem kufr,
a zanesl její malé zavazadlo do dveří. Žena už
seděla na kolečkovém křesle.
"Kolik vám dlužím", pta la se a vytáhla kabelku.
"Nic", řekl jsem.
"Vždyť si musíte vydělávat na
živobytí",namítla. "Mám i jiné pasažéry", odpověděl jsem.
Téměř bez přemýšlení jsem se k ní sklonil a objal ji.
Ona mě také pevně
objala.
"Daroval jsi staré ženě trochu
štěstí",řekla."Děkuji ti".
Stiskl jsem jí ruku a odešel. Dveře
se za mými zády zavřely
a byl to zvuk uzavírající další knihu života.
Na zpáteční cestě jsem nebral žádné
pasažéry. Jel jsem, kam mě vedly oči,
ponořený do myšlenek. Nemohl jsem ten den ani s nikým mluvit. Co kdyby ta paní natrefila na
nějakého naštvaného řidiče,
nebo na někoho, kdo by nechtěl tak dlouho čekat? Co kdybych jí odmítl splnit její prosbu nebo co kdybych
byl jen párkrát zatroubil a prostě odjel?
Nakonec bych chtěl říct, že nic
důležitějšího jsem ještě v životě neudělal.
Jsme zvyklí si myslet, že náš život
se otáčí v kruzích kolem velikých okamžiků,
ale ty veliké okamžiky nás často zastihnou nepřipravené,
protože jsou krásně zahalené
tím, co někteří mohou považovat za maličkost.
Příběh o nepotřebných obětech
– Dobrý den, prosím vás, tohle je fronta na přinášení obětí?
– Ano, ano – jste za mnou. Já mám 852, vy 853.
– Proboha… Kdy na nás přijde řada?
– Nebojte, tady to jde rychle. Komu nesete oběť?
– Lásce. A vy?
– Já dětem. Děti, to je moje všechno!
– A co jste přinesla jako oběť?
– Svůj osobní život. Jen aby byly zdravé a šťastné! Pro ně dám všechno.
Chtěl si mě dokonce vzít jeden slušný člověk, ale nevdala jsem se.
Přece jim nepřivedu domů otčíma!
zajímavou práci jsem nechala být, protože bych musela daleko jezdit.
Našla jsem si místo vychovatelky v mateřské škole, abych je měla blízko,
mohla se jim věnovat, uvařit jim, vyprat. Dětem všechno.
Na mě už stejně tolik nezáleží.
– Naprosto vás chápu. Já sama chci obětovat vztah…
Víte, mezi námi s manželem už to dávno všechno vyhaslo…
Má jinou ženu. A mně se teď taky objevil muž…
Kdyby tak manžel odešel první! Jenže on se k ní stěhovat nechce!
Dokonce pláče…že prý je na mě zvyklý. A mě je ho líto.
Kdyby aspoň nebrečel! A tak žijem…
Otevřely se dveře a je slyšet volání: „Číslo 852, pojďte dál!“
– Bože…. Tak já jdu. Jsem tak rozčilená!!! Co když tu oběť nepřijmou?
Číslo 853 celé skleslé čeká na vyzvání. Čas se pomalu táhne,
ale nakonec z kanceláře vychází 852.
– Tak co? Co vám řekli? Přijali oběť?
– Ne… Je na to zkušební doba. Poslali mě, ať si to ještě rozmyslím.
– Počkejte… Proč? Proč vám to nevzali rovnou?
– Představte si, oni se mě zeptali:
„Rozmyslela jste si to dobře? Je to navždycky!“
A já jim říkám „To nevadí. Až děti odrostou,
ocení, co pro ně máma obětovala.“ Oni na to:
„Posaďte se a dívejte se na obrazovku“.
A tam šel nějaký divný film! O mě.
Jako že děti už vyrostly.
Dcera se vdala někam do tramtárie,
syn volá jednou za měsíc,
mluví, jakoby se bál,
snacha se mnou mluví na půl úst…
Říkám mu: „Proč jsi na mě takový, synáčku, za co?“
A on: „Proboha, mami, nepleť se nám do života!
Ty snad nemáš co dělat?“
Ale co mám dělat,
když jsem se vždycky starala jen o děti,
mimo ně jsem se o nic nestarala???
Tak snad – děti neocenily moji oběť?
To jsem se snažila zbytečně?
Život běží dál,u mne není nic zvláštního nového,tak jako ostatně vždycky,pár průšvihů,nezaviněných,mnoho návštěv různých rodin,
kdy člověk někdy nestačí zírat,placení fůra věcí s odřenýma ušima,
nová fenečka Barunka,francouzská buldočka,
domov našla Taminka,Adélka a kavalírka Sofinka,
věřím,že všechny fenky se mají dobře.
Je období naprostého vedra,horka,tropů,
nedělá mi to dobře,špatně se mi dýchá,jsem unavená
a také stále ospalá.
S fenkami nechodím ven,nedaly by to,
jsou nejraději doma u klimatizace,už ted se děsím toho,
kolik budu doplácet na elektriku,to bude darda.
Projížděla jsem citáty,a dala jsem si sem pár citátů o životě,které jsou pro mne pravdivé a líbí se mi.
No
Kdesi na začátku jsem psala,že tohle jsou webovky za prvé dělané naprostým laikem, a za druhé proto,abych si po nějakých letech vybavila,co se stalo před lety. To jsem ted také dělala,vše,co jsem napsala,si vybavuji a vzpomínám,jaké to bylo.Mám tady mnoho článků,které se mi líbily proto,že vyjadřovaly mnoho dobrých nápadů,jak být štastnější,úspěšnější,povzbuzovaly lidi k tomu,aby si věřili,aby věděli,že oni jsou jedinečnou bytostí,která je dobrá,taková jaká je a že se nic nesmí vzdávat.Ale nedočetla jsem se,jak to udělat,když už člověk bojuje o štěstí moc dlouho,snaží se mnoho let a je to stále bez úspěchu,stále obrací korunu,nemá se o koho eventuelně opřít a je tak znechucený dobou a jednáním lidí,kteří jsou podle mne čím dál tím víc lhostejní,sobečtí,zlí,nepřející,využívající podané pomocné ruky tak,že vás nakonec dostanou ještě hloub,než už jste.Dcera mi říká,že musím změnit sama sebe,ale já to bohužel neumím,například neumím říkat NE,nevážím si dost sama sebe,dělám práce,kde bych mohla říci,že mne přijali úplně na jinou práci,ale nakonec dělám něco,co nikdo dělat nechce a já tam zůstávám,protože jsem závislá na odměně,jsem z toho v depce,je mi špatně od žaludku,když tam zase musím jet,ale nemám odvahu s tím něco udělat.A už to všechno trvá tak dlouho,že už jsem z toho moc unavená,energie je někde pryč a já bych chtěla jediné-někam se odstěhovat,kde je malá vesnička,kde lidé k sobě mají blíž,mít malou zahrádku,malý byteček,své psy,a pokud bych chodila do jakékoliv práce,tak ne proto,že musím,ale mohu a chci.SEN. Je ppravda,že člověk nemá přestat snít,ale.....
Alespon toto bych chtěla zažít ke konci života,alespon pár vteřin objetí....
Tento příběh ukazuje co schází dnešní společnosti. Úcta k bližnímu, láska k člověku, sebeobětování, vzájemná sebeúcta a mnoho dalších vlastností pro vzájemné spolužití.....
Přijel jsem na zadanou adresu a
zatroubil. Po několika minutách čekání jsem zatroubil znovu. Měla to být moje poslední jízda toho dne, a tak jsem si říkal, že bych
mohl odjet, ale místo toho jsem auto zaparkoval, šel ke dveřím a zaklepal. "Chviličku", ozval se za dveřmi slabý hlas starší ženy.
