A tak jsem si posadila vnoučata kolem sebe a začala…
Když jsem se narodila, bydleli moji rodiče ve státním bytě, kde platili 70,- Kč měsíční nájem. Žádný fond oprav se neplatil, když se něco pokazilo a nebo byla potřeba větší oprava, národní výbor měl dost prostředků, aby ji zaplatil. Jesle, školku, základní, střední i vysokou školu jsem měla zcela zdarma a protože jsem se dobře učila, měla jsem už na střední škole “prospěchovné”, tedy svých 300,- Kč jen pro sebe. Na vysoké škole to bylo 500,- a za to se dalo pořídit docela dost. Pěkné zimní kozačky stály 190,-, zimní bunda 250,- a vstupné třeba do kina 3,-. Do divadla to bylo 15,-. Pobyt na letním táboře, který trval 3 týdny s celým zabezpečením i s výletem stál 200,-. Chodila jsem do “pionýra” – měl řadu kroužků – turistický, výtvarný, pěvecký, pohybový, divadelní – kde jsme se mohli vyžívat zcela zdarma ve svých zájmech a zálibách a rodiče měli jistotu, že je o nás dobře postaráno. Když jsem ukončila vysokou školu, měla jsem možnost si vybrat z několika nabídek, kam nastoupím do práce. Dvě byly přímo v místě, kde jsme bydleli, další mimo náš okres. Rodiče měli naprostou jistotu v zaměstnání, vždy věděli, že mají zajištěno upráci i výdělek, nikdy se nestalo, že by nedostali v určitý termín výplatu a nebo, že by je propustili a oni nemohli najít další práci. Vzpomínám si, že se tatínek nepohodl se svým vedoucím – zašel do sousedního podniku a tam mohl okamžitě nastoupit. Do svých 35 let jsem se nesetkala s bezdomovcem, s nezaměstnaným ( když někdo nepracoval 3 dny, zavřeli jej jako nefachčenka ), s tím, že by v nemocnici nebo v lékárně rodiče a pozdějí ani já jsme něco platili – je za recept 1,- Kč. V obchodech bylo všechno, co jsme potřebovali a potraviny a dětské zboží dotované státem. Za 1,- byly tři rohlíky, litr kvalitního mléka, na kterém se než jsem jej přinesla domů z obchodu usadila nahoře centimetrová vrstva smetany a bylo zcela bez konzervantů stálo 3,- Kč. Kvalitní máslo stálo 10,- a za 100,- jsem udělala nákup pro 4 člennou rodinu na tři dny. Zálohu na výplatu jsem měla 400,- a s tím jsem v pohodě vydržela 14 dnů. Knihy stály kolem 20,- Kč a krásná pohádková obrázková kniha 38,- Kč, ale to už byl luxus. Za popelnice jsme neplatili nic, město je uklízelo zdarma. Nikdy jsem tenkrát neslyšela slovo exekutor, nucená aukce, slovo milionář se nepoužívalo vůbec.
Peníze se počítali maximálně na tisíce. Náš nový dům, který jsme si postavili, stál se vším všudy necelých 300 000,- a to jsme ještě dostali bezůročnou půjčku od státu a dotaci. Novomanželská půjčka byla 30000,- bezúročná, pořídili jsme za ni vše potřebné do domácnosti – nábytek, vybavení, spotřebiče. Za každé narozené dítě se nám pak snížil dluh o několik tisíc, dostali jsme porodné, za které se dal pohodlně pořídit kočárek i s celou výbavičkou. Když jsme ve dvě hodinyukončili svoji práci, v půl třetí už jsme byli doma i s dětmi, které jsme cestou vyzvedli ze školky a celé odpoledne jsme pak jako rodina měli jen pro sebe. Na dovolenou jsme jezdili přes ROH – na tři týdny v Luhačovicích na hotelu Rudý říjen dva dospělí a dvě děti za 270,- Kč – stvrzenku jsem vnoučátkům ukázala, protože ji mám léta schovanou.
