Založit webové stránky nebo eShop
 

Žijeme. Kdo? No přece já a holky....!

Úvahy o životě

Jak se chovat ke starým rodičům. 10 jednoduchých pravidel.


starsi-rodice

Alexander Galitsky je umělec a art-terapeut. V izraelských domovech pro velmi staré lidi vede kurzy umělecké dřevořezby. Má velmi dlouhou praxi a mnoho zkušeností z práce s lidmi vysokého věku.

1. Nečekejte žádné potěšení

Pokud nebudete od vzájemného vztahu s velmi starými příbuznými čekat žádné potěšení, pravděpodobnost, že se vám ho dostane, se zvýší. Potěšení může člověk mít sám ze sebe. Například, když ho čeká náročná rozmluva s rodiči, musí se dokázat nerozzlobit. Jednu chvíli to bude opravdu těžké, zato celou zbylou dobu se bude radovat, že se dokázal ovládnout. Je to taková dětská hra s názvem „Zvládneš to?“: Zvládneš nenaštvat se? Zvládneš nehubovat?

Se staršími lidmi pracuji už patnáct let. Když mi začnou lézt na nervy, snažím se ovládat a záhy si uvědomím, že se nemám co zlobit. To totiž nejsou jen naši rodiče. To jsme my sami za dvacet, třicet nebo čtyřicet let.

2. Řídit

Zvykli jsme si na to, že rodiče nás řídí. Že jsou silní, dokážou poradit i pomoci. Náhle však přichází chvíle, kdy musíme začít řídit sami. Teď jsme my ti silní a my musíme ovládat situaci.

Vždycky nám přáli a dosud přejí, abychom měli úspěch. Jestliže si přicházím za rodiči stěžovat, nemohou mi už pomoci. To je pro ně velmi trýznivé. Proto pravdu dělím na dvě části: tu dobrou a tu, o které je pro ně lepší už nevědět. Vždyť naše blaho je zárukou jejich blaha, to si musíme vždycky pamatovat.
 

3. Nepokoušet se je měnit

Když jsme byli ještě malí, dospělí nám občas lezli na nervy řečmi o sousedovic chlapečkovi, který se výborně učí a nikdy nezlobí. Když pak zestárnou, začínáme jim to oplácet: „Koukej, ta Nováková odvedle, každý den hned ráno na nohou, chodí ven se psem, do parku… a ty tu sedíš celé dny a nevytáhneš paty“. Pokoušíme se je napravit, ačkoli smysl má pouze brát je takové, jací jsou.

Nemá smysl a není zrovna známkou citlivosti pokoušet se k něčemu je nutit, oni už modernizaci nepodléhají. Můžeme a měli bychom je pouze přijmout. Jestliže někdo do osmdesátky kouří, stěží toho teď nechá. Jak vtipkuje jeden z mých svěřenců: „Provádím dechová cvičení, dokud mi nedojdou cigarety“.

4. Znát jejich „technické parametry“

Musíme naprosto přesně vědět, s kým máme co do činění. Musíme si uvědomit, co je to člověk nevidící, neslyšící, člověk neschopný vstát. Abyste pochopili, co znamená slepec, pokuste se být na jeho místě: třeba si zkuste malovat v naprosté tmě.

Naši staří příbuzní a blízcí každý den vidí, jak jejich možnosti klesají. Chodí ke mně do kurzu bývalý veleúspěšný podnikatel, pán něco přes osmdesát. V Izraeli vybudoval celou obchodní síť. Přišel ke mně se slzami v očích: „Můžeš mi nějak pomoct?“ Trpí vědomím, že mu denně ubývají síly.

Staří lidé bojují se stresem. Jeden z mých svěřenců nosí každý den na zádech kovový rozkládací aparát, který mu vlastně drží páteř. Na noc aparát odkládá, ale pak už se na posteli nemůže ani obrátit.

Jiný z těch, co ke mně chodí, se jednou ptal, zda by mohl sedět od souseda nikoli napravo, ale nalevo. Ukázalo se, že se mu nelíbí, jak soused zpívá. Když jsem se ho ptal, jaký je rozdíl v tom, že uslyší jeho falešný zpěv nikoli zleva, ale zprava, vysvětlil mi to: „Na pravé ucho už neslyším“. Musíme se snažit chápat tyhle věci a vždycky je mít na zřeteli.

Zkuste si na chvilku představit, že vaši rodiče převádějí svůj režim z autopilota na ruční řízení. Začínají každou hodinu brát léky. Průměrný věk je teď osmdesát let. Pět z nich je člověk nemocný a pár let potřebuje pomoc. Tohle je potřeba přijmout a uvědomit si to: OK, to je normální, platíme tím za dlouhý život.

5. Nepřipustit konflikt

Sám jsem se tomu velmi dlouho učil. Existuje náboj neskutečné průbojnosti, který prorazí sebeodolnější pancíř: „Já v tvém věku už jsem… a ty ne“. A navíc je to pravda.

Agrese starých lidí vyplývá z nespokojenosti se sebou samým. Když dokážete přijmout příčinu, důvod agrese, když se na starého člověka usmíváte a nereagujete na jeho výpady, agrese se zmírňuje a opadá. Jakmile odpovíte stejně, je to v háji. Musíte samozřejmě umět měnit témata hovoru, změnit takříkajíc vektor. Zkuste například v klidné situaci, při nekonfliktní rozmluvě s rodiči nenápadně změnit téma. Takové cvičení se vám bude hodit v situaci konfliktní.

6. Soucítit, ale nelitovat

Počátek formy.

Konec formy.

Soucítění je velmi důležitá věc. Přičemž musíme důsledně rozlišovat soucit a lítost. Je to jako nebe a dudy. Litování nás odzbrojuje. Když člověka litujeme, nemůžeme mu zpravidla nijak pomoci. Ale i soucit může být různý, od cynického po aktivní, činorodý.
 

7. Nehádat se

Vzniká mnoho situací a je mnoho okamžiků, kdy se člověku moc a moc chce něco odpovědět. Jedna z účastnic mého kurzu mě přiměla zakoupit velmi těžkou, masivní desku, z níž jsme po dva roky vyřezávali sochu. Potom chodila a všem si na mě stěžovala, jakou těžkou práci jsem jí to dal. Slyšel jsem to, ale nereagoval jsem. Nemohl jsem jí říct :“Vždyť jsi mě o to sama prosila“. Ona si to zkrátka už nepamatuje. Když si člověk uvědomí, s kým jedná, je všechno mnohem snazší. Dostáváte negativní energii, přepracujete ji v sobě a vracíte jako kladnou.

8. Dodávat podněty

Dokud jsme mladí, máme velmi mnoho dojmů a zážitků. S věkem jich stále více ubývá. Všechno, co může starší lidi odvést od neveselého způsobu života, je velmi důležité. Vysedávají před domem na lavičkách a pomlouvají sousedy právě proto, že nemají dost zážitků, nových dojmů.

Když se mluví o palčivém tématu ochrany starých lidí před podvodníky, jsou všechny rady spojeny s posílením obrany: pancéřované dveře na řetěz, bezpečnostní kamery, zakázat starým lidem vůbec chodit ke dveřím… Přitom však odpověď na tuto naléhavou otázku je velmi prostá: je třeba je něčím zaměstnat.

Je třeba si jich všímat, něco jim nabídnout, přisunout nějaký podnět. Pokud si přejete, aby starý člověk brzy odešel, usaďte ho na židli a začněte z něj sfoukávat prach. Dlouho sedět nevydrží. Moje teta kupříkladu strašně ráda tiskla pomocí starého počítače s tiskárnou kdejaké verše. A jiná moje známá, osmdesátiletá babča, která je totálně hluchá, pravidelně chodí plavat do bazénu. Aktivně ovládá pět plaveckých stylů. Výborné také je, je-li zachován normální kontakt s vnuky.

Účastníci mých kurzů za mnou občas přijdou a říkají: „To to uletělo, ani nevím jak, už je zase konec!“ Každý den přichází čtyřicet lidí. Jejich interakce je rovněž výměnou nových dojmů. Hodnotí i mě, což je zcela normální. Jeden z nich mi řekl: „Ty jsi pro mě jako dva panáky vodky“.

Dojmy bývají různé, nejsou vždycky jenom dobré. Jednou si mí klienti vynesli židle na balkóny a sledovali, jak nějakého člověka vytahují z nádrže a odvážejí záchrankou. Protože také to byl zážitek, nový dojem. Můžeme se jistě snažit, aby nové dojmy byly jenom dobré, ovšem nejsme všemocní.

9. Neobviňovat se

Pocity viny pronásledují každého. Ať se děje cokoli, člověk má stále pocit, že něco nedodělal, nedodal, že se k rodičům nechoval dobře. Nemusíte se obviňovat. Za všechno může čas, jak praví v jiné souvislosti jedna pěkná stará píseň. Ano, čas. Uzavřený, na nás nezávislý cyklus.

Je třeba si uvědomit, že člověk přibližující se rozhraní života a smrti je obrácen především do sebe a pokouší se uspořádat svou vlastní minulost. Mluvil jsem s mnoha starými lidmi, kteří vzpomínali na to, co bylo před čtyřiceti, padesáti lety a snažili se to všechno uvést do nějakého pořádku. Naše paměť je jako láhev naplněná pískem. Když ji obrátíme dnem vzhůru, vzpomínky na včerejší den zmizí hned, ale tam u dna zůstávají maminka a tatínek. Lidé odcházejí sami do sebe a my za to nemůžeme, musíme to pochopit, smířit se s tím a dát jim co možná nejvíc.

Rozhodně musíme na sebe dávat pozor. Musíme se naučit odpočívat. Kdybychom neustále žili jen životem starého člověka, stejně nakonec budeme vinni: budou nás obviňovat, že nám všechno nevyšlo. Proč jsme se neoženili? Proč jsme neměli děti?

10. Odpouštět

Musíme se naučit nechávat křivdy včerejšku. Jako s počítačem. Restart – a pracujeme znovu. Jestliže dnes neodpustíte dědečkovi, může se stát, že zítra tu už nebude.

Své vztahy s maminkou jsem urovnal, až když jsem některá témata ponechal otevřená. Ve dvaceti jsem si myslel: tak teďka jí to trochu vysvětlím a ona mě pochopí. Ale nepochopila. A tak jsem se naučil témata neuzavírat, ale překračovat.

Abychom odpouštěli, musíme k tomu mít sílu. Existuje mnoho způsobů rychlého nabrání sil, například meditace. Já jsem si pro sebe vytvořil „metodu pěti minut“. Prostě odejdu z místnosti, pět minut někde posedím a na nic nemyslím. A pak se vracím naplněn novými silami, které mi umožňují soucítit.

Jedno z mých hlavních přikázání zní: dokažte je rozesmát. Veselý stařík není nebezpečný.

 

 

Fotka uživatele Andělský Sen.

Ti nejkrásnější lidé, které známe, jsou ti, kdo poznali porážku, poznali trápení, boj a ztráty, našli však vlastní východisko.
Jsou to lidé jimž je vlastní uznání, citlivost a porozumění životu.
Jsou plni soucitu, laskavosti a hluboké lásky.
Lidé nejsou pohlední jen tak.
Dobří lidé se nemusejí narodit hezcí. Sami sebe však takovými udělají.

Elisabeth Kübler-Rossová

Návod na život od tibetských mudrců

 

1. Když se ti něco líbí – řekni to.

2. Když se ti něco nelíbí – řekni to.

3. Když se ti po někom stýská – řekni mu to.

4. Když něčemu nerozumíš, zeptej se.

5. Když se chceš s někým setkat, pozvi ho.

6. Když něco chceš, popros.

7. Nikdy se nehádej.

8. Chceš-li, aby ti porozuměli, vysvětluj.

9. Když ses provinil, řekni to rovnou a nehledej výmluvy.

10.Mysli vždy na to, že každý má svou pravdu – a ta se nemusí vždycky shodovat s

   tvou vlastní.