Slyšel jsem, jak tam něco táhne po zemi.
Po dlouhém čekání se dveře otevřely.
Stála přede mnou malá, přibližně devadesátiletá žena. Byla oblečená v hedvábných šatech a klobouček se síťkou, jako v nějakém filmu
ze čtyřicátých let.Vedle ní stál na zemi malý kufřík. Byt vypadal, jako by v něm nikdo po mnoho let nebydlel.Všechen nábytek byl
zakrytý prostěradly.
Na stěnách nebyly hodiny, na
poličkách nebyly ani hrnečky ani nějaké ozdůbky.
V rohu stála kartónová krabice plná
fotografií a skleněného nádobí.
"Pomohl byste mi odnést tu tašku do
auta?",požádala mě.
Odnesl jsem zavazadlo do auta a
vrátil jsem se, abych pomohl té ženě.
Chytla se mě za ruku a pomalu jsme
šli k vozu. Neustále mi děkovala za laskavost."To přece nic není", řekl jsem jí,"snažím se jen chovat se ke svým pasažérům tak, jak
bych chtěl, aby se lidé chovali k mé matce".
"To jsi opravdu hodný chlapec",řekla
mi. Když jsme se usadili do auta, nadiktovala mi adresu a zeptala se, zda bychom mohli jet přes centrum."To ale není nejkratší
cesta",upozornil jsem ji.
"Ach ano, já vím", řekla."Já
nespěchám. Jsem na cestě do hospice".
Podíval jsem se do zpětného zrcátka.
Její oči se leskly. "Už nemám žádnou rodinu", pokračovala tichým hlasem."Lékař říká, že mi nezůstává moc času". Pomalu jsem natáhl
ruku a vypnul taxametr.
"Jakou cestou byste chtěla
jet?",zeptal jsem se.
Následující dvě hodiny jsme jezdili
po městě. Ukázala mi budovu, kde kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu. Jeli jsme čtvrtí, kde s mužem žili jako novomanželé
Přivedla mě ke skladu nábytku, v něm byl kdysi taneční sál, kam chodila ještě jako malá holčička.
Občas mě požádala, ať zabrzdím před
konkrétní budovou nebo uličkou. Seděla schoulená v koutku, beze slova. Najednou řekla: "Jsem již unavená, asi pojedeme".
Jeli jsme mlčky na adresu, kterou mi
dala. Byla to nízká budova,něco jako maličké sanatorium s příjezdovou cestou podél průčelí. Jakmile jsem zastavil, přišli k autu dva
ošetřovatelé. Opatrně jí pomohli vystoupit. Museli ji čekat. Otevřel jsem kufr, a zanesl její malé zavazadlo do dveří. Žena už
seděla na kolečkovém křesle."Kolik vám dlužím", pta la se a vytáhla kabelku."Nic", řekl jsem.
"Vždyť si musíte vydělávat na
živobytí",namítla. "Mám i jiné pasažéry", odpověděl jsem. Téměř bez přemýšlení jsem se k ní sklonil a objal ji. Ona mě také pevně
objala.
"Daroval jsi staré ženě trochu
štěstí",řekla."Děkuji ti".
Stiskl jsem jí ruku a odešel. Dveře
se za mými zády zavřely a byl to zvuk uzavírající další knihu života.
Na zpáteční cestě jsem nebral žádné
pasažéry. Jel jsem, kam mě vedly oči, ponořený do myšlenek. Nemohl jsem ten den ani s nikým mluvit. Co kdyby ta paní natrefila na
nějakého naštvaného řidiče, nebo na někoho, kdo by nechtěl tak dlouho čekat? Co kdybych jí odmítl splnit její prosbu nebo co kdybych
byl jen párkrát zatroubil a prostě odjel?
Nakonec bych chtěl říct, že nic
důležitějšího jsem ještě v životě neudělal.
Jsme zvyklí si myslet, že náš život
se otáčí v kruzích kolem velikých okamžiků, ale ty veliké okamžiky nás často zastihnou nepřipravené, protože jsou krásně zahalené
tím, co někteří mohou považovat za maličkost.
10 důvodů proč se nikdy nevzdávat
Koukněte se na seznam vždy, když budete potřebovat motivaci a podporu.
1. Pakliže jste na živu, všechno je možné.
Jediným důvodem pro kapitulaci je smrt. Dokud jste na živu, můžete se snažit uskutečňovat své sny. Jak to řekl v jednom z mých oblíbených filmů Láska nebeská otčím malému chlapci: „Je to jako ve filmu. Dokud neběží titulky, ještě není pozdě.“.Vše musí mít dobrý konec a když něco skončí špatně, tak to ještě není konec.
2. Buďte realisti.
Buďte si vědomi toho, že pravděpodobnost, že něco zvládnete na první pokus je velmi malá. Je potřeba čas a zkušenosti, abyste se naučili jak na to. V procesu budete dělat chyby. Je potřeba, abyste se z nich poučili a nechali je Vás posílit. Pamatujte, že úspěch znamená 10 000 hodin praxe.
3. Jste silnější než si myslíte.
Jeden malý neúspěch není dost, aby Vás zastavil při dosažení velkého úspěchu. Zároveň ani 10, 100 nebo 1 000 neúspěchů Vás nezastaví. Jak jednou řekl Michael Jordan: „Netrefil jsem koš asi 9 000x, prohrál jsem asi 300 zápasů, 26x na mě závisel výsledek celého zápasu, ale já jsem zklamal. Ve svém životě jsem byl hodně často neúspěšný a právě proto jsem úspěšný.“
4. Dokázal už to někdo před Vámi?
Když to někdo jiný mohl udělat, zvládnete to i vy. I když je to třeba jen jediný člověk na světě. To se musí stát dostačujícím důvodem proto, abyste se nikdy nevzdávali. I když to před Vámi nikdo ještě nedokázal, staňte se prvním, kdo to zvládne. Můžete dokázat to, co chcete udělat. Neúspěch přichází pouze, když se vzdáte a vy jste ten jediný kdo rozhoduje o tom, kdy nebo jestli se vzdáte.
5. Věřte ve své sny.
Nezrazujte sami sebe. V životě potkáte mnoho lidí, kteří Vám řeknou, že chcete dosáhnout nemožného. Nedovolujte nikomu ničit své sny. Vzpomeňte si na slova Walta Disneyho: „Když si to můžete představit, můžete to i zrealizovat.“.
6. Zlepšujte svět.
Když dosáhnete všeho, čeho jste chtěli dosáhnout, můžete použít svůj úspěch ke zlepšení života ostatních lidí. Dejte světu vše nejlepší, co máte v sobě a obdržíte zpět celý svět.
7. Poslouchejte své srdce.
Kdyby známý vynálezci poslouchali názory okolí, tak bychom teď neměli elektřinu, žárovky, auta ani internet. Ačkoliv Vám všichni okolo Vás říkají, že něco nejde, přesvědčte je o opaku. Bude Vás to stimulovat k rychlému výsledku.
8. Zasloužíte si štěstí.
Nikdy nedovolte nikomu jinému tvrdit Vám opak. Nevěřte, když Vám říkají, že být nešťastný je Váš osud. Zasloužíte si štěstí a úspěch. Zachovávejte si tuto náladu a nikdy se nevzdávejte před dosažením svého cílu.
9. Buďte zdrojem nadšení a podpory pro ostatní.
Kdo ví čeho mohou dosáhnout ostatní lidé, když pro ně nepřestanete být zdrojem nadšení.
10. Úspěch přichází vteřinu před poražením.
Často, když se cítíte, že to chcete vzdát, nacházíte se blízko k tomu, aby jste udělali velký krok dopředu. V každý okamžik svého života se nacházíte pouze jediný krok k úspěchu. Přeji Vám hodně sil a nikdy se nevzdávejte.