Když onemocněla babička, postaral se o ni bezezbytku a zdarma v nemocnici. Když zemřela, bez potíží a půjček jsme mohli vypravit důstojný pohřeb a pořídit jí místo odpočinku i s náhrobkem. Měli jsme vždy všeho dost a hlavně z čeho šetřit peníze tak, abychom si nikdy nemuseli na nic půjčovat. Bydlení, studium, zdraví, stáří seniorů, pěstování “koníčků”, Vánoce, narozeniny a svátky, dovolená, výlety, oblečení, zařízení domácnosti, auto – všechno se obešlo bez půjček a stresů, kde na to vzít. Když náhodou někdy někdo něco ukradl, lidé se od něj distancovali a z jejich společnosti byl vyloučen. To, že jej bez velkých průtahů okamžitě zavřeli, to bylo automatické. Podvodník se pak musel odstěhovat a začínat jinde od nuly. Na poli jsme pěstovali všechno a nikdy se nám nic neztratilo. Brambory jsme sklízeli tam, kde jsme je zasadili, taktéž všechnu zeleninu – bez oplocení a hlídání. Trnky v klidu dozrály až do úplné zralosti, nemuseli jsme je sklízet téměř zelené ve strachu, aby nám je někdo ze stromů neukradl. Doma jsme zamykali jen na noc, jinak byly dveře neustále otevřené pro nás i pro sousedy, kdyby něco potřebovali.
Sousedé si pomáhali a měli k sobě blízko. Rodiny fungovaly tak, že kdykoli někdo z jejích členů něco potřeboval, shlukli se všichni a pomohli.
Je nová doba – a já ráda vzpomínám a vyprávím dětem “pohádku”, které nechtějí věřit.
* “ukradeno” z fejsbukového profilu mého kamaráda dr. Jindřicha Františka Bobáka, zlínského spisovatele
Moudra tohoto Pána jsou nadčasová,platila,platí a budou platit vždy,dokud svět ještě bude světem..
PREČITAJTE SI !!.. Vrátil som sa domov, moja manželka práve prestierala stôl k večeri, chytil som ju za ruku a povedal som jej: - Musíme sa porozprávať.- Sadla ...si a začala pokojne jesť. Uvidel som bolesť v jej očiach. Ponáhľal som sa a nevedel som, čo povedať. No musel som jej oznámiť, o čom som už dlho premýšľal. -Chcem sa rozviesť, - začal som pokojne. Zdalo sa mi, že moje slová ju nerozčúlili, namiesto toho sa ma mäkko opýtala: -Prečo? Vykrútil som sa a neodpovedal jej, čo ju nahnevalo. Moje srdce teraz patrilo Džejn. Neľúbil som viac svoju ženu. Iba som ju ľutoval! Nasledujúci deň som sa vrátil domov veľmi neskoro a videl som ju, ako niečo píše za stolom. Nevečeral som, iba som si ľahol do postele a hneď som aj zaspal, pretože som bol unavený po bohatom dni s Džejn. Ráno mi oznámila svoje podmienky rozvodu. Nič odo mňa nechcela, iba ma prosila o jeden mesiac odkladu nášho rozvodu. Prosila ma, aby sme sa za tento jeden mesiac snažili zo všetkých síl žiť maximálne normálnym životom. Uviedla veľmi jednoduché príčiny. Náš syn mal o mesiac skúšky a ona nechcela narušiť jeho prípravu naším rozvodovým procesom. Mne to vyhovovalo. No mala ešte jednu prosbu. Prosila ma, aby som si spomenul na začiatok nášho rodinného spolunažívania, ako som ju niesol na rukách do izby ako v deň našej svadby. Prosila ma, aby som ju každé ráno počas tohto mesiaca nosil na rukách z našej spálne k vchodovým dverám. Pomyslel som si, že sa zbláznila. Len preto, aby som urobil naše posledné spoločné dni znesiteľnými, prijal som jej zvláštnu požiadavku. Medzi nami nebolo blízkosti a intímnosti, čo ešte viac zdôrazňovalo moje rozhodnutie rozviesť sa. Preto, keď som ju niesol v prvý deň, vyzerali sme veľmi nešikovne. Náš syn so smiechom tlieskal: -Oco nesie mamu na rukách. Jeho slová ma pichli. Zo spálne do obývačky, potom k dverám, išiel som viac ako desať metrov