11. Nestýkej se se špatnými lidmi.

12. Nejdůležitější v životě je láska. Všechno ostatní jsou zbytečnosti.
 

13. Naše problémy jsou pouze v naší hlavě.

14. Okolní svět není ani dobrý ani špatný – je mu zcela lhostejné, jestli existuješ.

15. Z každé události se snaž získat pro sebe něco užitečného.

16. Nebuď suchar.

17. Pamatuj, že nikomu nejsi nic dlužen.

18. Nezapomeň, že nikdo není nic dlužen tobě.

19. Nelituj ani času ani peněz na štěstí z poznávání světa.

20. V životě vždycky spoléhej pouze sám na sebe.

21. Věř svým pocitům.

22. K ženám (ostatně i k mužům),stejně jako k dětem,buď trpělivý a trochu shovívavý.

23. Pokud máš špatnou náladu, zamysli se nad tím, že až zemřeš, nebudeš mít ani tu.

24. Žij dneska, protože včerejšek už není a zítřek být ani nemusí.

25. Věz, že dnešek je ten nejkrásnější den.

  •  

 

Vždy si môžete vybrať ...

Vždy si môžete vybrať,
či veslovať, alebo sa nechať unášať ...
Vždy si môžete vybrať,
či reagovať negatívne, alebo odovzdávať pozitívnu energiu ...
Vždy si môžete vybrať,
či kritizovať, alebo byť príkladom ...
Vždy si môžete vybrať,
či sa sťažovať, alebo konať ...
Vždy si môžete vybrať,,
či počúvať srdcom, alebo sa nechať uniesť mysľou ...
Vždy si môžete vybrať,
či sa budeš usmievať, alebo súdiť ...
Vždy si môžete vybrať,
či byť milý, alebo mať pravdu ...
Vždy si môžete vybrať,
aký „parfém“ necháte za sebou ....
Vždy si môžete vybrať ...

 

Dřevo (poslední číslice roku narození 4 a 5). Lidé zrození pod ochranou elementu Dřeva jsou velmi štědří. Pevně se drží svých etických zásad, rádi zkoumají svět a analyzují informace. Vyznačují se vzácnou silou přesvědčení. Mají umělecké sklony, jsou kreativní, což se projevuje ve všem, s čím přijdou do styku. Jsou pracovití a vždycky si hledají nějaké zaměstnání. Chtějí se stále něčím zabývat, neboť se domnívají, že práce je nejlepším způsobem uplatnění vlastních sil. Sebejistota je jedním z jejich nejlepších rysů. Dřevění lidé jsou vždycky vděčni za to, co mají, neženou se za nadbytkem a netouží dosáhnout kdovíjakých vrcholů, ačkoli okruh jejich zájmů je široký a pestrý. Jsou to věrní přátelé, nikdy se nechovají sobecky, jsou ideálními týmovými hráči. Jsou velmi soucitní.

Deset vět až k pláči ubližujících maminkám

 

maminky

Jednoho dne ta, která vám dala život, odejde. A ze všeho nejvíc na světě vám bude líto, že jste ji nestihli poprosit o odpuštění za TAHLE slova…


1. Nemám kdy

Maminka nás nosila devět měsíců, spoustu nocí nespala, když jsme byli maličcí a pracovala do úmoru, jen aby nám dopřála všechno, co jsme potřebovali nebo chtěli mít. Vstávala brzy ráno, pozdě večer nám vařila na zítřek a vytírala, i když ze všeho nejvíc se jí chtělo si lehnout a alespoň nemuset s nikým mluvit. Vždycky nás vyslechla, vždycky nás politovala, hřála nás svou láskou a ani jednou na naši prosbu neodpověděla: „Nemám kdy“.

2. Nenávidím tě

A ona vás miluje. Bez ohledu na cokoli. Ať budete čímkoli: úspěšným byznysmenem, který na celé měsíce mizí někde na služebních cestách, malým úředníkem nebo naprostým smolařem, který u rodičů škemrá o peníze.

3. Tohle nebudu jíst, to promiň

Tak běžte a uvařte něco sami! Maminka stála u sporáku půldruhé hodiny, aby vám uvařila večeři. Nechutná? Zkusíte uvařit něco lepšího?

4. Takhle sis mě vychovala

Možná, že maminka dělala ve výchově chyby (moc přísně trestala, nevěnovala vám dost pozornosti), ale upřímně se snažila udělat z vás člověka s velkým Č. A jestliže jste schopni na sobě vidět nedostatky, máte jistě také schopnosti na sobě zapracovat a napravit je.

5. Stejně tomu nerozumíš

A co má být? Maminka se vždycky snaží vám porozumět a občas i najít pro vás omluvu.

6. Málo čteš

Víš, kolik inzerátů přečetla, aby našla tenhle malý byt, ve kterém je vám už tak dlouho dobře? Kolik receptů pročítala, aby ti uvařila něco dobrého..?

7. Jsi nevzdělaná. Ani vysokou jsi nedodělala. Nech si své rozumy.

Zato maminka prošla takovou životní školou, že se vám o ní ani nesnilo. A svým „nevzdělaným rozoumkem“ dokázala vydělat dost peněz na všechny vaše potřeby a vaše vzdělání.

8. Promiň, že nepřijedu na tvé narozeniny/Vánoce…

Každá maminka dostává šok, když si konečně uvědomí, že její milovaný poklad je už opravdu dospělý. Posledních dvacet let (a někdy i déle) se všechny její myšlenky točily kolem vás. Jak má dál žít? Maminky se postupně znovu učí starat se jen o sebe, ale na váš příjezd čekají vždycky se stejnou netrpělivostí a rozechvěním…

9. Nemělas mě dost ráda

Měla vás ráda jak uměla… Možná ne tolik, jak byste bývali chtěli, ale z celého srdce.

10. Zkazilas mi život. Nejsi moje matka.

Něco takového matce říct nesmíte. Prostě nesmíte a dost. Bez dalších komentářů.

Jak přestat absorbovat negativní energii druhých lidí

1) Nepokoušejte se lidem lahodit

Pokud si někdo na vás stěžuje, pomlouvá vás nebo o vás jinak nehezky mluví, neberte to osobně a nelpěte na tom,

aby vás začal mít rád.

To by vás jen zatáhlo ještě hlouběji do jeho nebo její negativity a udělalo vás energeticky a emocionálně závislými na jejich názoru.

Buďte soucitní sami se sebou a smiřte se s tím, že ne každý vás bude mít rád.

A to je naprosto v pořádku.

Každý z nás máme rozdílné personality a jiné záležitosti, které máme rádi a které ne.

To vytváří pro každého z nás rozdílné životní zážitky.

Ukažte lásku nejprve vůči sobě.

Bude to působit jako ochranné pole kolem vás a zabrání, aby názory jiných lidí vám odčerpávali energii.

2) Naučte se říci ne

Pokud k vám domů přijde host, dovolíte mu aby si nezul špinavé boty a roznesl bláto po kobercích?

Nebo ho požádáte, aby si očistil boty, případně se zul předtím, než vstoupí do vašeho osobního prostoru?

Co kdyby jste ho pozvali jednou na večeři a on se pak sám zval po zbytek měsíce?

A co kdyby naléhal, že se chce vyspat na vašem gauči, aby si ušetřil cestu domů?

Být velkorysým je skvělé, ale existuje tenká dělící čára, o které je nutné si být vědom, aby vás jiní nezneužívali.

Neakceptuje žádné vození se zdarma na vašich bedrech, lidi co na všechno říkají ne, ani emocionální upíry za hranicí,

kterou považujete za akceptovatelnou. Vytyčte si hranice a trvejte na jejich dodržování!

Je to váš život.

Vaše tělo, prostor a osobní čas jsou svaté chrámy, proto si dobře rozmyslete, kterým lidem umožníte do nich vstoupit.

Není nic špatného na tom, když řeknete někomu „ne“ tak často, jak to jen cítíte.

Dejte druhým jasně najevo, co jsou vaše standardy ještě předtím, než je vpustíte do svého života.

3) Přestaňte krmit příšeru

Výše jsem zmínila pojem „emocionální upír“.

Jde o parazitické osobnosti, které se doslova živí na vaší pozornosti a přívětivosti. Současně vás, ale velmi vyčerpávají.

Investovat čas a emoce do těchto lidí se může sice zpočátku vyplácet,

ale na konec se tak či tak ocitnete vyčerpání bez energie a mnohé jejich problémy zůstanou stále nevyřešené.

Tito lidé jsou žízniví po vaší lásce. Nikdy je však nedokážete uspokojit, protože se sami rozhodli zůstat v roli oběti.

Těm, kteří to potřebují, můžete nabídnout vaši podporu, být uchem pro přítele či neznámého člověka.

Snažte se však identifikovat moment,

kdy vaše snahy začínají být zbytečné nebo když prosby o pomoc vyznívají spíše než dožadování se pozornosti.

Není vaší povinností řešit problémy druhých lidí a to zvláště tehdy,

pokud oni ve skutečnosti nechtějí své problémy vyřešit. Oni chtějí být litováni.

Je zdravé vědět, kdy je lepší vycouvat!

Když cítíte, že jsou vaše zdroje vyčerpávány, nabídněte vaše sympatie a opusťte danou situaci.

Není nic špatného na odmítnutí podílet se na dramatu někoho jiného.

4) Návrat k přírodě

Někdy vše, co opravdu potřebujete, je odpočinek od druhých lidí.

Jejich chaotické energie můžou být obtížné odladit, proto si dopřejte víkend, odpoledne,

či dokonce jen hodinu pro sebe a jděte na nějaké klidné místo.

Nechte ve své hlavě hlasy přírody nahradit halas a chaos moderního světa.

Všimněte si jednoduchosti přírody, neexistenci motivů a koexistenci všech věcí – rostlin, zvířat a země.

Dýchejte zhluboka a meditujte. Soustřeďte se na naplnění vašeho těla čerstvým kyslíkem a pozvednutí svého ducha.

Když se pak vrátíte k vaším denním rutinám, budete se cítit čerství a méně náchylní absorbovat negativitu druhých.

5) Pamatujte na to, kdo je odpovědný za vás

Vy jste jediní zodpovědní za to, jak se cítíte.

Vy jste 100% zodpovědní za to, co necháte ovlivňovat vaše myšlenky a emoce.

Pokud jakákoli složka vašeho štěstí není v rovnováze, jste to jedině vy, kdo má schopnost to napravit.

Vaše vnímání sama sebe je mocnější, než vnímání kohokoliv jiného.

To však jen do té doby, dokud se nerozhodnete vzdát se ho a vyžadovat schválení od někoho druhého.

Když se jednou rozhodnete být zodpovědní za své pocity, vymaníte se z vlivu ostatních.

Když jste si sebejistí v tom, kdo jste a jak se chcete cítit, pak je pro druhé mnohem těžší vás vyvést z rovnováhy.

Udělejte záměrné rozhodnutí a ujměte se kontroly nad pozitivitou ve svém životě.

Zvolte si situace, které vám zvyšují energii a potkáváte pouze s lidmi, kteří jen přidávají k tomu, kým jste.

Mějte se dostatečně rádi a řekněte „ne“ vždy, když si to situace vyžaduje.

Opusťte prostředí, které neslouží vašim zájmům.

A pamatujte – vy jste zodpovědní za své životní zážitky. Udělejte si je pro sebe a udělejte si je fenomenální.

 

Poslední verše „potrhlého staříka“ …

 
starik

Když ten starý muž v zařízení pro seniory v zapadlém australském městečku zemřel, měli všichni zato, že odešel ze života beze stopy.

Potom však sestry uklízely jeho skrovný majetek a objevily verše. Jejich síla pracovníky domova ohromila. Kopírovali je a šířili dál. Kopii odvezla jedna ze zdravotních sester také do Melbourne.

Jediný odkaz starého pána se od těch dob v předvánočním čase objevuje v mnoha časopisech po celé zemi. Otiskl je rovněž odborný psychologický časopis. Stařík, který zemřel v australském zapadákově, působivě připomenul, že starý člověk ztrácí možná sílu a elán, ale neztrácí lidské city a duši. A že stáří je údělem každého z nás. V západní společnosti, někdy až trapně a hloupě posedlé kultem mládí, působí jeho verše jako zjevení.