6 způsobů jak získat to, co skutečně chceš
Několik praktických rad, které vás naučí krok za krokem změnit svůj život v ten, o kterém jste vždycky snili!
Sen je nezbytným zdrojem životního cíle, povzbuzuje nás ke zdokonalení a odhalování vlastních možností. Sen skrývá informaci o našich potřebách a přáních. Sen by měl mít každý. Měli bychom si vážit svého snu a každý den se přiblížit k jeho naplnění.
Objevte 6 způsobu dosažení toho, co si přejete, a váš pohled na svět se změní. Začnete věci jinak vidět. Nové vidění vás povede k celkové změně. Zdolání cíle vás přivede ke splnění snu!
1. Vyměňte ohranou desku!
Nastal čas ke změně vlastní subjektivity v realistickou objektivitu. Většina lidí si v podvědomí dokola přehrává své nedostatky. Někdo se vidí objektivně, jiní se spokojují s marnivým sebeklamem. Dokáže člověk vytvořit svůj objektivní obraz? Zkuste to: zavrhněte všechny dosavadní názory a hodnocení. Podívejte se střízlivým zrakem na své dobré stránky a zapište si je. Potlačte negativní myšlenky, zdůrazněte své klady a vytvořte si vlastní kladný portrét. To je první krok k sestavení takového životního programu, o kterém jste dříve pouze snili.
2. Prověřte pevnost svých cílů!
Máte cíl? Pojďte, prověříme jeho pevnost. Je to docela snadné. Musíte si jen představit, že už jste ho dosáhli. Jaké pocity se vás zmocnily? Získali jste, co jste si přáli – a co budete dělat dál, jste spokojeni s tím, čeho jste dosáhli? Jste-li nadšeni – výborně! Pokud se nadšení nedostavilo, zvolte si jiný cíl. Nezapomeňte, že život se skládá ze zkoušek a omylů, proto změna cíle v pravý čas a správným směrem je dalším krokem k sebezdokonalení, nikoli ústupem. Nebojte se prověřit pevnost svého cíle, vždyť tím nabíráte velké zkušenosti.
3. Uvědomte si, že nevelká délka života je kompenzována jeho šíří.
Nemá cenu omezovat se jen jediným cílem. Vždycky nám někdo vnucuje nějakou volbu, ale to ve skutečnosti jen omezuje naše možnosti. Člověk musí procítit všechnu mnohostrannost života, aby našel právě to, co mu doopravdy přináší uspokojení. Vezměte si Einsteina: hudbu nemiloval o nic méně než fyziku. Nijak mezi nimi nevolil, nalézal se v jednom i druhém.
V Mexiku mají pěkné přísloví: „Život je krátký, ale široký.“ Věřte, že na realizaci všech svých cílů máte času dost. Věnujte se všemu, o čem jste snili, vyzkoušejte své možnosti všude, kde se dá, abyste pochopili, co z toho potřebujete právě vy! A když se vás někdo zeptá: „Co chceš od života?“, odpovězte bez váhání: „Všechno!“.
4. Uvědomte si sílu negativního myšlení.
Jak často jste si stěžovali, fňukali, nadávali a rozčilovali se? Od dětství slyšíme, že to není správné. Ale ve skutečnosti je to dobře! Je jenom třeba dané emoce vyjadřovat správným způsobem. Kolik z nás si musí každý den odříkat něco příjemného, dobrého, překonávat strach a zklamání nejrůznějšího druhu! Sklopit přitom odevzdaně hlavu a říkat „To už je osud…“ – to není správné, není to dokonce ani normální. Naučte se vyjadřovat emoce, které vám naplňují srdce, když vám je zle nebo smutno. Staňte se hercem nebo herečkou a rozpoutejte pořádnou hysterickou scénu, vypusťte svou bolest ven! Zbavíte se negativních myšlenek a bude vám lehčeji. Budete moci jít dál.
5. Buďte sami sebou! Klidně si to můžete dovolit!
Život máme jen jeden, proto ho musíme využít co nejvíc. Rovnou si vezměte tužku a notes a sestavte seznam toho, co byste v životě chtěli dělat. Zapište doslova všechno. A teď se zamyslete: kdyby vám zbýval jen půlrok života, co byste z toho seznamu vyškrtli? Vznikl nový, jednodušší, kratší seznam? Výborně! Právě do těchhle věcí se pusťte. Samozřejmě, že váš život projde docela zásadními změnami, ale na to se neumírá. Začnete žít zajímavě, tak, jak jste to sami chtěli!
6. Začněte žít dnes!
Sedmnáctiletý chlapec se na univerzitě ve frontě na index setkal se šedovlasým dědou. Mladík nevydržel a zeptal se :
– Promiňte, že se tak drze ptám, ale co tu děláte? – Zapisuju se na univerzitu, odpověděl starý pán s úsměvem. – A kolik je vám let? – mladíkův údiv neznal mezí. – Sedmdesát. – Ale až skončíte, bude vám čtyřiasedmdesát… – Čtyřiasedmdesátky se dožiju v každém případě, už se vší vážností odpověděl děda..
Tento příběh krásně dokládá, že roky letí a neohlížejí se na naše přání, na naše uskutečněné nebo neuskutečněné cíle. Místo prázdného utloukání času však můžeme dělat milion báječných věcí. Využijte tu chvilku mezi budoucností a dneškem právě teď!
9 kroků k dosažení ohromujícího úspěchu
1. „HLAD“ – první ingredience úspěchu. Buď HLADOVÝ!
Být hladový znamená, že uvnitř cítíš cosi, co tě neuspokojuje. Něco, co ti říká, že dokážeš a také jsi hoden něčeho většího, než jsi dosáhl dosud. A to dokonce i tehdy, když tvé okolí tě už pokládá za velmi úspěšného člověka.
Měj přesnou vizi toho, ČEHO chceš dosáhnout a PROČ toho chceš dosáhnout. Dodá ti to PRŮBOJNOST a ENERGII!
2. POHLED NA SVĚT je velmi důležitý
Správný pohled na svět je kritickým faktorem dosažení významného úspěchu. Je dokonce mnohem důležitější, než technické aspekty – „JAK to udělat“.
Úspěšní lidé se řídí filosofií „služby“. Její tajemství nespočívá v otázce „jak mohu ZÍSKAT více“, ale v hledání odpovědí na otázku „jak mohu více DÁT lidem kolem sebe“.
Vždycky usiluj o to přinést VĚTŠÍ HODNOTU, než abys konkuroval v tradičním slova smyslu.
Nesnaž se dosáhnout něčeho podvodem. To, co dáváš světu, se ti také vrací.
Nikdy se nepřestávej učit. Musíš být tím nejlepším žákem a každý den trénovat svůj mozek užitečnými kvalitními informacemi.
3. Tvé OKOLÍ tě formuje
Jsi takový, jaké je tvé okolí. Obklopují-li tě orli, létáš spolu s nimi. Pokud jsou to želvy, budeš se plazit jako ony… dokud se neobklopíš orly – pak DOKÁŽEŠ VZLÉTNOUT.
Hledej ve svém okolí úspěšné lidi – ve svém městě, regionu, zemi, kdekoli – a najdi způsob, jak jim být nablízku.
Pracuj pro ně. Třeba i zadarmo. Dokonce i kdybys za to měl ještě platit. Uč se od nich jakýmkoli způsobem. Navštěvuj jejich semináře, přednášky, nabízej jim pomoc.
Nedělej si naděje, že si tě hned všimnou. Buď připraven opakovat své nabídky kolikrát jen bude potřeba. Úspěšný člověk upadl tolikrát jako ten neúspěšný, jenomže pokaždé dokázal vstát a jít dále.