držiac ženu na rukách. Zatvorila oči a povedala mäkko: -Nehovor nášmu synovi o rozvode. Prikývol som a cítil som, ako sa ma to na chvíľu dotklo. Pustil som ju pri dverách a ona vyšla von smerom na autobusovú zastávku, aby odišla do práce. Ja som odišiel do kancelárie. Vošiel náš syn a povedal, že je čas vyniesť mamu. Moment, keď otec vynáša na rukách jeho matku, sa stal základnou súčasťou jeho života. Moja manželka kývla rukou na syna, aby podišiel bližšie a silno ho objala. Otočil som sa. Bál som sa, že si to rozmyslím v túto poslednú minútu. Potom som ju vzal na ruky, keď som šiel zo spálne cez obývačku do predsiene. Jej ruka obvinula moju šiju mäkko a prirodzene. Držal som jej telo pevne a blízko, tak isto, ako v deň našej svadby. Ale jej oveľa menšia váha ma znepokojila. V posledný deň, keď som ju držal na rukách, zmeravel som. Syn odišiel do školy. A ja som ju ešte stále silno držal. Povedal som jej, že som si nevšímal, že v našom vzťahu jednoducho chýbala blízkosť. Odišiel som do kancelárie, a tak rýchlo som vyskočil z auta, že som ani nezatvoril dvere. Bál som sa, že čokoľvek, čo ma zdrží, donúti ma rozmyslieť si to, čo som práve chcel urobiť. Vyšiel som po schodoch. Džejn otvorila dvere a ja som jej povedal: -Prepáč, Džejn, nechcem sa rozvádzať. Džejn sa akoby zrazu prebudila zo sna. Dala mi facku, potom zabuchla dvere a rozplakala sa. Zišiel som dole a odišiel autom preč. V kvetinárstve, po ceste domov, som objednal kyticu kvetov pre moju ženu. Predavačka sa ma opýtala, čo má napísať na kartičku. Usmial som sa a povedal jej: -Budem Ťa vynášať na rukách každé ráno, kým nás smrť nerozdelí!!! V ten večer som odišiel domov s kvetmi v rukách a s úsmevom na mojej tvári, vyletel som po schodoch a našiel som svoju manželku v posteli – mŕtvu. Moja manželka bojovala počas mnohých mesiacov s rakovinou, no ja som bol tak zaujatý Džejn, že som si to ani len nevšimol. Vedela, že skoro umrie a chcela ma uchrániť od negatívnej reakcie nášho syna v prípade, že by sme sa rozviedli. Aspoň v očiach nášho syna som – ja - milujúci manžel. Drobnosti v našich rodinných vzťahoch – to je to, čo má skutočne význam, nie je to dom, ani auto, ani peniaze v banke. Preto si nájdite čas na svoju polovičku a robte tie drobnosti jeden pre druhého, tie, ktoré vytvárajú blízkosť a rodinné vzťahy. Aby ste mali naozaj šťastnú rodinu
Tři krásné poučné příběhy ze života...stojí za to si je přečíst,alespon pro ty normálně myslící lidi, a těch je na těchto mých stránkách určitě většina....
Kolik co stojí..?
Karlík postával u stolu a trochu s rozpaky sledoval svoji maminku, jak čte kus papíru, který jí před chvílí podal. Stálo na něm:
Maminka se na něj podívala, jak tam stál a žmoulal si ruce a myslí se jí začaly honit vzpomínky. Sedla si ke stolu, otočila papír a začala psát:
devět měsíců, kdy jsem tě nosila: zdarma všechny noci, které jsem proseděla u tvého lůžka, když jsi stonal: zdarma všechny modlitby za tebe: zdarma slzy, které jsem kvůli tobě vyplakala: zdarma hračky, jídlo, oblečení, dokonce utírání nosu: zdarma všechny starosti minulé i budoucí: zdarma když si to všechno sečteš, cena mé lásky je: zdarma
Když si Karlík přečetl, co mu maminka napsala, skutálely se mu po tvářích dvě velké slzy. Vzal si tužku a pod svůj seznam velkými písmeny napsal: ZAPLACENO V HOTOVOSTI.
Alanovo děvčátko
( Na všem zlém je něco dobrého. Příběh, který ukazuje, že důležité není to, co se nám děje, ale to, jak to vidíme.)