Po jejich přečtení se člověk na staré lidi a stáří vůbec už nemůže dívat dřívějším pohledem…

Potrhlý stařík

Co vidíte, sestři… co asi vidíte

A co si myslíte, když na mě hledíte

Potrhlý starý chlap… rozumu prost

Nejistý původ … v očích nepřítomnost

Cintá svou polívku …. a neodpoví

Když zvýšíte hlas: zkus talíř nový!

Zdá se, že nevidí … že dá vám práci

Boty a fusekle … všechno ztrácí

Ať chce či nechce… nechá vás dělat si své

Mytím a krmením … dlouhý den vyplňuje

Je tohle pohled váš… tohle si myslíte?

Otevřte oči, sestro … vy mě nevidíte!

Řeknu vám, kdo jsem … když tu tak dřepím

A na slovo poslouchám … ať jím či spím.

Jsem kluk, jen deset let … mám tátu s mámou

Bratry a sestry … a lásku samou

A šestnáct je mi teď … mám chůzi okřídlenou

Mám sen, že brzo už … budu milován ženou

Dvacítka, žením se … bušení srdce dostanu

Složil jsem přísahu … a slíbil, že s ní zůstanu

Dvacet pět … už malýho mám na klíně

Musím ho vychovat … a chránit štěstí v rodině

Třicet … synové rychle rostou

Jsme pevná rodina … spojená láskou prostou

A je mi čtyřicet … kluci jsou velký a jdou z domu

Žena mi pomáhá nepoddávat se tomu

Padesátka mi vnuky posadí na kolena

Zas máme děti … já a má vyvolená

Pak přišly černé dny … žena mi umřela

V budoucnu jenom děs … třás jsem se docela

Pak jsem žil pro syny … a děti jejich dětí

Vzpomínal na lásku … žasnul, jak zběsile čas letí.

Teď jsem jen starý muž … život je tvrdý jak brok

Stáří se posmívá … vypadáš jako cvok

Tělo je v rozkladu … důstojnost, vervu vzala si sněť

A kde jsem srdce měl … tam kámen mám teď

Uvnitř té staré rachotiny … mladý muž ale žije dál

A srdce pořád bije mu … tím, co kdy prožíval

Pamatuju si radost … pamatuju si žal

Já miluju a žiju … navzdory všemu dál

Tak málo bylo těch roků … uběhly neskutečně

Beru jak drsný fakt … nikdo tu není věčně

Vy, lidi, otevřte oči … naplno, tak, jak se má.

Žádný potrhlý stařík … co vidíte, jsem

JÁ!

 

 

Tohle je opravdu ta pravá láska,myslím,že v dnešním světě naprosto nevídaná,dnes to je jinak,nemohoucí se odloží do domova,na LDNku v nejlepším se u těch bohatých najde opatrovatelka.

 

Bylo to obyčejné uchvátané ráno. Chystal jsem se po noční domů. Někdy kolem 8:30 přišel asi osmdesátiletý pán nechat si vytáhnout stehy z palce na ruce. Bylo vidět, že strašně spěchá. Hlasem chvějícím se rozrušením oznamoval, že v 9 má tady vedle něco moc důležitého.

Soucitně jsem pokýval hlavu a vyzval ho, ať se posadí. Věděl jsem, že všichni kolegové tam někoho mají a nikdo se mu nebude věnovat dřív než za hodinu. Když jsem ale viděl, s jakým žalem sleduje hodinovou ručičku, něco se ve mě zlomilo a i když jsem vlastně měl už být pryč, řekl jsem mu, že se ho ještě ujmu.

Palec jsem prohlédl, viděl jsem, že se ranka už dobře zhojila a stačí opravdu jen vytáhnout stehy.

Jak jsem se tím jeho palcem zabýval, dali jsme se postupně do řeči. Nedalo mi to a zeptal jsem se:

— Máte asi nějakou schůzku, co, že tak spěcháte?
— Nene, to ne. Spěchám tady vedle na oddělení, musím nakrmit manželku. Je nemocná, víte.

Zeptal jsem se, co s ní je. Muž mi řekl, že jí diagnostiovali Alzheimera. Mezi tím už jsem stehy vytahal, ránu dezinfikoval, hotovo. Pohlédl jsem na hodiny a ptal se, jestli bude jeho paní nervózní, když se dnes trochu opozdí.

K mému úžasu řekl, že ho žena bohužel už pět let nepoznává.

— Ona ani netuší, proč za ní chodím, pokýval smutně hlavou.

Úplně omráčený jsem se ho ptal:

— A to za ní celou tu dobu každé ráno chodíte? I když ona ani neví, kdo jste?

Usmál se a otcovsky mě poplácal po rameni:

— Ona neví, kdo jsem, ale já vím, kdo je ona.

Málem jsem se neubránil slzám. Když odešel, cítil jsem mrazení v zádech. A říkal jsem si:

— Tohle je přesně ta láska, o které jsem snil celý život…

Moc se mi líbí citáty,které jsou podle mne pravdivé,neodolám a vložím si jich sem pár,je to o životě,vztazích....

 

Žijeme vo svete, v ktorom sa zvýšená pozornosť venuje rýchlosti, výkonnosti a technike. Život sa neustále zrýchľuje. Túžime po čoraz rýchlejšom kariernom raste, ženieme sa za napĺňaním materiálnych potrieb a prestávame mať čas nielen na seba, svoje rodiny či priateľov, ale najmä na tých, ktorí nám poskytli základy pre náš osobnostný rozvoj.

Našich rodičov – dôchodcov.
 

Kvôli spomenutým dôvodom nám začínajú naši rodičia byť bremenom. Kým oni sa o nás v mladosti starali a vždy si dokázali nájsť čas, my skôr dnes hľadáme výhovorky prečo si ten čas nedokážeme nájsť. Alebo skôr nechceme. Čím ďalej tým viac ich prestávame chápať a začíname sa im vzďaľovať. Sme podráždení keď v aute na prechode musíme čakať kým starší človek po ňom prejde. Sme nahnevaní, keď čakáme pri pokladni v supermarkete a čakáme, kým si starší človek pred nami vyberie peňaženku. Nechápeme ich reči o pokore, šetrnosti. Považuje ich za zbytočne váhavých, popletených. Starší ľudia začínajú čím viac majoritnej spoločnosti  prekážať. Berieme ich ako brzdu rozvoja, ako prebytočných, ktorí nám ukrajujú z nášho prospechu.
 

Lekári, učitelia či iné profesie pri presadzovaní svojich požiadaviek sa usilujú nájsť si sympatizantov v celej spoločnosti, dôchodcov nevynímajúc. Na druhej strane ale sa nenájde nikto, kto by podporil požiadavky dôchodcov na slušnú jeseň života. Skôr sa verejnosť rozčuľuje, čo vlastne chcú, veď sa majú dobre. Nevidíme či nechceme vidieť aj keď každý z nás má rodičov, v akých podmienkach žijú. Čím ďalej tým viac sa deti začínajú svojim rodičom odcudzovať. Skôr je tendencia umiestňovať svojich rodičov v domovoch dôchodcov, lebo na nich nemáme čas.
 

Neuvedomujeme si, že aj my raz zostarneme. A čaká nás to isté a možno i horšie ako našich rodičov. Ako starších a starých ľudí.
 

Bohužiaľ spoločnosť ako v iných veciach aj v tomto kopíruje konanie všetkých vlád od roku 1989. Ani jedna z nich sa týmto problémom seriózne nezaoberala pričom najvýznamnejšou úlohou štátu je starostlivosť o svojich občanov bez ohľadu na vek. Stále počúvame len opojujúce vyhlásenia o tom, ako si vážime starých ľudí, čo pre našu spoločnosť znamenajú, ale okrem pár návštev členov vlády v domovoch dôchodcov vo svetle kamier, sa nič neudialo ani nezmenilo. A ak, zmenilo iba k horšiemu, pretože kroky, ktoré boli uskutočnené od novembra 1989 skôr uškodili ako pomohli starším ľuďom.
Spoločnosť, ktorá si neváži svoju prírodu, históriu, vzdelanie a skúsenosti svojich rodičov, je odsúdená na neúspech. Odsúdená na problémy, pretože iba na základe poučenia sa z minulosti, využívania skúseností predošlých generácií, môže ísť dopredu. Iba v súzvuku dravosti mladej generácie a skúsenosti našich rodičov sa môže  rozvíjať pozitívnym smerom. Smerom k stabilite, smerom k spokojnosti všetkých vekových skupín spoločnosti. Jedine toto je správna cesta, pretože iba vyváženosť môže znamenať zdravý rozvoj na prospech všetkých občanov.

Fotka uživatele Peter Hraško.
   

                                                                      

Nová choroba?
 

Nedávno mi byla diagnostikována následující choroba - VPDSP:Věkem Podmíněný Deficit Soustředění Pozornosti.

                                           Projevuje se například takto:

Rozhodnu se zalít zahradu.
 

Když jdu k hadici na zdi garáže, všimnu si, že i auto potřebuje opláchnout.
Jdu si pro klíče od auta, abych ho vyvezl na prostor před garáží.

 

Ovšem přitom uvidím na stolku v předsíni neotevřenou poštu.
 

Asi bude rozumné se podívat, jestli tam nejsou nějaké složenky k zaplacení.
 

Položím klíče od auta na stolek a začnu probírat poštu.
 

Přitom vidím řadu reklamních letáků a jdu je hodit do odpadkového koše v kuchyni.
 

Vidím, že je plný, takže letáky položím na kredenc a jdu vyhodit odpadky z koše do kontejneru na ulici.
 

Přitom si uvědomím, že vedle kontejnerů je schránka na dopisy, takže by bylo dobré hned dát do schránky i ten dopis, co jsem večer psal.
 

Jdu si tedy pro něj do pokoje.
 

Na stole u dopisu leží hrnek s kávou, kterou jsem před chvílí pil.
 

Vezmu ho do ruky a cítím, že káva už vychladla.
 

Nevadí, uvařím si nový hrnek kávy. Vezmu hrnek a jdu do kuchyně.
 

Cestou vidím, že kytka ve váze začíná uvadat.
 

Tak položím hrnek na parapet a chci vzít vázu a napustit do ní čerstvou vodu.
 

Přitom uvidím na parapetu své brýle, které jsem hledal ráno.
 

Musím si je dát na svůj pracovní stůl, abych o nich věděl.
 

Ale nejdříve přece jen doliju vodu do vázy.
 

Položím brýle, vezmu vázu do ruky a vidím, že za vázou leží dálkové ovládání od televize.
 

Proboha, zase ho budeme večer hledat. Musím ovladač položit k televizi v obýváku.
 

No, ale to počká, napřed je přece nutno dolít vodu do vázy.
 

Jdu do kuchyně a napouštím vodu. Přitom mi vyšplouchne na kuchyňskou linku. A trochu i na podlahu.
 

Jdu do koupelny pro hadr, abych to utřel.
 

Pak se vracím do předsíně a přemítám, co jsem chtěl udělat.
 

K večeru:
zahrada není zalitá, auto není umyté (a nemůžu k němu najít klíče), na okně je hrnek se studenou kávou, kytky ve váze jsou už úplně zvadlé, dopis není vhozený do schránky (a taky ho nemůžu najít), ztratily se mi brýle a televizi musíme ovládat ručně, ovladač je bůhví kde.
Divím se, že nic není hotovo, když jsem se celý den nezastavil a jsem docela utahaný.
No nic, jdu zkontrolovat došlé maily.


Jo, a nesmějte se, jestli tyhle stavy neznáte! Váš den se blíží!!

 

                                        Já a lepší už to nebude....

 

Veci...