4. ŘIĎ SE VZORY
Najdi člověka, který dosáhl velkého úspěchu v oblasti, v níž chceš vyniknout i ty. A dělej to, co on.
Nezkoušej vynalézat velociped. Zabere to hromadu času. A čas je jedním z nemnoha nenahraditelných zdrojů.
5. ČTI. Všichni úspěšní lidé velmi mnoho čtou.
Četba ti pomůže vytvořit si potřebnou filosofii a psychologii.
Nabírej informace z oblasti, v níž se chceš stát Mistrem. To postupně změní tvůj život.
Rozvíjej svůj nejcennější nástroj – intelekt. Můžeš být zbaven veškerých materiálních výhod, ale nikdo ti nikdy nevezme, co máš v hlavě.
6. Není třeba zkoušet, je třeba DĚLAT
Přestaň být tím, kdo chce neustále něco zkoušet. Rozhodl ses, tak se do toho pusť a dělej!
Sugeruj si stanovisko „budu to dělat tak dlouho, dokud se nestanu Mistrem“.
Ti, kdo „se pokoušejí“ nedosahují úspěchu.
Mistři pracují… pracují … ano, a ještě jednou, pracují, dokud se nestanou Mistry.
7. 80% úspěchu je založeno v PSYCHOLOGII
Jaké jsou tvé zásady? Podle jakých pravidel hraješ? Co pokládáš za možné a co za nemožné? Jsi ten, kdo to jen zkouší, nebo ten, kdo se stane Mistrem?
Tyto zásady, tato pravidla určují, dosáhneš-li úspěchu nebo ne.
Technické otázky „jak“ co udělat, jsou to nejsnazší.
Nejtěžší je držet se vždycky své cesty, „nezradit“ správnou psychologii
8. Zaváděj do svého života užitečné rituály
Musíš se stát fanatikem rituálů podporujících tvůj úspěch.
Opakuj své rituály – jednou denně, jednou týdně, jednou za měsíc.
Čím častěji a čím více pracuješ, tím jsi blíž úspěchu.
To je to, co odlišuje člověka ČINU od toho, kdo „se pokouší“
9. Buď otevřený všemu NOVÉMU
Noví lidé, místa, činy, vědomosti – to vše plodí v tvé hlavě nové nápady a myšlenky, které tě přibližují úspěchu.
Je to jediná možnost stálého růstu.
Báseň starého Indiána
Nezajímá mě, z čeho žiješ.
Chci vědět, po čem toužíš,
a zda máš odvahu setkat se s touhou svého srdce.
Nezajímá mě tvůj věk.
Chci vědět, jestli bys riskoval,
aby se na tebe dívali jako na hlupáka kvůli tvé lásce,
snu, nebo kvůli dobrodružstvím, aby si opravdu žil.
Nezajímá mě, jaké tvé planety stojí spolu s Měsícem.
Chci vědět, jestli ses dotkl středu svého smutku,
zda v tobě zanechala v životě rány zrada,
a zda ses už kvůli strachu z dalších bolestí stáhl.
Chci vědět, jestli bys uměl žít s bolestí, s mou či s tvou.
Jestli umíš divoce tančit a nechat, aby tě extáze naplnila
až po konec tvého prstu bez toho,
aby jsi mávl opatrnosti, nebo tomu, abychom byli realisté,
nebo abychom pamatovali na hranice lidského bytí.
Nezajímá mě, jestli příběh, který mi povídáš, je pravdivý.
Chci vědět, jestli dokážeš někoho zklamat,
abys byl pravdivý k sobě samému,
a jestli umíš snést obvinění ze zrady proto,
aby jsi nezradil svou vlastní duši.
Chci vědět, jestli vidíš to krásné i tehdy,
když to není krásné každý den,
a že život pochází z Boží přítomnosti.
Chci vědět, jestli dokážeš žít s neúspěchem,
s mým nebo s tvým, a přece se zastavit na břehu jezera
a zakřičet stříbrnému měsíci: „ANO!“
Nezajímá mě, kde žiješ a kolik vyděláváš.
Chci vědět, jestli dokážeš vstát po noci plné smutku a pochybností,
unavený a s kostmi rozbitými se postarat o děti ?
Nezajímá mě, kdo jsi a jak ses sem dostal.
Chci vědět, jestli stojíš se mnou uprostřed ohně bez toho, abys se vylekal.
Nezajímá mě, kde, co a s kým ses učil.
Chci vědět, co tě podrží zevnitř,
když už se všechno ostatní zřítilo.
Chci vědět, jestli dokážeš být sám se sebou
a zda jsi opravdu rád sám se sebou v prázdných chvílích.
5 věcí, jichž nejčastěji litují umírající
Dokud jsme mladí, zdraví a plní sil, zřídka kdy něčeho litujeme, vždyť budeme mít dostatek času, abychom věci napravili. Ale co když ne?
Když už pracovala mnoho let v zaměstnání, které ji nijak nenaplňovalo ani neuspokojovalo, vytýčila si Američanka Bronnie Ware cíl – najít práci, která by vzbudila odezvu v její duši. A věnovala svůj život péči o nemocné bez šance na uzdravení.
Každý den byla ve styku s pacienty, kteří svůj život již prožili. Naslouchala jejich příběhům, jejich vyprávění o životních příhodách. Došla k několika zajímavým postřehům a podělila se o ně ve svém blogu. Mluví tam o pěti nejčastěji vyslovených lítostech pacientů, o které se starala:
1.Lituji, že jsem neměl dost odvahy, abych svůj život prožil tak, jak jsem chtěl já a ne jak to chtěli jiní.
To je vůbec nejrozšířenější důvod lítosti umírajících. Uvědomují si, že život už prožili, a když se ohlédnou zpět, vidí své sny a plány, které zůstaly jenom sny a plány. Většině se nepodařilo zrealizovat ani polovinu toho, o čem tak toužebně snili. U jedněch byla důvodem snaha vyjít vstříc přáním svých blízkých nebo známých, u jiných prostě obyčejná pasivita. Zdraví dává lidem svobodu. K pochopení této pravdy však bohužel u lidí dochází teprve tehdy, když už to neplatí.
2. Lituji, že jsem příliš mnoho pracoval
Nejrozšířenější lítost u mužských pacientů, kteří byli svěřeni do mé péče. Ponořeni do víru fádní každodenní práce vůbec nevnímali, jak dospěly jejich děti, jak oni sami zestárli, jak se vytratily jejich vztahy s nejlepšími přáteli. Podobnou lítost vyslovovaly i některé ze ženských pacientek. Protože však mé pacientky patřily většinou ke starší generaci, nevyskytoval se tento druh lítosti mezi nimi často. Nemusely pracovat tolik, jako většina žen dnes. Muži však času, který takto nenávratně uplynul, litovali opravdu hluboce.
3. Lituji, že jsem neměl dost odvahy, abych přiznal své city
Mnozí z pacientů skrývali své skutečné city, jen aby zachovali přátelské vztahy k jiným lidem. V důsledku toho změnili svůj život ve zprostředkovanou existenci a nikdy se nestali tím, kým by ve skutečnosti mohli být. Mnohá onemocnění, která se u nich později objevila, byla důsledkem právě té hořkosti a pocitu ublíženosti, které se rozhodli raději nedat najevo.
4. Lituji, že jsem neudržoval vztahy s přáteli
Mnozí až v posledních dnech, hodinách a minutách svého života pochopili, jak důležití jsou pro ně přátelé. Bohužel však velmi často k tomuto poznání došli příliš pozdě, kdy už se nedařilo přátele vyhledat. V řadě případů si uvědomili, že šňůra drobných všedních záležitostí je natolik omotala, že nedokázali najít ani chvilku pro ty, s nimiž se původně nechtěli rozejít až do konce života. Většina litovala, že nevyvinuli dost úsilí a nevěnovali dost času udržování vztahů se svými přáteli. Když teď byli na odchodu, tesknili všichni po starých kamarádech.