Jednoho slunného dne pospíchal Alan domů, aby pověděl své ženě o dnešní skvělé příhodě z práce. Za dobře odvedenou práci obdržel bonusový šek na 30 000 korun. Ve spěchu a plný nedočkavosti teď ale nemůže na rozlehlém parkovišti rozpoznat svůj vůz. Jak si snaží vzpomenout, kde přesně parkoval, všimne si zoufalé ženy u chodníku, nevěnuje ji však zvýšenou pozornost. Konečně objevuje svůj vůz, otevírá dveře, rychle strká klíčky do zapalování, když v tom najednou dunivé a přesto jemné bouchání. Pomalu a nechápavě otáčí hlavou a vidí pochmuřený obličej ženy, kterou před malou chvílí spatřil postávat u chodníku. Tentokrát ale vidí něco, čeho si předtím nevšiml. Žena svírá v náručí malé dítě, holčičku. Chvíli váhá, ale nakonec s úsměvem stahuje okénko. „S čím mohu pomoci madam?“ ptá se poněkud rozvážně. „Moje holčička pomalu umírá na leukémii a každý dolar je pro nás požehnáním.“ Alan šahá do kapsy pro zapomenuté drobné, ale jediné co nahmatá je bolusový šek. Chvíli si jej zamyšleně prohlíží a hlavou se mu honí myšlenky na ohromnou radost, jakou by z něj měla manželka a děti. Otřepal se, pohlédl na ženu s dítětem a podal ji šek se slovy: "Použijte to prosím pro svou dcerušku."
Když Alan přišel domů a řekl rodině, co šlechetného udělal, nikoho tím však nepotěšil. Manželka vyprskla: „To se mi snad zdá! Tys dal naše peníze cizímu člověku?“ Jeho náctiletý synáček navíc prohodil, že naivnějšího člověka svět neviděl. Alana to velmi bolelo, ale jednoduše odpověděl: „Jenom jsem si myslel, že to ta žena potřebuje více než my.“
O týden později za ním přispěchal syn a s naléhavostí v hlase mu ukázal novinový článek z titulní strany. Stálo tam: Žena, která obelhávala lidi v ulicích využívajíc své dcerky, byla včera zatčena… Prst zapíchl do její fotky a bez přemýšlení vykřikl: „Je to ona tati?“ „Ano je“, odsekl Alan nevěřícně. „Neříkal jsem ti to? Jsi blázen!“, rozčiloval se na něj syn. Zatímco mladík pěnil s myšlenkami na nové kolo, které mohl mít, Alan si stále důkladněji prohlížel novinový článek. Jeho tvář postupně začínala nabývat velkého úsměvu. „Čemu se směješ?“ ptá se syn nechápavě. „Vždyť Tě podvedla! Udělala si z Tebe blázna. Copak to NEVIDÍŠ?" povídá Alan. "To je přece úžasná zpráva! To znamená, že to děvčátko neumírá!
Hodnoty
Učitel filozofie jednoho dne přišel, do třídy. Když se studenti usadili, vzal ze šupliku nádobu a naplnil ji až po povrch kameny. Potom se zeptal studentů, zda si mysli, že je nádoba plná? Studenti s nim souhlasili, že je. Potom profesor vzal krabičku s kamínky a vysypal je do nádoby s kameny, zatřásl nádobou a samozřejmě, že kamínky popadaly mezi kameny. Profesor se zeptal znovu. Je teď nádoba plná? Studenti se pousmáli a souhlasili, že je. Ale profesor vzal krabičku s velmi jemným piskem a vysypal ho do nádoby. Samozřejmě písek vyplnil i ty nejmenší mezírky mezi kameny. Ted už byla nádoba opravdu plná.
Potom profesor řekl: Touto ukázkou jsem chtěl znázornit, že život je jako tato nádoba.
Kameny znázorňují důležité věci ve vašem životě. Jako jsou vaše rodina, partner, zdraví, děti...,všechno, co je tak důležité. Kdyby jste to ztratili, bylo by to velmi zničující.
Kamínky znázorňuji ostatní, méně důležité věci. Například vaše zaměstnáni, dům, auto...
A písek je všechno ostatní. Drobnosti. Když dáte písek do nádoby jako první, nezůstane vám žádné místo pro kameny.
To stejné platí v životě. Když budete ztrácet čas a energii na drobnosti, materiální věci, nikdy nebudete mít čas na věci, které jsou skutečně důležité.Věnujte pozornost rozhodujícím věcem ve vašem životě. Hrajte si se svými dětmi, vezměte svého partnera tancovat... Vždy bude čas jit do práce, uklidit dům, uvařit oběd, nakoupit…
Dejte si záležet na kamenech ( věci, na kterých skutečně záleží ). Určete si své cile. To ostatní jsou jen kamínky a písek.
A tak jsem si posadila vnoučata kolem sebe a začala…