Na počiatku dary, na konci haraburdy, ale...
Je smutné keď zomrie blízky a ešte smutnejším býva pohľad na jeho pozostalosť. Mnohokrát ani najbližší príbuzní netušia čo objavia, čo ich čaká. Sme rôzni a rôzne sa s touto situáciou vyrovnávame. Niekedy na to nie je ani čas a príbuzní sa zaujímajú iba o majetok, ktorí sa objaví v dedičskom konaní a to ostatné skončí v kontajneri ako nepotrebné haraburdie. Nik to väčšinou nechce, lebo sú to nemoderné či dokonca nepotrebné veci. Sošky, dečky, pohľadnice. Mnohí krútia hlavami, na čo niekto opatruje odrvenú sošku, ošúchaný odznak či zažltnutú pohľadnicu. Na prvý pohľad nepochopiteľné, ale...
Žijeme v rýchlej dobe, ktorá náš ženie vpred. V dobe, kedy sa v krátkom časovom období moderné stáva nemoderným. Autá, nábytok, umenie. Kedy výročia riešime fľašou alkoholu, bomboniérou či kvetmi, ktoré narýchlo kúpime na ceste k oslávencovi. Lenže fľaša sa vypije, bomboniéra sa zje a zoschnutá kytica skončí v odpadkovom koši. Po niekoľkých rokoch sa nám to všetko začína zlievať a už sa nevieme rozpamätať. Na nič.
Listy a pohľadnice nahradia maily, SMS, MMS ktoré po čase vymažeme a neuvedomujeme si, že mažeme to najcennejšie čo v živote máme. Že v kontajneroch či v koši počítača končí naše najväčšie bohatstvo. Že tam končia naše spomienky. Spomienky na našich blízkych, priateľov, kamarátov, na životné situácie. A na sklonku svojho života sediac v moderne zariadenom byte zistíme, že minulosť neexistuje. Vlastne nás k tomu vedú aj samotné médiá, lifestylové časopisy či knihy, ktoré nám zdôrazňujú, aby sme sa nezaťažovali minulosťou, aby sme jej unikli a upierali svoje pohľady do žiarivej budúcnosti.
Možno si už niekto v živote položil otázku, prečo boli jeho rodičia či starí rodičia šťastnejší a porozumie, prečo jeho mama s láskou hladila jednoduchú obálku, ktorá skrývala pre ňu to najcennejšie. Skrývala kadere jej starých rodičov, jej rodičov, jej detí. Prečo mala plnú krabicu pohľadníc k meninám, Vianociam. A prečo s láskavým pohľadom vždy pohladila tú maličkú nemodernú sošku v sekretári.
Všetky tie predmety, ktoré sú možno stále ešte uložené v krabici v garáži či skončili vyhodené ako nepotrebné boli ich spomienkami. Spomienkami na život. Boli ich bohatstvom. V každej veci, ktorú starostlivo opatrovali sa skrývali ich spomienky. Nemuseli sa strachovať, že si omylom vymažú hard disk v počítači či pamäť vo fotoaparáte. Ich spomienky boli natrvalo a nezmazateľne uložené aj napriek chýbajúcej technike práve v tých haraburdách.
Pre niekoho haraburdy, pre niekoho cennosť.
Žijeme v dobe spotreby. V dobe, keď je všetko samozrejmosťou. Je samozrejmé vlastniť auto, mobilný telefón, umývačku riadu. Je samozrejmé, že za pár rokov bude samozrejmosťou počítačom riadený automobil, hlasom ovládaná práčka. No čím ďalej nie je samozrejmosťou láska, trpezlivosť, pokora. Čím ďalej tým viac nie je samozrejmé, že ľudia sa dokážu tešiť z radosti iných. Naopak, čím ďalej sa väčšou samozrejmosťou stáva povrchnosť, faloš, pokrytectvo.
Vyvíjame špeciálne disky, ktoré by nám dokázali uchovať naše spomienky zhmotnené do fotografií, no nedokážeme si zachovať bohatstvo, z ktorého čerpali mnohé generácie pred nami. Doslova pred očami sa nám rozpadajú stavby ktoré prežili stáročia a sú nahrádzané hypermodernými objektami bez vnútorného ducha.
Prestávame si vážiť svoju minulosť a spomienky s ňou späté. Čoraz častejšie sa v obchodoch stretávame s náhražkami. A nielen v materiálnej podobe, ale čím ďalej tým viac v duchovnej. Na jednej strane síce tvrdíme že hodnoty sa nedajú kúpiť, no na druhej strane si ich kupujeme neuvedomujúc si že to, čo si kupujeme hodnoty nie sú. Sú to iba náhražky. Náhražky ktoré nám horknú v ústach, náhražky ktoré vyvolávajú pachuť.
Ľudstvo sa stále usilovalo a usiluje o dokonalosť, pričom si nechce priznať, že dokonalosť neexistuje. Vlastne existuje no akoby sme ju vnímali menej a menej. Dokonalosť v prírode, ktorú nám ponúka bezplatne.
Tá odrvená soška nie je dokonalá. Bolo by ju treba zreštaurovať, ale už by to nebola ona. Stratila by svoju dokonalosť, svoju jedinečnosť. Svoju jedinečnosť uchovať našu minulosť. Naše spomienky. Vážme si prosím veci. Vážme si prosím ľudí. Vážme si prosím veci, ktoré nám pripomínajú ľudí.

 
„Veci...

Na počiatku dary, na konci haraburdy, ale...
Je smutné keď zomrie blízky a ešte smutnejším býva pohľad na jeho pozostalosť. Mnohokrát ani najbližší príbuzní netušia čo objavia, čo ich čaká. Sme rôzni a rôzne sa s touto situáciou vyrovnávame. Niekedy na to nie je ani čas a príbuzní sa zaujímajú iba o majetok, ktorí sa objaví v dedičskom konaní a to ostatné skončí v kontajneri ako nepotrebné haraburdie. Nik to väčšinou nechce, lebo sú to nemoderné či dokonca nepotrebné veci. Sošky, dečky, pohľadnice. Mnohí krútia hlavami, na čo niekto opatruje odrvenú sošku, ošúchaný odznak či zažltnutú pohľadnicu. Na prvý pohľad nepochopiteľné, ale...
Žijeme v rýchlej dobe, ktorá náš ženie vpred. V dobe, kedy sa v krátkom časovom období moderné stáva nemoderným. Autá, nábytok, umenie. Kedy výročia riešime fľašou alkoholu, bomboniérou či kvetmi, ktoré narýchlo kúpime na ceste k oslávencovi. Lenže fľaša sa vypije, bomboniéra sa zje a zoschnutá kytica skončí v odpadkovom koši. Po niekoľkých rokoch sa nám to všetko začína zlievať a už sa nevieme rozpamätať. Na nič. 
Listy a pohľadnice nahradia maily, SMS, MMS ktoré po čase vymažeme a neuvedomujeme si, že mažeme to najcennejšie čo v živote máme. Že v kontajneroch či v koši počítača končí naše najväčšie bohatstvo. Že tam končia naše spomienky. Spomienky na našich blízkych, priateľov, kamarátov, na životné situácie. A na sklonku svojho života sediac v moderne zariadenom byte zistíme, že minulosť neexistuje. Vlastne nás k tomu vedú aj samotné médiá, lifestylové časopisy či knihy, ktoré nám zdôrazňujú, aby sme sa nezaťažovali minulosťou, aby sme jej unikli a upierali svoje pohľady do žiarivej budúcnosti.
Možno si už niekto v živote položil otázku, prečo boli jeho rodičia či starí rodičia šťastnejší a porozumie, prečo jeho mama s láskou hladila jednoduchú obálku, ktorá skrývala pre ňu to najcennejšie. Skrývala kadere jej starých rodičov, jej rodičov, jej detí. Prečo mala plnú krabicu pohľadníc k meninám, Vianociam. A prečo s láskavým pohľadom vždy pohladila tú maličkú nemodernú sošku v sekretári.
Všetky tie predmety, ktoré sú možno stále ešte uložené v krabici v garáži či skončili vyhodené ako nepotrebné boli ich spomienkami. Spomienkami na život. Boli ich bohatstvom. V každej veci, ktorú starostlivo opatrovali sa skrývali ich spomienky. Nemuseli sa strachovať, že si omylom vymažú hard disk v počítači či pamäť vo fotoaparáte. Ich spomienky boli natrvalo a nezmazateľne uložené aj napriek chýbajúcej technike práve v tých haraburdách.
Pre niekoho haraburdy, pre niekoho cennosť.
Žijeme v dobe spotreby. V dobe, keď je všetko samozrejmosťou. Je samozrejmé vlastniť auto, mobilný telefón, umývačku riadu. Je samozrejmé, že za pár rokov bude samozrejmosťou počítačom riadený automobil, hlasom ovládaná práčka. No čím ďalej nie je samozrejmosťou láska, trpezlivosť, pokora. Čím ďalej tým viac nie je samozrejmé, že ľudia sa dokážu tešiť z radosti iných. Naopak, čím ďalej sa väčšou samozrejmosťou stáva povrchnosť, faloš, pokrytectvo.
Vyvíjame špeciálne disky, ktoré by nám dokázali uchovať naše spomienky zhmotnené do fotografií, no nedokážeme si zachovať bohatstvo, z ktorého čerpali mnohé generácie pred nami. Doslova pred očami sa nám rozpadajú stavby ktoré prežili stáročia a sú nahrádzané hypermodernými objektami bez vnútorného ducha. 
Prestávame si vážiť svoju minulosť a spomienky s ňou späté. Čoraz častejšie sa v obchodoch stretávame s náhražkami. A nielen v materiálnej podobe, ale čím ďalej tým viac v duchovnej. Na jednej strane síce tvrdíme že hodnoty sa nedajú kúpiť,  no na druhej strane si ich kupujeme neuvedomujúc si že to, čo si kupujeme hodnoty nie sú. Sú to iba náhražky.  Náhražky ktoré nám horknú v ústach, náhražky ktoré vyvolávajú pachuť.
Ľudstvo sa stále usilovalo a usiluje o dokonalosť, pričom si nechce priznať, že dokonalosť neexistuje. Vlastne existuje no akoby sme ju vnímali menej a menej. Dokonalosť v prírode, ktorú nám ponúka bezplatne.
Tá odrvená soška nie je dokonalá. Bolo by ju treba zreštaurovať, ale už by to nebola ona. Stratila by svoju dokonalosť, svoju jedinečnosť. Svoju jedinečnosť uchovať našu minulosť. Naše spomienky. Vážme si prosím veci. Vážme si prosím ľudí. Vážme si prosím veci, ktoré nám pripomínajú ľudí.“

                                                               

 

              

                                                                                  

 

Jeden starý muž přišel žít ke svému synovi, snaše a jejich čtyřletému synovi. Ruce se mu klepaly, špatně už viděl a chůzi měl nejistou. Rodina obvykle jedla společně u jednoho stolu, ale třesoucí se dědečkovy ruce a slabý zrak byly někdy problémem. Hrášek se mu sypal ze lžičky na podlahu, když chtěl uchopit sklenici s mlékem, polil ubrus.

Syna a snachu to stále víc zlobilo.

Musíme něco udělat, řekl syn. Pokud jde o mě, mám už po krk jeho zvuků při jídle, rozlitého mléka a jídla na podlaze.

Manželé se rozhodli postavit dědečkovi malý stoleček do kouta pokoje. Tam teď o samotě jídal, zatímco ostatní členové rodiny se věnovali obědu. Když dvakrát rozbil talířek, začali mu jídlo dávat do dřevěné misky. Pokud někdo náhodně na dědu pohlédl, mohl si všimnout, že má slzy v očích, protože byl ustavičně sám. Jediná slova, která na svou adresu slýchal, byly pichlavé poznámky, když mu upadla vidlička nebo něco rozsypal.


Čtyřletý chlapeček to všechno mlčky pozoroval. Jednou večer si otec všiml, že si hraje na podlaze s kouskem dřeva. Co to děláš?, zeptal se laskavě.

Dítě důvěřivě odpovědělo:

— Vyrábím mističku pro tebe a maminku, abyste měli z čeho jíst, až vyrostu.

Chlapec se usmál a dál kutil se dřevem.

Jeho slova rodiči tak otřásla, že nemohli ani promluvit. Po tvářích jim tekly slzy. A i když si nevyměnili jediné slovo, věděli oba, co musejí udělat.

Před večeří šel muž k dědečkovi, vzal ho jemně za ruku a přivedl ho zpět k rodinnému stolu. Všechny další dny už vždycky jedl s rodinou a kupodivu ani muž ani žena nevěnovali pozornost vidličce na podlaze nebo pokecanému ubrusu.