5. Lituji, že jsem si nedovolil být více šťastný
Je to zvláštní, ale právě to je velmi častá příčina lítosti. Mnozí lidé si až na samém konci svého života uvědomí a přijmou fakt, že štěstí je volba. Celý život se přizpůsobovali bůhví kým vymyšleným šablonám a žili v zajetí svých starých zvyků. Už zažitý emocionální a fyzický stav se jim zdál pohodlný – a tím se stávali jeho otroky. Strach ze změny je nutil tvářit se sami před sebou i před jinými jako se vším spokojení lidé a přitom si v hloubi duše přáli se na celé kolo rozesmát a pustit do svého života jistou dávku bláznění a hloupostí.
Asi jen těžko se může člověk žijící dnes a tady, s vědomím, že celý život má před sebou, zamyslet nad podobnými věcmi. Zapamatujte si tedy tuto pozdní lítost a snažte se prožít každý den tak, abyste nebyli ničemu podobnému vystaveni.
Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné. Personál
nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji
opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál.
Báseň stařenky
Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.
Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.
Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.
Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.
Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami slád život jako med.
Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,
dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.
A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti,
Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.
A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.
Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.
Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.
Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.
Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu...
Teď už - MĚ uvidíte!
Tento text by se měl stát povinným studijnim materiálem pro veškerý zdravotnicky personál !!!
I rodiny !!!
Dopis matky pro dceru:
„Má drahá holčičko, v těchto dnech, kdy vidíš, jak stárnu, bych tě chtěla poprosit, abys byla trpělivá, a především, aby ses pokusila por...ozumět tomu, čím si procházím. Pokud při našem rozhovoru opakuji tisíckrát tu samou věc, nepřerušuj mě prosím slovy „Vždyť jsi mi to říkala před chvíli“…jen mě prosím poslouchej. Pokus si vzpomenout na časy, kdy jsi byla malá a já ti mohla číst každou noc tu samou pohádku před spaním. Když se nechci jít koupat, nebuď zlá a nebraň mi. Vzpomínáš si, jak jsem se musela honit za tebou, když ses vymlouvala, abych tě přiměla se osprchovat, když jsi byla ještě malá? Když vidíš, jak jsem ignorující vůči novým technologiím, dej mi prosím čas, abych se s tím naučila pracovat, a nedívej se na mě tím svým způsobem… pamatuj, zlatíčko, že jsem tě trpělivě učila dělat mnoho věcí jako slušně jíst, oblékat se, česat si vlasy a vypořádávat se každý den s životními zkouškami…
V tomto období, kdy vidíš, jak stárnu, tě žádám, abys byla trpělivá a aby ses hlavně pokusila porozumět, čím si procházím. Pokud někdy ztratím nit a nevím, o čem jsem mluvila, dej mi prosím čas, abych si mohla vzpomenout, a pokud to nedokážu, nebuď nervózní, netrpělivá ani arogantní. Jen věz ve svém srdci, že nejdůležitější věcí je pro mě být s tebou. A když mi mé staré, unavené nohy nedovolují, abych se pohybovala tak rychle jako dříve, podej mi svou ruku stejným způsobem, jakým jsem ti já podávala tu svou, když ses poprvé učila chodit.
Až přijde můj čas, nebuď smutná… jen buď se mnou a rozuměj mi, až se dostanu na konec svého života s láskou. Budu opatrovat a děkovat za ten dar času a radosti, které jsme spolu mohly sdílet. S velkým úsměvem a ohromnou láskou, kterou jsem pro tebe vždy měla, chci jen prostě říct, že tě miluji… tvoje máma.“
Úvaha a přemýšlení o sobě,životě a názorech na svět
Prvopočátkem všeho, pokud budeme řešit bolestné vztahy nejspíš, jsou 2 hlavní a základní věci:
1. "Být sám sebou" Spousta lidí se skrývá za svou maskou, vystupuje před společností s tzv. ochranou, nebo to tak alespoň lidé často nazývají. Tuto masku já osobně schvaluju, protože v dnešní době je obzvlášť těžké, až skoro i nebezpečné, ukazovat na počkání, kdo jsme... ALE.... člověk se může skrývat, ale pokud chce, aby jeho život správně fungoval a chce mít fungující vztah, ať už s partnerem, nebo přáteli....tak musí v této pozici svou masku odložit, a to nadobro, protože jen tak pak ten druhý pozná, kdo jste a na základě toho si Vás pak bude vážit, či Vás nenávidět a z Vašeho života odejde. To je většinový problém lidí, bojí se, že je opustí lidé kolem....ale je třeba si uvědomit, že Vás ti lidé mají pak rádi, nebo Vás uznávají za co?? Za to, že si vlastně na něco hrajete?? Není to ten důvod Vaší úzkosti?? Že Vás lidi berou za něco, co vlastně nejste a ve skrytu duše to víte a to Vás vnitřně rozhazuje??? Věřte, že člověk zde musí být hodně sebekritický a musí to uznat sám sobě, protože lhát člověk může všem, ale NIKDY sám sobě...a pokud děláte chybu v tomto, tak nikdy nic dalšího nepostavíte, protože Vás to bude provázet dál a dál a stejně jednoho dne v nějaké vypjaté situaci vyleze na povrch kdo vlastně ve SKUTEČNOSTI jste...Proto věřte, že je to základní kámen, a když odejdou lidi pro Vaši skutečnou podstatu, tak ať odejdou, jste tací jací jste a "nemůžete" se za to stydět....lidé, kteří to nedají, odejdou, ale přijdou jiní, kterým to bude imponovat...a o tom to je, tím se vyčistí vzduch a dostanete se k lidem, kteří by Vás dřív neoslovili, proože jim Vaše maska (tzn. jejich podvědomí, že tací opravdu jste) nevyhovovala....
2. "Mít rád sám sebe" Spousta lidí se nemá rádo, a pak je zřejmé, že těžko můžou mít opravdu rádi, ba dokonce milovat někoho jiného....Člověk musí mít rád sám sebe, ač to zní děsivě a sobecky, tak to tak je. Pochopitelně v míře, poznal jsem spoustu lidí co mají rádi jen opravdu sebe a na ničem jiném jim nezáleží, klasičtí sobci, co myslí jen na sebe...to taky nejde...to Vás dožene k tomu, že se na Vás časem všichni vykašlou a zůstanete opravdu v prázdnotě..... Takže v normálu...prostě si uvědomit, že jste ten kým jste a budete vždy, a ať přijde do Vašeho života pak kdokoliv, tak hlavně žijete se sebou a musíte se mít rádi, abyste mohli mít pak rádi i jiné kolem sebe. Dost tady trpí lidé, co mají komplexy, vnitřní komplexy, které pochopitelně přiznají jen sobě většinou. Nevadí, klidně jen sobě, nikdo to nemusí vědět, ale srovnejte se s tím, prostě nejste zjev dokonalosti...vždy je někdo milejší, chytřejší, dokonalejší, tak to prostě je a i ti, co jsou na špici si to vnitřně uvědomují...neřešíme zde vzhled, to až jindy, teď řešíme mít rád sám sebe..dělám chyby, nedávám dolu prkýnko, nebaví mě žehlit, neumím zpívat, neumím tohle, tamto, jsem občas hysterka.... no a co si řekněte :) Jsou lepší, jsou horší, já jsem JÁ!!! To je důležité... Je to velké umění a netrvá to den či dva, ale jde to v sobě nalézt a srovnat si to ... a musíte, protože bez toho se dál nehnete.... Lidé často tady narazí, táhnou za sebou věci, zkušenosti, průsery, problémy a řeknou: Já nedokážu mít rád sám sebe, když jsem udělal tohle a tamto a bla bla...Zapomeňte na to, odpusťte si, odpusťe sobě, omluvte se vnitřně, hlavní je uvědomění a pokora samotného člověka před sebou...zapomeňte co bylo, a pokud Vás něco k někomu třeba moc trápí, tak se mu omluvte a udělejte čáru, čáru za vším... ALE hlavně si odpusťte...sobě i okolí, protože jen tak si stoupnete na startovní čáru, kde můžete začít svůj život měnit...někdo k tomu používá postavení konstalace, někdo literaturu, někdo chodí na přednášky a nechává sy to sypat do hlavy...to vše je dobře, ale je to jen pro uvědomění, že stejně na konci toho musíte: BÝT SÁM SEBOU, MÍT SE RÁD a ODPUSTIT.... A pokud to chcete opravdu dokázat, tak je důležitá tato věc: Není umění zjistit jak to je, umění je to zjistit a hlavně to změnit.....protože jen brbláním o tom, že já vím, že tohle a tamto a bla bla Vás nikam neposunou....to mi věřte :)
Bojové plemeno..????? Nesmysl,jak si člověk pejska vychová,takový ve valné většině také je.Všechno je v lidech,ne ve psech,to by si tolik lidí mělo uvědomit.
Trošku odbočím,když dovolíte a vy dovolíte,protože vám ani nic jiného nezbývá,A bude to tak jako s televizí,když to nebudete chtít číst,tak přejdete jinam,ne?Hodně si čtu různé články,pojednání,úvahy a všechno možné,co mne zajímá,na internetu.Dnes jsem naprosto čirou náhodou/kdo ví?/,dostala na internetovou poradnu na všechno možné.Zrovna tam byla krátká zpověd rozvedené 51leté ženy,která se přestěhovala někam,kde si myslela,že ji tam bude potřebovat dospělá žena-její dcera,která je ale hodně pracovně zaneprázdněná, a tato žena si začala připadat jako já ted už jen někdy-nepotřebná.Zaujala mne tam jedna odpověd,kterou sem chci přetisknout,protože to hodně říká i mně.
Pocit nepotřebnosti?! Pokud máte pocit,že se musíte pořád o někoho starat a být potřebná,tak to nejspíš pořádně zanedbáváte samu sebe.Nemáte se ráda! Mimochodem,z čeho vycházíte,že si připadáte nepotřebná?! Jak můžete vědět k čemu Vás je vlastně tady na tom světě potřeba?! To neví nikdo. Toužíte po vnoučatech?! A co jim nabídnete,když se nemáte ráda?! Největší omyl lidí je ten,že děti potřebují pomoct. To není ale vůbec pravda!Pomoc potřebují dospělí!Děti se vždy "přeladí" na své vzory. Až Vaše dcera bude mít děti,tak musíte vědět "kde jste".Musíte vědět, jak zvládnou,t.j. postarat se o sebe, své nálady,potřeby a rozumět jim,aby vnouče,které budete mít, Vás mohlo využívat.Rozumějte dobře! Děti potřebují své rodiče a své vzory využívat. To nemá nic společného s využíváním mezi dospělými.Děti jsou od své přirozenosti sobecké.Oni musí.Nemají jinou možnost,protože jejich psychika roste jako jejich tělo.Když řeknete ve zlosti neposlušnému malému dítěti např.: ...už tě nechci. atd...,nedokáže to vzít s nadsázkou jako dospělý.Pro dítě to je jako smrt.Nedokáže vyprodukovat ve své mysli myšlenku,natož si jen představit,že by mohlo přežít bez Vás.To je ten rozdíl mezi dítětem a dospělým,kterého si není drtivá většina lidí vědoma.Máte nejčernější myšlenky? A to jako jaké? Myslíte na sebevraždu? Zkuste jí a uvidíte! V tu ránu jste zde zpátky s ještě těžším životem a navíc dojdete zase k tomuto problému,který teď řešíte.Nevěříte?! Věřte! Samota se vám zdá hrozná? Aby ne,když sama sebe neustále válcujete představami,že Vás nikdo nepotřebuje. K čertu s ostatními!Atˇse každý stará o sebe! Malé děti Vás potřebují /využívat Vás, aby mohli psychicky vyrůst/,ale dospělí? Ti už musí sami.O Vás se taky nikdo nestará! Nebo ano?!Dělejte, co Vás baví. Pokud nevíte co by Vás bavilo,snažte se to zjistit.Já vím, jak je to těžké, když na člověka přijdou deprese,ale není jiné cesty.Zkuste zaměřit více pozornosti na sebe než na potřeby druhých dospělých.Když na Vás přijde deprese,nesnažte ji potlačit.Prožijte ji naplno.Přežeňte to.Nikdo Vás u toho nemusí vidět.Zavřete se někde.Plačte, jak dlouho chcete,buďte "sama na celém světě",buďte sama třeba "nekonečně zoufalá" ve své posteli,odezní to.Někdy dřív a někdy později.Až pocítíte úlevu,běžte něco dělat.Třeba na co máte chuť. Pečte bábovku,koukejte na film,jen tak civte z okna,jeďte autobusem tam a zpět,háčkujte,cvičte,plavejte,upravte si třeba životosprávu,chovejte rybičky,sledujte výzkum Marsu,šťourejte se v nose, já nevím ,prostě cokoliv. Co je komu po tom! Prostě dělejte něco pro sebe,aby vás to naplňovalo. Pamatujte,že vše, co má začátek,má i konec. Pokud tedy chcete být potřebná,tak Vám mohu spolehlivě říci,že jedna z potřeb nás tady na světě je odžít to, co přijde./Zjednodušeně řečeno/ Vyvarujte se alkoholu a návykovým látkám či aktivitám jako je hraní automatů,protože deprese spolehlivě prohlubují,nemluvě o jiných následcích.Život není boj! Všechno přijde včas.Vydržte.
Mně se tato odpověd velice líbí a myslím,že se k ní v době nějaké své depky budu vracet a znovu si ji číst,protože je podle mne vel ice pravdivá.Vím,že se to asi lehčeji napíše,ale tady v tom případě mi to připadá,že je to napsáno ze své nebo jiné zkušenosti,a proto se mi to zdá velice dobré.Co myslíte vy?
Všechno, pro co žiju
Všechno, pro co žiju
Všechno, pro co umírám
Všechno, co nedokážu ignorovat, když jsem v noci sama
Cítím, že noc přichází
Odděluje mě od živých
Rozumí mi
Po tom všem, co jsem viděla
Skládám myšlenky dohromady
Hledám slova, která by mě udělala lepší
Kdybych jen věděla, jak se sama od sebe odtrhnout
Všechno, kvůli čemu jsem vyhledávaná
I když jsem chtěla víc
Zamknout poslední otevřené dveře
Moji duchové mě dohánějí
Věřím, že sny jsou posvěcené
Vezmu své nejtemnější strachy
a zahraju je jako ukolébavku
Jako důvod, proč
Jako hru svých posedlostí
Pomůžou mi porozumět tomu ponaučení
Takže najdu sama sebe
Takže už nebudu ztracená
Hádej, jestli jsem si myslela, že bych mohla změnit svět?
Pilulka na zapomnění není utopií, může prý odstranit zlé vzpomínky
02.06.2011 09:00 Původní zpráva
Stačí si vzít lék, aby člověk vymazal ze své paměti stresující a nepříjemné vzpomínky. Zní to sice jako historka přitažená za vlasy, ale podle amerických vědců by to mohl být způsob, jak pomoci lidem s posttraumatickým syndromem.