V životě dostaneš tolik, kolik dáš.
Michael LeBoeuf


Rádi si všechno komplikujeme, a tak si většina lidí tento
citát vykládá naopak. Chtějí nejdříve brát, a až potom dávat.

Jenže takhle to opravdu nefunguje. Chybí-li nám něco
v našem životě, naučme se to nejdříve dávat ostatním.

Zní to jako paradox, ale funguje to, protože když nemáme
třeba dostatek peněz, tak si vzájemný proud sami
blokujeme, tím, že myslíme na nedostatek, a místo abychom
to opět rozproudili tím, že někoho obdarujeme,
tak si v duchu říkáme “sám mám málo”.

Ta energie musí kolovat. Máme-li nedostatek
lásky, hojnosti, přátelství, darujme kousek někomu okolo nás.

Lítost a myšlenky na nedostatek, nám nedostatek
v životě jen utrvrzují. Naučme se v první řadě dávat to,
co nám nejvíce chybí.

A než začnete říkat, že opravdu nemáte na to, abyste mohli
rozdávat ze svého, tak Vám řeknu, že nemusíte rozdávat fyzicky.
Realita nebo náš vnitřní svět jsou dvě spojené nádoby,
takže můžete dávat dary, hojnost nebo lásku v duchu.

Vzpomeňte si na někoho blízkého, představte si ho
a věnujte mu od srdce to, co Vám nejvíce chybí.

feja-big+small

Pravidlo 1. Přání je třeba napsat.

Je lehké říci, ale těžší napsat svoje přání. Jakkoli divně to zní, správně zapsat vlastní přání je opravdu problém. „Chci mít vlastní dům“. Je to napsáno správně? Ukazuje se, že naprosto ne! Zapsáno není vlastnění domu, ale přání ho vlastnit.

Pravidlo 2. U přání musí být uvedeno datum nebo období, v němž se má splnit.

Například: „v březnu roku 2015 kupuji velkou plazmovou televizi“. Dokonce  i když napíšete „koupím televizor“, bude to špatně. Protože napsané se sice vyplní, ale ne v potřebné době.

Pravidlo 3.  Správně se přání zapisuje vždycky v přítomném čase. Jinak řečeno místo „Na dovolenou pojedu do Řecka“ je třeba napsat „Na dovolenou jedu do Řecka“.

A ještě jedna často se vyskytující chyba: „Nechci být chudý“. Je to správně napsáno? Samozřejmě, že ne! Má to velmi pádné důvody. Za prvé, Vesmír nepřijímá záporná slova. Říkáte „Nechci být chudý“, ale Vesmír ignoruje částici „ne“ a přijímá poselství „Chci být chudý“! Za druhé, nejčastěji k sobě přitahujeme to, na co myslíme. Když říkáme „Nechci být chudý“, automaticky myslíme na chudobu, ale když vyslovíme „Chci být bohatý“ – na bohatství. Nezapomínejme proto na další pravidlo:

Pravidlo 4. Zakažme si užívat jakékoli zápory.

A důležitá poznámka: při zapisování svého přání je dobré uvést více podrobností  o tom, o čem sníte. Z toho vyplývá následující pravidlo:

Pravidlo 5. Více podrobností a emocí.

Jde-li o cestu do Řecka, popište několika slovy alespoň hotel a pláž. Jde-li o nové auto, uveďte alespoň základní vlastnosti. A určitě vždy popište city, které vás ovládnou, až se přání vyplní.

Je také důležité, aby splnění vašeho přání nezpůsobilo škodu jiným lidem. Na tom je založeno další pravidlo:

Pravidlo 6. Jakékoli zapsané přání musí být zakončeno ochrannou frází: „Toto nebo něco ještě většího vchází harmonicky do mého života a přináší radost a štěstí mě a všem, koho se toto přání týká“.

Všimněte si formu lace „nebo něco ještě většího“. Když si něco zcela konkrétního přejeme, nemusíme Vesmír nutně omezovat v jeho úsilí nám pomoci. Možná, že náš Svět vás pokládá za hodné odpočinku ne v Řecku, ale na Maledivách?

Naše přání je tedy přesně zformulováno a zapsáno. Všech 6 pravidel jsme přesně dodrželi. A co dál? Dále je třeba klidně vypustit přání do Vesmíru a dokonce na ně téměř zapomenout. Nervozita a nutkavé myšlenky budou splnění našeho přání jen na překážku. Proto je tu

Pravidlo 7. Neviste na svém snu. Propusťte ho a jednejte!

To neznamená, že si teď můžete jako v pohádce lehnout na pec a čekat, až se sen vyplní. To ne! Pod ležící kámen voda nepoteče! Vesmír vám může poskytnout nádherné možnosti, ale bez vašeho jednání se nemohou změnit v žádaný výsledek.

Přejeme vám úspěch a splnění těch nejtoužebnějších přání.

Věnováno všem holkám přes 50, s láskou

pres-50-big

Holky přes 50, to jsou ženský! Dávno už zapomněly na romantiku patnáctiletých, aktivitu a elán pětadvacítek a racionální úsilí těch, co je jim přes 30. Viděly už hodně. Až musely trochu přivřít oči… Ale nakonec je znovu otevřely dokořán. A spatřily nový svět, nové samy sebe a nový život. Znovu uvěřily v něco lepšího, protože to horší se jim zpravidla už přihodilo. Ale ony to přežily – právě proto, aby znovu dokázaly uvěřit v něco lepšího. A lepšího se jim dostává, protože jsou schopné vidět ho i tam, kde ho různé nanicovaté děvenky vidět nedokážou. Mají zostřené vidění, vnímavý sluch a jemné ruce. A proto k nim také to nejlepší tak lne.

Jsou krásné. Ne – počkejte, nejsou jen hezké, jsou neuvěřitelně krásné, protože přiznávají, že mají právě takovýhle zadek, právě takováhle prsa, takový nos a nohy. Naučily se právě tyhle zadky-prsa-nosy-nohy mít rády.

Znají jedno tajemství, tyhle holky přes 50: už mají po krk všech těch řečí o „příjmech“, „kariéře“, „úspěchu“ a „sociálním statutu“. Teď už s naprostou jistotou vědí, že to nejdůležitější rozhodně není to, co ukazují televize, co se píše na internetu, hodnotí na sociálních sítích a přebírá ve fitkách. Znají to nejdůležitější a mlčí. Mlčí o tom, co je v životě nejdůležitější: život sám, jeho chuť, jeho barva, jeho rytmus, vůně, umění mít potěšení a radovat se z každého dne.

Dávno nepěstují vybroušené fráze, předem připravené shovívavé úsměvy a korektní vycházkové kostýmky. Přestaly „aktivně vyhledávat“. Našly toho, koho tolik potřebovaly celé ty roky –  samy sebe. Takové, jaké jsou. A ukázalo se, že právě takové – opravdové – jsou pro všechny kolem náramně zajímavé. A to skutečně prakticky pro všechny – a pro chlapy, co za něco stojí, tím spíš. Znovu umějí srdceryvně plakat a smát se, až sotva dechu popadají. Už si odchodily svoje v neprůstřelné vestě společenské slušnosti, požadavků, zákazů a povolení. Přestalo je bavit ovládat se – rozpřáhly ruce a ocitly se na svobodě  – živé, plné citu a skutečné…

Žijí tak, jako dýchají: hned bouřlivě, hned klidně, hned něžně a sotva slyšitelně a hned zas ve spěchu a s nadšením… Dýchají v rytmu života a žijí v rytmu dýchání. Konečně se jim to po padesátce začalo dařit: žít ve stejném čase se životem.

Holky přes 50 jsou hrozně zvídavé. Nějak se stalo, že místo „To už dávno vím“ začínají větu „Jé, ženský, tohle je tak zajímavý…!“. Tanec i jóga, programování, turistika i vaření…  Vytvářejí život, navlékají si korálky svých nově objevených talentů, malují obrazy, zdobí talíře a zdolávají hory. A všechno se jim daří.

Holky přes 50 nejsou žádné usedlé paničky. Nosí dlouhé sukně, protože je to moc hezké. Nosí taky mini, stejně tak jako džínsy. A nejrůznější bižu, z domova i z ciziny. Vykašlaly se na drahé značkové ozdůbky. Už nemusejí dokazovat „taky já mám na zlato“. Je pro ně důležité, aby se to líbilo jim samým. Nechtějí nic slyšet o tom, co je „moderní“, „trendy“ a „in“ v této sezóně. Potřebují, aby pro ně osobně to bylo prostě – hezké. A v tom „hezké“ je hodně ženského, milého, neuspěchaného.

Holky přes 50 přestávají počítat kalorie. Protože láska, zájmy, pohyb, nadšení, inspirace, to všechno působí mnohem účinněji než fitness a plastičtí chirurgové. A právě proto jsou tak pěkné…

Holky přes 50 poslaly daleko a navěky pryč time managementy, motivační a leadershipové lekce. Znají cenu každé minuty, všechno stíhají a nikam nechodí pozdě, protože nikam nespěchají. Nedosahují. Nebojují. Neusilují. Prostě žijí. A určitě vědí, že po 50 je všechno ještě mnohem, mnohem zajímavější. ♥

Našla jsem text, který mne zaujal. Naprosto zcela vyjadřuje mé současné pocity. Jen je mi "líto", že jsem je sama nedokázala takhle popsat...

Nikdy bych nevyměnil moje úžasné přátele, můj krásný život, moji milující rodinu za míň šedých vlasů, nebo za plošší břicho.

Jak jsem zestárl, stal jsem se k sobě laskavější a méně kritický. Stal jsem se svým vlastním přítelem.

Nechci peskovat sám sebe za to, že sním extra zákusek, za to, že si neustelu postel, nebo za koupi toho hloupého plastového trpaslíka, kterého jsem vůbec nepotřeboval, ale vypadá tak krásně na mé zahradě.

Viděl jsem příliš mnoho mých přátel opustit tento svět příliš brzy, předtím, než pochopili velkou svobodu, která přichází s věkem.

Co je komu do toho, když se rozhodnu číst, nebo hrát na počítači do 4 hodin a spát až do poledne?

Budu tančit sám se sebou na ty nádherné melodie z 60. a 70. let, a když se mi zachce plakat nad dávno ztracenou láskou tak klidně plakat budu.

Klidně budu chodit na pláž v těsných plavkách, natažených na vypouklé břicho, a nořit se do vln, pokud se tak rozhodnu, navzdory soucitným pohledům mladých lidí atletických postav, ale oni budou také jednou staří.

Vím, že jsem občas zapomnětlivý. Ale některé životy jsou úplně zapomenuty. A já si konec konců pamatuji důležité věci.

Jistě, v průběhu let moje srdce bylo zlomené. Když ztratíte někoho blízkého, nebo pokud dítě trpí, nebo dokonce, když vašeho milovaného psa přejede auto? Ale zlomená srdce jsou to, co nám dá sílu a porozumění a soucit. Srdce nikdy nezlomené je dokonalé a sterilní ale nebude nikdy vědět, jaká radost je z bytí nedokonalého.

Jsem tak rád, že jsem žil dost dlouho, aby mé vlasy zšedly a mé mladické úsměvy se věčně vryly do hlubokých rýh na mé tváři.

Mnozí se nikdy nezasmáli, a mnozí zemřeli dříve, než jejich vlasy zbarvilo stříbro.

Jak člověk stárne, je snazší být pozitivní. Už mne nezajímá, co si myslí ostatní. Nemám otázky, už se sám sebe neptám.

Dokonce jsem získal právo být špatný.

Takže na vaši otázku odpovídám, ano, jsem rád zralý. Můj věk mne osvobodil.

Líbí se mi člověk, kterým jsem se stal. Nebudu žít navždy, ale dokud jsem ještě tady, nebudu ztrácet čas hořekováním, co by mohlo být, nebo dělat si starosti, co bude.

A jíst dezert budu každý den, pokud budu chtít a mít chuť!

 

Mám stejný názor!....