Marie-France Marinová se na univerzitě v Montrealu zabývá studiem lidské paměti. Zaujala ji zejména teorie, podle které se na ukládání našich zážitků výrazně podílí stresový hormon kortizol. Se svými kolegy se rozhodla vyzkoušet, zda může přemíra stresu skutečně ovlivnit to, co si zapamatujeme.
Třiatřiceti vysokoškolským studentům pustila film, který zachycoval příběh dívky, které se stala děsivá nehoda. Na prázdninách u babičky si při vyrábění krmítka pro ptáky uřízla pilou kus ruky. "I když bylo jasné, že dívka dorazila do nemocnice a film skončil dobře, pojetí příběhu bylo velmi naturalistické a dotýkalo se citů diváků," vysvětluje Marinová na serveru msnbc.com. Někteří ze studentů dostali po projekci k užívání placebo, jiní naopak léky potlačující hladinu kortizolu. Za několik dní se studenti vrátili, aby převyprávěli příběh i se všemi detaily. Lidé, kteří měli uměle potlačenou hladinu stresových hormonů, si vybavili výrazně méně postřehů a někteří nedokázali příběh zopakovat.
"Tento výzkum naznačuje, že i uložená vzpomínka se dá změnit. Každé její vybavení je šancí pro její úpravu," tvrdí Marinová o výsledku, který zveřejnila v odborném časopise Journal of Clinical Endocrinology and Metabolism. Podle ní je toto cesta, jak pomoci lidem s posttraumatickým syndromem. Zatím to však zní spíše jako hudba budoucnosti, před odborníky totiž stále stojí dlouhá řada otázek, na které je třeba znát odpověď.
Zamyslíme-li se všichni nad slovem smutek, každému z nás se může vytvořit jiná představa. Někteří lidé si prožívají své vnitřní smutky denodenně, aniž by o tom ostatní tušili. Skrývají si je pro svou vlastní ochranu a pocit bezpečí. Smutek je velice citlivá a emotivní záležitost, jenž může mít hodně podob a také záležitost, o které různé typy lidí neradi mluví.
Život přináší malé a velké smutky. Ty malé nás na chvíli ochromí, obklopí nás pocit melancholie…… Mně se tak děje např. při pohledu na přejeté zvíře na silnici, zjištění, že jsem propásla svůj oblíbený film či při procházce podzimním sychravým krajem.
Velké smutky dělají větší paseku. Mohou nás dovézt až na okraj samotného zoufalství, beznaděje a deprese. Zlomená srdce, ztráta blízkého člověka, iluzí nebo samotného smyslu života. Dokáží způsobit absolutní pocit prázdnoty, nicotnosti…. to je věčný smutek. Smutek, se kterým nám nezbývá nic jiného než dál žít a přijmout ho jako část sebe sama. I když se člověk směje, prožívá krásno, někde kdesi hluboko uvnitř se tento smutek skrývá a čeká na vhodnou (anebo spíše tu nevhodnou) chvíli, kdy zase znovu udeří. Lety mírnějším způsobem, ale stále způsobem, který otevírá bolavé rány a jizvy včerejšků. Mnohá smýšlení směřují k tomu, že smutek je projev slabosti. Asi proto existuje tolik lidí, kteří se tak usilovně a křečovitě snaží chovat pozitivně, mile a falešně se usmívají – skrývají tím svůj smutek, svou slabost. Smutek je velice intenzivní pocit, nepříjemný pocit, kterého se lidé bojí. Nechtějí, aby je obklopil. Proč by se jinak lidé odtahovali od uzavřených a smutných lidí? Kdo má problém, nemluví a prožívá si svůj smutek, je označen za divného a intuitivně se ostatní snaží si ho moc nevšímat. Co kdyby smutek byl nakažlivý?
Máme rádi veselé, mluvné, pozitivní lidi se smyslem pro humor a nadhledem. Ale ať se snažíme sebevíc, ten zlý skřítek se jménem Smutek si nás vždy a neochvějně najde. Je součástí našich životů již od pradávna. Snad proto, abychom si potom více vážili těch šťastných chvil……
A zase na jiné téma....
Jak Vám utíká čas?
Také se vám zdá, že čím jste starší, tím rychleji čas letí? Že už si tak nedokážete užívat všelikých svátků, ať už vlastních narozenin nebo Vánoc? Je to jen iluze nebo tento jev skutečně prožívá celá naše populace?
Iluze stárnutí tu byla, je a bude. Každý z nás to jistě vnímá. Je to ona typická věta „To to letí!“, kterou můžeme slyšet především od svých dědečků a babiček, ale i rodičů. Čím to ale je, že se nám zdá, že tempo času neustále zrychluje? Čím to je, že hodinky utíkají stále rychleji?
Tento jev je zaviněný změnami, novotami a vjemy v našem životě. Malé děti jsou obklopeny stále něčím novým, pořád něco objevují, neustále se něčemu diví. Jsou zahlceny nejrůznějšími dojmy, které se na ně hrnou ze všech stran. Proto jim připadá, že čas běží neuvěřitelně pomalu. Protože jsou pořád v novém prostředí a stále mají co objevovat a čemu přicházet na kloub. Stále je tu nějaká změna.
Jak stárneme, dostáváme se do školního věku, kdy trávíme část svého života ve školních lavicích, nových věcí a vjemů začíná ubývat. Chod času se začíná zrychlovat, jak stále děláme totéž.
V dospělosti přichází práce a většinou i denní stereotyp. Změn už je málo, dovolená je jen krátkým vytrhnutím z pracovní činnosti. Novoty už skoro nenalézáme, šeď všednosti plyne stále dál a dál.
Stáří je poslední etapou našeho života a právě v něm pro nás utíká čas úplně nejrychleji. Vliv má i to, že všechno děláme pomaleji a s menší mírou dynamiky než v mládí a nic nového nás v podstatě nemůže překvapit nebo si to alespoň myslíme. Objevy, nové vjemy, změny - to už téměř vymizelo. Z toho důvodu se nám zdá, že čas běží rychleji. Všechno jde stejně a stále dál.
A právě proto už si tolik neužíváme svátků. Protože už stejně víme, co přijde. Protože to není nic nového a úžasného. Protože za tím není žádné tajemství ani překvapení. Je to zkrátka takový každoroční stereotyp, který se nemění. Ale uznejme, že když jsme byli malí, tak to bylo hezčí. Všechno bylo nové a fascinující. Žádná nuda ani stereotyp. Možná by bylo krásné vrátit ty prožitky, ale nejde to, protože čas letí neúprosně stále vpřed a bude letět stále rychleji… A my se s tím musíme smířit.
Jednoho dne starý osel spadl do studny.
Chudák zvíře brečelo a brečelo po několik hodin a farmář se snažil vymyslet, co dělat. Nakonec si uvědomil, že to zvíře je staré a že tu starou studnu už nepotřebuje. Nemělo tedy cenu se snažit to zvíře zachránit.
Tak požádal pár sousedů, aby mu pomohli. Každý popadl lopatu a začal házet půdu a písek do studny. Napřed si osel uvědomil co se děje a začal hlasitě brečet. Pak všechny překvapil, protože se utišil.
Ještě tam hodili pár lopat plných půdy a pak se farmář podíval. Tam viděl něco neuvěřitelného. Jak lopata půdy padla na osla, on to otřásl a pak na to šlápl, aby se dostal výše.
A čím více farmáři na osla házeli hlínu, tím více ji otřásl a výše vyšlápnul. A nakonec osel byl tak vysoko ze studny, že jen vykročil na pastvu a odběhl.
Život na tebe bude házet špínu, různé druhy špíny. Umění je to otřást a šlápnout výše. Každá naše potíž je schůdek, po kterém se dá jít nahoru. My můžeme tak vylézt z těch nejhlubších studen. Jenom nesmíme přestat, nesmíme se vzdát. Otřesme tu špínu a vezměme krok nahoru.
Pamatuj si těch 5 jednoduchých pravidel na spokojenost:
1. Osvoboď srdce od nenávisti. Promiň.
2. Osvoboď mysl od starosti. Většina starostí se nikdy nesemele tak jako tak.
3. Žij jednoduše a měj radost z toho co máš.
4. Dej více.
5. Očekávej méně
TEDˇ!!!
Kouzlo podzimu
Dívám se do koruny stromu. Vidím pohyby – tanec větví, listů, života. To vítr hraje nádhernou píseň, i rákosí neodolá, ševelí a píská. Tráva se chtěje a stromy hučí. Ach, vítr.
Teď padl na má slova žlutý, podzimní list z nedaleké vrby. Ještě netuší. Je plný zážitků. Jarního rození, letního slunce a podzimní vůně.
Snažím se nasát. Nasát krásu, nádheru tohoto dne. Vidím slunce a modrou oblohu. Vidím pavučiny na malém smrku, cítím vůni, slyším hudbu větru.
U mých nohou spí pes. Mám pocit, že mi něco uniká. Mé tělo, má mysl se brání, uchopit tu krásu a uzavřít ji do sebe.
Chvíli jsem zmatena, chvíli se bráním. Pak zavírám oči. Přestávám existovat ve svém těle a jsem tou krásou pohlcena.
Po delší době jsem měla náladu prohledávat citáty,obrázky,moudra ze života,je to všechno krásně udělané,napsané,ale podle mého mínění už téměř nic dnes neplatí,dnes by se měla začít psát nová moudra-jak co nejvíce podvést,kde co nejvíce nakrást,jak co nejrychleji zlikvidovat nežádoucí osoby jako například důchodce,lidi sociálně slabé,jak ještě více využít moc,pokud ji máte,když sem vložím pár mouder,sami uznejte,která dnes platí???
Arogance zakrývá duševní plochost
Na světě je velmi mnoho lidí, a tudíž velmi mnoho různých charakterů. Jsou například lidé, kteří se dlouho tváří, že jsou vaši nejlepší přátelé, ale ve chvíli, kdy to nejméně očekáváte, vám bodnou pomyslný nůž do zad. Takovéto lidi je možné označit jako arogantní, protože i když ví, že jim důvěřujete, oni vás jen využijí a pokusí se vás nějakým způsobem ponížit. Tito arogantní lidé ponižují a urážejí ostatní lidi z důvodu zakrytí vlastních nedostatků a z projevu povýšenosti nad druhými. Když například člověk, který vystudoval nespočet vysokých škol a před i za jeho jménem můžete nalézt mnoho titulů a danému problému zajisté dobře rozumí, pronese jeho řešení, řekne si arogantní člověk, který o věci nemá nejmenší ponětí, že je politik idiot a sám by to udělal nejméně stokrát lépe.
Arogance jako lidská vlastnost je ukrytá téměř v každém člověku, ale jen u některých se projevuje jako hlasité opovržení a ponižování ostatních - na rozdíl od těch,kteří si své kritické poznámky k tématu, o kterém nic neví, nechají pro sebe. Samozřejmě je o hodně jednodušší - než uznat svou nevědomost - říct, že je daný člověk hlupák, ale pak si ti, co něco vědí a vašim prostoduchým poznámkám se nezasmějí, myslí, že hlupák jste namísto snažícího se člověka s dobrým nápadem právě vy.
Navíc lidé, kteří si svou aroganci nenechají pro sebe, skrývají svůj problém. Myslí si, že když budou opovrhovat ostatními, jejich problém se vyřeší. To se však nestane, ale naopak je ostatní prokouknou a odstrčí na okraj. To vše již obsahuje věta, která je obsažena v nadpisu této slohové práce: "Arogance zzakrývá duševní plochost.
Arogantní lidé mohou být také oblíbení a to dokonce více než lidé, kteří se snaží být čestní a nad nikoho se nepřevyšují. Jejich přátelství je však velmi křehké a když arogantní člověk udělá chybu a zesměšní svého přítele před jiným ze svých přátel, je toto přátelství ztraceno.
Byla bych ale nerada, aby z předchozího textu vyplynulo, že arogantní jsou pouze lidé, kteří neabsolvovali žádnou vysokou školu nebo doma nemají maturitní vysvědčení. I u lidí s několika vysokými školami (jako jsem například psala v úvodu) se arogance vyskytuje velice často. Je to ale stále ze stejného důvodu: někdo, kdo velmi dobře ovládá svůj obor, si myslí, že když rozumí jedné věci, musí nejlépe rozumět všemu. A tak vznikají například na naší politické scéně debaty, spory a potyčky mezi představiteli politických stran. V tomto případě se ale ne vždy jedná o nevědomost v daném oboru, protože každá strana má své tzv. odborníky na daný problém. - Vládnoucí strana nebo koalice vládnoucích stran se snaží vládnout podle své stranické příslušnosti, ale samozřejmě (i když to někdy navenek nevypadá) i podle svého zdravého rozumu. Naproti tomu téměř se vším, co vláda vymyslí a přednese sněmovně, nesouhlasí strany, které se nacházejí v opozici. Je jedno, jestli právě vládne levice nebo pravice, vždy musí opoziční strana namítat, jaký je vládou navrhnutý zákon špatný a jaké nevýhody bude pro obyvatele mít. Neříkám, že je občasná kritika špatná, ale kritizovat někoho neustále se mi zdá ubohé a arogantní.
Kdesi na začátku jsem psala,že tohle jsou webovky za prvé dělané naprostým laikem, a za druhé proto,abych si po nějakých letech vybavila,co se stalo před lety. To jsem ted také dělala,vše,co jsem napsala,si vybavuji a vzpomínám,jaké to bylo.Mám tady mnoho článků,které se mi líbily proto,že vyjadřovaly mnoho dobrých nápadů,jak být štastnější,úspěšnější,povzbuzovaly lidi k tomu,aby si věřili,aby věděli,že oni jsou jedinečnou bytostí,která je dobrá,taková jaká je a že se nic nesmí vzdávat.Ale nedočetla jsem se,jak to udělat,když už člověk bojuje o štěstí moc dlouho,snaží se mnoho let a je to stále bez úspěchu,stále obrací korunu,nemá se o koho eventuelně opřít a je tak znechucený dobou a jednáním lidí,kteří jsou podle mne čím dál tím víc lhostejní,sobečtí,zlí,nepřející,využívající podané pomocné ruky tak,že vás nakonec dostanou ještě hloub,než už jste.Dcera mi říká,že musím změnit sama sebe,ale já to bohužel neumím,například neumím říkat NE,nevážím si dost sama sebe,dělám práce,kde bych mohla říci,že mne přijali úplně na jinou práci,ale nakonec dělám něco,co nikdo dělat nechce a já tam zůstávám,protože jsem závislá na odměně,jsem z toho v depce,je mi špatně od žaludku,když tam zase musím jet,ale nemám odvahu s tím něco udělat.A už to všechno trvá tak dlouho,že už jsem z toho moc unavená,energie je někde pryč a já bych chtěla jediné-někam se odstěhovat,kde je malá vesnička,kde lidé k sobě mají blíž,mít malou zahrádku,malý byteček,své psy,a pokud bych chodila do jakékoliv práce,tak ne proto,že musím,ale mohu a chci.SEN. Je ppravda,že člověk nemá přestat snít
Prostě dělejte něco pro sebe,aby vás to naplňovalo. Pamatujte,že vše, co má začátek,má i konec. Pokud tedy chcete být potřebná,tak Vám mohu spolehlivě říci,že 