 

Zatímco muž opravoval auto, jeho syn vzal do ruky kámen a
poškrábal to auto. Muž chytil svého syna a ze zuřivosti ho několikrát
udeřil po ruce.Nevšiml si však, že ho bije francouzským
klíčem. Chlapeček je v nemocnici, ztratil všechny své prsty kvůli
zlomeninám. A pak se zeptal svého otce s unaveným pohledem v očích:
Tati, kdy mi znovu narostou prsty?
Otec, vědom si závažnosti situace nebyl schopen říct vůbec nic. Šel
zpět ke svému autu a několikrát do něho kopl. Rozhořčený si sedl před
auto a díval se na škrábance. Chlapec tam napsal: "MÁM TĚ RÁD TATI!
Věci jsou k používání, lidé jsou na milování! Problém v dnešním světě
spočívá v
tom, že LIDÉ JSOU POUŽÍVÁNI A VĚCI JSOU MILOVÁNY. Proto stojí lidstvo
tam, kde je.

Zatímco muž opravoval auto, jeho syn vzal do ruky kámen a
poškrábal to auto. Muž chytil svého syna a ze zuřivosti ho několikrát
udeřil po ruce.Nevšiml si však, že ho bije francouzským
klíčem. Chlapeček je v nemocnici, ztratil všechny své prsty kvůli
zlomeninám. A pak se zeptal svého otce s unaveným pohledem v očích:
Tati, kdy mi znovu narostou prsty?
Otec, vědom si závažnosti situace nebyl schopen říct vůbec nic. Šel
zpět ke svému autu a několikrát do něho kopl. Rozhořčený si sedl před
auto a díval se na škrábance. Chlapec tam napsal: "MÁM TĚ RÁD TATI!
Věci jsou k používání, lidé jsou na milování! Problém v dnešním světě
spočívá v

tom, že LIDÉ JSOU POUŽÍVÁNI A VĚCI JSOU MILOVÁNY. Proto stojí lidstvo
tam, kde je.

Poslední přání syna Filipa

babča8  Vydáno: 28.03.14

Jsem maminka 8 dětí. Náš nejmladší syn Filip si 2.2.2014 vzal život. Jen ten, kdo prožil podobnou tragédii, může plně pochopit, co naše rodina prožívá. Protože nám Filípek nechal třístránkový dopis na rozloučenou, víme, proč k této tragédii došlo. Pověřil nás, abychom jeho odkaz šířili dál – a já napsáním tohoto deníčku k tomu chci přispět.

 

Předem se omlouvám, že můj deníček bude asi dlouhý, ale věřím a doufám, že ho dočtete až do konce.

V neděli 2.2. krátce po poledni jsme našli našeho syna Filípka oběšeného na zahradě u našeho domu. Bylo mu ještě 14, patnácté narozeniny by slavil až na první jarní den.

Byl to otřesný a nepopsatelný šok a pocit zoufalství a zmaru. Naši bolest, zoufalství i beznaděj bychom nejraději vyřvali do celého světa.

I když nám bylo od první chvíle zřejmé, že není pomoci, v zoufalé snaze o zázrak se ho manžel s dcerou a synem pokoušeli oživovat a já jsem volala záchranku. I jim bylo hned po příjezdu jasné, že není pomoci, ale přesto se snažili dělat, co mohli a museli.

Vzápětí přijela policie a kriminálka, chvíli po nich i reportéři z TV Prima. Policisté i kriminalisté se chovali citlivě a profesionálně zároveň. Televizní reportéry vykázali do patřičných mezí, zamezili jim v kontaktu s kýmkoliv z rodiny. A přesto už večer byla v krimi zprávách reportáž o naší tragédii – s pár nepřesnými údaji.

Kriminalisté se sháněli, zda Filip nechal dopis na rozloučenou (zatímco se záchranáři stále snažili o zázrak). Starší syn šel do jeho pokoje a dopis tam skutečně našel. Já jsem do něj koukla, ale nebyla jsem schopná přečíst ani slovo. V zoufalé snaze vědět PROČ jsem syna poslala zpět do pokoje dopis ofotit, protože jsem správně tušila, že nám ho seberou. Skutečně nám ho sebrali (vrátili nám ho až ve středu při výslechu na kriminálce) a nebýt toho, že jsme měli jeho kopii, bych se skutečně zhroutila z toho, že nevíme, proč to udělal a že jsem to zavinila já.

Záchranáři ukončili svoji snahu, auto i vrtulník odletěli prázdné a našeho Filípka odvezli pohřebáci.

Během odpoledne se u nás sjely všechny ostatní děti (kromě dvou dcer, co žijí v zahraničí – ty přijeli až na pohřeb) a babička se sestrou Ester. Společně jsme truchlili, plakali a doufali, že je to zlý sen, ze kterého se probudíme.
Pak nám starší syn přečetl Filipův třístránkový dopis. A my se dozvěděli, proč to udělal. Mnohé věci a souvislosti nám však docházeli a docházejí postupně a mnoho jsme pochopili až díky dalším událostem.

Filípek se nám narodil jako naše osmé miminko. Bylo možná trochu bláznovství pořídit si tolik dětí, ale já jsem moc chtěla velkou rodinu a hodně dětí. On byl krásné a pohodové miminko. Získal si lásku všech svých nejbližších – jeho úsměv a věčně rozzářená čokoládově hnědá očka si získala každého.

Jak rostl, byl stále stejným sluníčkem. Bylo ale zároveň čím dál zřejmější, že je jiný než jeho bratři i bratranci. Měl úplně jiné zájmy – bavilo ho malovat, pomáhat s vařením a pečením. Stále něco vyráběl – košíky z pedigu, skládačky z papírů. Klučičí hry ho nezajímaly, raději poslouchal řeči dospělých nebo si hrál s holkama. Radil sestrám s oblékáním i účesy. Taky krásně zpíval. Když jsme se před pěti roky přestěhovali poblíž Hradce Králové, začal zpívat ve známém chlapeckém sboru. Měl mimořádný talent a díky tomu po pár měsících začal zpívat s hlavním sborem a jezdit po koncertech. Po deseti měsících jel na první velké turné do Japonska a Jižní Korey na pět týdnů.

A tehdy začaly jeho problémy ve škole. Nevím, jestli za tím byla závist, že se tak malý kluk podíval do světa, kam se většina z lidí nikdy nepodívá… Někteří učitelé, místo aby mu pomohli doplnit si a dohnat učební látku, ho začali potápět. Nikdy ve škole neslyšel ocenění, že úspěšně reprezentuje naši vlast a vlastně i školu. Byli jsme to ve škole i řešit, že ho chceme podporovat v jeho výjimečném talentu a že je pro nás důležité, aby byl šťastný a spokojený a mohl dělat to, co ho baví. Na chvíli to pomohlo, ale nikdy nepocítil od některých učitelů podporu.

Někdy v té době, ve svých 11 letech, si začal sám poprvé uvědomovat, že je „jiný“. Dcery mě opakovaně říkaly, že Filípek bude gay, ať se s tím smířím. Já jsem je ubezpečovala, že to pro mě není věc, se kterou bych se nesmířila, ale že mu to nehodlám podsouvat a nechám na něm, jak to v něm uzraje. A že až s tím jednou třeba přijde sám, že ho s otevřenou náručí přijmu a že mě jen bude mrzet, že bude mít těžší život. Kdybych bývala tušila…

V této době jsme chodívali do místního kostela, kde sloužil farář, Slovák, asi čtyřicetiletý. Vždy jsme se snažili děti vést k víře v Boha a doufali jsme, že z nich i za pomoci víry vychováme hodné a poctivé lidi. V té době nám vůbec nedošlo, že onen farář má v každém druhém kázání homofobní řeči proti registrovanému partnerství a homosexuálům. Nepředpokládali jsme, že by cokoliv řečeného v kostele někomu ubližovalo – vždyť víra v milosrdného Boha by lidem měla za každé situace pomáhat. Jen nám bylo divné, proč Filípek ve svých 13 letech bouřlivě odmítal do toho kostela chodit. Nechtěli jsme ho nutit násilím a nechali jsme to na něm a on už víc než rok a půl s námi nechodil. A zas mohu jen říci – kdybych tušila, jak všechno pro nás skončí…

Filip byl až do posledních dní veselý, choval se normálně jako děti jeho věku. K cizím lidem se choval velmi mile a přátelsky, byl velmi kamarádský (i když kamarádil hlavně s holkama). Někdy byl doma trochu drzý, ale vždy se to snažil napravit. V pokojíku si poslouchal hudbu, díval se na filmy, chodil do školy i na zkoušky sboru. Dělal přijímačky na konzervatoř, kam se sice nedostal, ale netvářil se, že by mu to příliš vadilo. Ještě v sobotu večer jsem s ním řešila jeden problém, který v pátek udělal a za který se omlouval a povídali jsme o tom, kam půjde na střední školu. To bylo naposledy, kdy jsme ho viděli živého.
Odešel do svého pokoje a napsal dopis na rozloučenou a nad ránem se potichu vykradl z domu na zahradu…

Po jeho smrti a po přečtení jeho dopisu jsme si začali dávat dohromady mozaiku jeho života i důvodu jeho odchodu. Začali jsme chystat jeho pohřeb – podle přání, která napsal do toho dopisu – měl přesně naplánováno, jak chce, aby to proběhlo, v čem ho máme pohřbít. Chtěl, aby se všichni dozvěděli, proč to udělal.
V té chvíli jsme ani my sami ještě plně nechápali, proč pro něj byla jeho homosexualita, kterou si už naplno uvědomil a přiznal sobě i dvěma sestrám a kamarádce, důvod odchodu ze života.

Ten důvod jsme naplno pochopili v den pohřbu a po tom, co následovalo.
Obřad rozloučení probíhal v kostele tak, jak jsme ho s láskou a obrovskou bolestí v srdcích několik dní všichni chystali. Sjelo se plno příbuzných, kamarádů, přátel. Do kostela se ani nevešli.

Na úvod se hrály písně, které si on sám přímo přál, aby tam zazněly. Jednou z nich byla Same love od Macklemora. Pak probíhal pohřební obřad, promluvil Filípkův strýc – kněz, pak bývalý evangelický farář jako zástupce Logosu( což je ekumenické společenství věřících gayů a leseb), pak jeho dvě sestry řekly něco o svém bráškovi. Promítali jsme na plátno jeho fotky podbarvené písněmi, co mu vybrali jeho sourozenci…

A když všichni v slzách čekali, že se začne vynášet rakev z kostela, přiskočil k mikrofonu místní farář a začal, že je hodně naštvaný za to, co zde zaznělo a že s tím nemůže souhlasit. Neodpustil si své homofobní řeči. A když se obrátil k rakvi našeho syna, už to někteří přítomní nevydrželi. Spolužáci začali pískat, dvě dcery vykřikly, ať zmlkne a odejde a sestra vykřikla „To kvůli vám a lidem, jako jste vy, se zabil…“

V ten okamžik jsme netušili, co se tím rozpoutá, jen jsme o dost víc pochopili jeho čin. I to, co pak následovalo, nám v mnohém pomohlo otevřít oči a pochopit jeho bolest, kterou v sobě nosil a skrýval pod stálým úsměvem. Víme, že ho trápila netolerance a neláska lidí, homofobie i jiné formy bezpráví vůči jakékoliv menšině.

Ve svém dopise píše: „Kájo, Betty a Týno, moc a moc si vážím vaší shovívavosti a toho, že jste "to“ brali v pohodě a nevadilo vám to…tohle (moje sexualita) je vlastně hlavní věc, kvůli které jsem to udělal…dnešní svět je naprosto plný předsudků a nenáviděnosti k určitým skupinám lidí…to mě hrozně štve a přeji si, aby to tak nebylo, aby se se všemi lidmi zacházelo stejně a aby moje smrt aspoň trochu napomohla k veškeré rovnoprávnosti všech lidí na zemi."

Věříme, že dost lidí, kteří se o smrti našeho syna dozvěděli, ho pochopí a třeba se zamyslí nad tím, jaký názor a postoj mají k homosexualitě a stanou se tolerantnějšími.

Velmi mě bolí, že jsou na světě lidé, kteří se neštítí ničeho a kteří klidně pod články o našem synovi napsali komentáře, že je fajn, když se taková labilní buzna zabije sama a že by to měli udělat všichni. A podobně laděných komentářů bylo dost… Co je to za lidi, kteří za smrtí malého kluka nevidí lidskou bolest mnoha lidí, co ho milovali, a jsou schopni napsat takovéhle komentáře?!?!?

Copak nejsme všichni lidské bytosti, které jsou si rovny?

Děkuji všem, kteří si deníček o našem Filípkovi přečetli až do konce.
A všechny bych chtěla jeho jménem poprosit – buďte k sobě navzájem hodní a tolerantní, učte toleranci k odlišnostem sebe i své děti, mějte je rádi a važte si každého dne, kdy je můžete láskyplně obejmout.

Štěstí a láska… Co to je??
A jak se to vlastně hledá a živí??
To nevím, a asi ani vědět nechci, ale jedno vím, a to je, že se musíme dívat do- předu a vytvářet si dobré konce našich snů a přání.
I když život není jednoduchý -je jako pád sněhových vloček za okny. Každá vločka má jen jeden pokus, spadne na zem a už se nezvedne a přitom za let musí stihnout tolik věcí.
Jejich let je sice jen tak krátký, tak kraťoučký. Nahoru se dostaly jak pára, pak se smrsky k sobě a stvořily se vločky, každá je jiná, každá má jen jeden pokus a když to nezvládne, tak na zem dopadne a je konec!!
Každá sice dopadne, ale je jen na nich, jakou cestou se dají. Je tu sice vítr, který jim udává směr (jako nám osud, nebo jak si to každý z nás nazve), ale každá má svůj cíl jako my.
Chtějí si nejprve letět samy, ale posléze hledají nějakou vločku, která jim pomůže, která si s ní bude hrát na stěží svítící lampě a potom spolu dopadnou a život svůj v náručí jedna druhé skončí s úsměvem na rtech. 
Život lidí je úplně stejný. Narodíme se, ani nevíme proč. Prožíváme si  vcelku klidné období dětství, potom přijde puberta a spousta změn.
Chceme žít samy bez rodičů, najít si partnera a žít si vlastní život. Po dlouhém hledání se unavíme a spadneme na zem, kde nás třeba někdo najde, a s tím pak prožijeme pár krásných okamžiků a zemřeme šťastní??
Štěstí a láska jsou dvě věci které jdou ruku v ruce a je jen na nás, kde a kdy si je najdeme, nebo se tak unavíme, že už hledat nebudeme a spokojíme se s tím co máme.
 

Malá dcerka se ptá v roce 2513  svého otce:
Tati, dneska jsem  zaslechla, že prý kdysi žili v nějakých Čechách nějací Češi, slyšels o tom něco?
Samozřejmě maličká, prý právě podle nich se dnes říká: "... ty seš blbej jako Čech"
Aha, a kde ty Čechy byly?
No, to se neví, ale asi někde ve střední Evropě.
A to vážně byli tak blbí? Asi ano děvče, podle pověstí si prý rozprodali a vytunelovali vlastní zemi,jejich vláda nechala lidi umírat, protože náklady na léčení si nemohl slušný člověk dovolit, a pokud ano, brzy zemřel zadlužený hladem, protože lichvářství bylo posvěceno na byznys.
Za vrcholné představitele si postupně volili kdejakého lumpa, jeden prezident dokonce pustil lumpy a darebáky ještě dříve než je stihli potrestat a zabavit, co nakradli.
Ti Češi si zlikvidovali zemědělství a průmysl, tím vzali lidem práci. Prodávali jedovatý alkohol, dováželi a draze prodávali odporné a nezdravé potravinyz jiných zemí jen proto, že byly levné a dalo se na nich pohádkově zbohatnout.
Kdo se bránil útočníkovi, toho zavřeli a útočník byl ponechán na svobodě a ještě odškodněn.
Vyživovali si z vlastní kapsy cikány a jiné darebáky a církve a stali se poskoky cizích mocností. Dokonce i zákony udělali takové,aby vyvolení mohli beztrestně krást a prostí lidé to spláceli z obrovských a nesmyslných daní.
Ale nejspíše to jsou jenom povídačky, tomu se nedá věřit. To se jenom tak říká, víš.
Protože podle výpočtů tak blbý nikdo být nemůže!

"Na jedné americké univerzitě se mezi studenty vyskytla 87-letá žena jménem Rose s cílem splnit si svůj životní sen - vystudovat. Během prvního semestru si svým kouzlem získala kompletně všechny studenty a to tak, že byla požádána, aby při zahajování fotbalové sezóny pronesla řeč. 

Byla nejprve uvedena a krásně oblečena vystoupala na pódium. Došla k řečnickému pultu a samou nervozitou upustila kartičky s textem. Jemně se usmála, natáhla se k mikrofonu a pronesla: "Omlouvám se, jsem tak nervózní. Namísto piva jsem tam na posilněnou hodila whiskey a asi mi nějak dodala moc kuráže. Asi už to neposkládám tak, jak jsem chtěla, takže vám jen řeknu to, co vím.

Nepřestáváme v životě hrát, protože bychom byli příliš staří. Stárneme, protože přestáváme hrát. Přitom jsou pouze čtyři věci, díky kterým zůstáváme mladí. Musíte být šťastní a úspěšní. Musíte se smát a hledat něco veselého v každičkém dni.

Musíte snít a to pořádně. Když ztratíte své sny, zemřete. Kolem nás je tolik mrtvých lidí a oni to přitom ani nevědí. Je obří rozdíl mezí stárnutím a dospíváním.

Pokud je vám 19 a strávíte rok ležením v posteli, zestárnete na 20. Mně je 87 a když si na rok lehnu do postele, bude mi 88. Jak tedy vidíte, každý umí stárnout. Na to není potřeba žádného talentu či schopností. To, na co už talent a schopnosti potřebujete, je dospívání. Hledání příležitostí ve změnách a to bez výčitek. 

Staří lidé většinou nelitují toho, co udělali, nýbrž toho, co neudělali. Pouze ti, kteří litují promarněného života, se bojí smrti."

Týden poté, co Rose dostudovala, zemřela. Na její pohřeb dorazilo 2,000 studentů, kteří přišli vzdát poctu výjimečné ženě, jenž je naučila, že nikdy není příliš pozdě na to, splnit si své sny.

Pamatujte, stárnutí je nevyhnutelné, ale dospívání a osobní růst, to je naše volba. Žijeme na základě toho, co je nám dáno do vínku, ale opravdový život si tvoříme sami naší volbou, snahou a přesvědčením!"
"Na jedné americké univerzitě se mezi studenty vyskytla 87-letá žena jménem Rose s cílem splnit si svůj životní sen - vystudovat. Během prvního semestru si svým... kouzlem získala kompletně všechny studenty a to tak, že byla požádána, aby při zahajování fotbalové sezóny pronesla řeč.

Byla nejprve uvedena a krásně oblečena vystoupala na pódium. Došla k řečnickému pultu a samou nervozitou upustila kartičky s textem. Jemně se usmála, natáhla se k mikrofonu a pronesla: "Omlouvám se, jsem tak nervózní. Namísto piva jsem tam na posilněnou hodila whiskey a asi mi nějak dodala moc kuráže. Asi už to neposkládám tak, jak jsem chtěla, takže vám jen řeknu to, co vím.

Nepřestáváme v životě hrát, protože bychom byli příliš staří. Stárneme, protože přestáváme hrát. Přitom jsou pouze čtyři věci, díky kterým zůstáváme mladí. Musíte být šťastní a úspěšní. Musíte se smát a hledat něco veselého v každičkém dni.

Musíte snít a to pořádně. Když ztratíte své sny, zemřete. Kolem nás je tolik mrtvých lidí a oni to přitom ani nevědí. Je obří rozdíl mezí stárnutím a dospíváním.

Pokud je vám 19 a strávíte rok ležením v posteli, zestárnete na 20. Mně je 87 a když si na rok lehnu do postele, bude mi 88. Jak tedy vidíte, každý umí stárnout. Na to není potřeba žádného talentu či schopností. To, na co už talent a schopnosti potřebujete, je dospívání. Hledání příležitostí ve změnách a to bez výčitek.

Staří lidé většinou nelitují toho, co udělali, nýbrž toho, co neudělali. Pouze ti, kteří litují promarněného života, se bojí smrti."

Týden poté, co Rose dostudovala, zemřela. Na její pohřeb dorazilo 2,000 studentů, kteří přišli vzdát poctu výjimečné ženě, jenž je naučila, že nikdy není příliš pozdě na to, splnit si své sny.

Pamatujte, stárnutí je nevyhnutelné, ale dospívání a osobní růst, to je naše volba. Žijeme na základě toho, co je nám dáno do vínku, ale opravdový život si tvoříme sami naší volbou, snahou a přesvědčením!"

 

 
 
                                                                  K zamyšlení
 
 
Z práce se žena vrátila pozdě, unavená podrážděná, když zjistila, že na ni její šestiletý syn čeká u dveří.
SYN: "Mami, můžu se tě na něco zeptat?"
MÁMA: "Jistě..., na copak?"
SYN: "Mami, kolik vyděláš za hodinu?"
MÁMA: "Do toho ti nic není. Proč se mě na to vůbec ptáš?"
Odpověděla žena nazlobeně.
SYN: "Jen to chci vědět. Řekni mi prosím, kolik si vyděláš za hodinu?"
MÁMA: "Když to musíš vědět, tak je to 100 korun za hodinu."
SYN: "Ach jo," povzdechl si chlapec se svěšenou hlavou.
"Mami, můžu si půjčit 50 korun?"
Matka byla bez sebe, "Jestli ses ptal jen proto, že si chceš půjčit na nějakou pitomou hračku, nebo jiný nesmysl, tak odpochoduj zpátky do svého pokoje a jdi spát. Přemýšlej o tom, proč jsi tak sobecký. Já se v práci nedřu jen pro nějakou dětskou lehkovážnost."
Chlapec potichu odešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Žena usedla a chlapcovy otázky ji rozzlobily ještě víc. Jak se ji může takhle ptát, jen aby dostal nějaké peníze? Asi po hodině se žena uklidnila a začala přemýšlet: Možná, že na něco opravdu těch 50 korun opravdu potřeboval. A moc často si o peníze neříkal.
Žena přistoupila ke dveřím do chlapcova pokoje a otevřela je.
"Už spíš, synku?" Zeptala se.
"Ne, mami, jsem vzhůru," odpověděl chlapec.
"Přemýšlela jsem, možná jsem na tebe zbytečně vyjela," řekla žena.
"Byl to dlouhý, úmorný den a já si na tobě všechno vylila. Tady máš těch 50 korun, které jsi chtěl."
Malý chlapec se posadil a usmál. "Ach, mami, moc děkuju," zajásal.
Pak sáhl pod polštář a vytáhl pár zmuchlaných bankovek.
Žena viděla, že už nějaké peníze má a pocítila, jak se ji znovu zmocňuje hněv. Chlapec
spočítal všechny své peníze a pak pohlédl na matku.
"Proč chceš víc peněz, když už nějaké máš?", zabručela matka.
"Protože jsem neměl dost, ale teď už mám," odpověděl chlapec.
"Mami, teď mám 100 korun. Můžu si koupit hodinu tvého času?
Prosím, přijď zítra o hodinu dřív. Mohli bychom spolu večeřet."
Žena byla zdrcena. Objala svého malého syna a prosila ho za odpuštění.

Tohle je jen kratičká připomínka všem, kteří v životě hodně tvrdě pracují. Nenechme nám čas protéci mezi prsty, aniž bychom jej strávili s těmi, na kterých nám opravdu záleží, které máme v srdci. Nezapomínejte sdílet váš čas v hodnotě 100 korun s někým, koho opravdu milujete. Zemřeme-li zítra, firma, u které pracujeme, si za nás najde náhradu během několika hodin. Ale rodina a přátelé, které opustíme, budou cítit ztrátu po zbytek života.

     

Často poslední dobou chodím na Facebook,mám v přátelích hodně lidí,kteří mají rádi psy jako já,další lidi,kteří mne nepovažují na blázna,když se mi líbí reborn baby,nacházím tam ale také různé názory,které mne samotnou vždy udiví a najednou se na různé věci začnu dívat úplně jinak.Tam jsem narazila i na pana Aleše Kalinu,který se zabývá lidmi a jejich problémy.Jeho vysvětlení různých věcí je pro mne natolik zajímavé,neotřelé,že si to opravdu studuji a dávám si to i sem,abych se k tomu mohla vracet.A opravdu nesmírně se těším na jeho přednášku,kterou bude mít v Praze.

 
Problémy jsou pouze navigátoři ke správnému směru. Právě k tomu místu, kde nám bude nejlépe.

Je to tak, často se vyskytneme někde v problému vztahovém, finančním, pracovním i zdravotním. Celý svět je obklopen problémy, ale málokdo je využívá ve svůj prospěch.

A právě dnes s tím já sám začnu. Každý problém, který ke mě přijde do života, využiji ve svůj prospěch. Jak? Problém je totiž pouze rozdí...l mezi tím, kde jsme a kde bychom chtěli být. Cítíme-li problém, pak to znamená, že se nacházíme na opačném místě, než máme být.

Problém sám nemá žádnou důležitost, tu mu dáváme jenom my. Nese v sobě ukazovátko pro náš další směr.

Jak problém využít pro sebe?

Představím si, jak vypadá pocitově pravý opak problému. A právě ten pocit chci mít v životě. K němu budu hledat cestu, a dokud jej nenajdu, nevzdám se.

Je to náročný úkol, vím. Rozhodnout se pro, znamená změnu mnoha postojů. Přidá se dnes ke mně někdo?
 
 
Nadšený sám sebou? Dobrých přátel nemusím mít mnoho a někteří mě dokonce mohou i zklamat. Tak jsem si řekl, že udělám nejlepšího kamaráda sám ze sebe.

A proč ne? Jsem se sebou stále, spím sám se sebou, mohu chodit na procházky, mohu i hodovat. Mít sám sebe jako nejlepšího kamaráda je dobrá věc.

Často jsem na sebe nedbal, nevěnoval jsem se sobě, nenáviděl se, špatně jedl a stresoval se. Věnoval j...sem se jiným více než sobě a dával jsem peníze kde komu jenom ne sobě.

Dnes jsem to změnil. Sám sebe jsem dal na první místo. Korunoval jsem sebe a rozhodl jsem se si každý den dělat jednu malou radost jenom sám pro sebe.

A víte, co mi řekl můj doktor? Že jedna radost denně má moc uzdravit celé tělo od všech nemocí a že je to právě nedostatek sebepřijetí, které způsobuje rakovinu. Láska totiž může i zabíjet a to v případech, kdy jí máme málo anebo ji vnucujeme jiným.

Vzpomněl jsem si na příběh muže, který sledováním veseloher uzdravil sám sebe od rakoviny.

Takže, kdo si dnes učiní sám ze sebe nejlepšího přítele? Já jdu do toho
 
Poznejte tajemství 3 svícnů. Dal jsem si na okno tři svíce a večer, když přijdu domů, hledám v prožitém dnu tři okamžiky, pro které stálo žít. Pokud jeden najdu, zapálím svíci.

Tak si uvědomuji, že nežiji zbytečně a mé ranní probuzení mělo cenu. Učím svůj mozek, že můj život má smysl a že i ten další den přinese večerní důvod k zapalování.

Celý večer mi pak v obýváku plápolají malé ohýnky, připomínajíce uplynulý den, jenž sice mizí v temnotě noci, ale měl svůj důvod k žití.

Někdy se stane, že zapálím jenom jednu, ale nikdy můj okenní parapet nezůstává v temnotě. :-)

Přidáte se ke mně?

 

Zhroucení vztahu i sexuální nechuť je plíživý jev.
Nedojte k nim hned, ale postupně.

Jak se vyvarovat? Komunikovat stále a o všem. I když vám pusa bude zamrzat, mluvte a otevírejte témata, do kterých se vám nechce. Buďto to partner vydrž...í nebo se rychleji rozpadnete. Základem skvělých vztahů je udržování dobrého pocitu nad 8,5.

Jak toho dosahovat? Nechoďte spát, dokud se špatný pocit nevykomunikuje a nevrátíte se do pohody.
 

Jak si vyříkat všechno pěkně naostro?

by Ales Kalina on 7.1.2013

komunikaceAneb praktický průvodce, jak si bez hádky a špatných pocitů vyříkat s kýmkoliv vše, co mě zraňuje a irituje.

Všichni se občas dostáváme do situací, kdy nám někdo z našich nejbližších udělá něco, co jen ztěžka rozdýcháváme. Ať už je to ostré slovo, připomenutí něčeho z minulosti nebo skutek, který nás neskutečně raní.

Některé z těchto událostí mnohokrát opomineme a na některé nedokážeme zapomenout. Vadí nám, že partner neumí dodržovat slovo a chodí stále pozdě. Neumíme se smířit s tím, že po sobě neuklidí nádobí. Častokrát jsme se přesvědčovali, že mu nebudeme vyčítat pozdní příchody z práce. Vše se však začíná postupně hromadit a je zapotřebí k vzniklým situacím zaujmout zcela zásadní postoj.

V mnoha případech se stanou ještě horší věci. Doneslo se k vám, že partner má za sebou milostný románek, anebo jste čistě náhodou odposlechli jeho hovor s nežádoucí osobou.

Váš vztah začíná být narušen. Víte, že již není možné věci přecházet a že je zapotřebí zaujmout jasné stanovisko. Jak to ale udělat, abyste si mohli o věcech v klidu popovídat, dozvědět se své, najít řešení a pokračovat dál ve spokojeném životě?

Jako odpověď uvádím metodu, která vždy funguje, pokud je dodržována přesně.

Samozřejmě, že vždy záleží, jaký druh problému se připravujete řešit a jaké emoční zatížení přinese.

Praktický návod:

1. Ujistěte se, že partner chce daný problém řešit a hledat společně s vámi řešení. Pokud vás cokoli trápí, ale druhá strana nemá zájem slevit ze svého a stále si prosazuje své, pak řešení nikdy nenaleznete.

2. Dopředu si domluvte čas a místo, kde si o věci promluvíte. Nemá cenu vybuchovat se snahou vše vyřešit ihned na místě. Pokud se problém opakuje, je jasné, že jste častěji iritováni. Výbuchy a častá upozorňování na partnerovy chyby ale nikam nevedou.

3. Domluvte si způsob komunikace. 10 minut mluvíte vy a pak 10 minut druhá strana. Odsouhlaste si, že vše budete nazývat pravými jmény a nebudete hledat vhodná slova. Prostě tak, jak vám to chodí do hlavy, tak budete o věcech mluvit. Nebudete si skákat do řeči, pouze si veďte poznámky, abyste pak mohli partnerovu řeč okomentovat a zaujmout svůj postoj. Tímto způsobem odkryjete emoce, které prožíváte vy sami a které jsou evokovány partnerovým chováním.

4. Stanovte si písemně, jak se budete od dnešního dne chovat, abyste partnera netrápili svým chováním.

5. Odpusťte si. Podejte si ruce, obejměte se.

6. Naplánujte si oslavu jako odměnu za vyřešení problému. Zajděte si na příjemnou večeři nebo si kupte láhev dobrého vína nebo šampaňského.

7. Slibte si, že se to již nebude opakovat.

8. Napište si dohodu, co přesně budete dělat, aby se to již neopakovalo. Každý má pak tři možnosti dohodu porušit. Pokud přesto k porušení dojde, musí jeden druhému zaplatit dohodnutou pokutu.

Stojí vám to s partnerem za to?

Pokud vám vztah s partnerem stojí za to, budete hledat cesty, jak se společně domluvit a společně příjemně žít. Pokud nestojí, již si pomalu hledejte cestu k osamostatnění. Vztah není o utrpení, o nošení břemen, o snášení vrtochů a nekompatibilních povahových vlastností druhého. Vztah je především o vás samotných. Vy se chcete cítit dobře a nikdo nemá právo vám v tom bránit. Je to váš život a vy s ním můžete dělat, co chcete. Když ale nebudete mít vnitřní klid, nebude mít klid ani vaše okolí. Ničeho nedosáhnete a jediným vaším trendem bude nasycení tohoto klidu a bude vám jedno jak.

Vyříkávání náročnějších věcí

Pro úplnost zde uvádím, že pokud si partneři chtějí vyříkat emočně silné věci, jako například milenecký poměr s někým jiným, tak je zapotřebí mít na paměti ještě jednu věc. Poněvadž jde v tomto případě o vysoce emoční prožitky doprovázené emocemi strachu, odsouzení a viny, mnohokrát se tyto nepříjemné myšlenky neodstraní pouze popsaným vyříkáním. Pokud myšlenky mají tendenci stále přicházet a pro vás se to stane neovladatelné, sedněte si opět se svým partnerem a řekněte mu to. Odkryjte mu své myšlenky a nechte si do hlavy od něj nalít ujištění, že je vše v pořádku.

Nezakopávejte pod postel

Ochabnutí jakýchkoliv vztahů vzniká na základě různých dotknutí se, o kterých se nemluví. Z různých důvodů se zakopávají pod postel a přehlížejí se. Díky těmto uklízecím technikám se vztah stává vlažným. Nepropadněte proto do tohoto zvyku „raději budu ticho, aby byl klid“. Možná bude klid, ale společně s ním chlad. Ochladne náklonnost a sexuální touha a váš vztah se posune do monotónnosti. Není pak divu, že se budete častěji poohlížet jinde, kdo by vaši touhu po lásce znova naplnil.

Posuňte se dále s mým CD I ty se můžeš cítit dobře

 
V životě máme 3 důležité kompasy.

Což znamená, že naše rozhodnutí a činnosti by měly být jimi naváděny. Kompas lásky ->měli bychom milovat sebe a své okolí. Kompas dobrého pocitu -> měli bychom se cítit dobře za všech okolností nad 8,5 (s...tupnice je 0-10) a radost z toho jak žijeme by měla být důkazem, že žijeme správně.

V posledním měsíci jsem si uvědomil, že první dvě mám, ale radost mi často chybí. Tak jsem se rozhodl, že všechny své činnosti podrobím testu, kolik radosti mi přinášejí.

A víte, jak to dopadlo? Skoro 70% byla automatická vykonávání bez radosti --> stával se ze mě robot :-)

Co budu dělat? Postupně odstřihnu vše, co mi radost negeneruje, poněvadž radost je jedinou mojí odplatou za to, co dělám.

Budu raději radostný a chudší, než bohatý, strhaný a smutný. Co vy na to? Připojíte se ke mně?
 

Jaký bude tvůj další tah?

by Ales Kalina on 4.1.2013

ChessŽivot je jako šachová partie. Vždy začíná prvním tahem a končí matem. Zúčastnění mají stejné šance a vše záleží pouze na jejich kombinačních schopnostech a zkušenostech z minulých her, aby jejich pozice na šachovnici byla co nejvýhodnější a poskytovala dostatek prostoru pro další tahy.

Stejně tak je to i v životě člověka. Všichni přicházíme na svět stejnou branou a všichni máme stejné možnosti. Zanedlouho však zjistíme, že na šachovnici máme figurky rozmístěny každý jinak.

Chceme-li vítězně dohrát svoji hru, záleží od počátku na každém tahu. Aby každý z tahů byl co nejkvalitnější, je zapotřebí dobře zhodnotit svoji současnou situaci, jak si stojíme, jaké jsou naše další možnosti.

Jaká je tvá současná pozice?

Podívej se na svoji šachovnici života a zhodnoť, jaké figurky a postavení máš. Dělá se to tak, že se podíváme do čtyř oblastí (práce, peněz, zdraví a vztahů) a vyhodnotíme si, co v nich máme. Na stupnici 0 až 10 (0 je nejhorší zážitek v životě a 10 je nejkrásnější) si vyhodnotíme své pocity pro každý kvadrant. Dostaneme čtyři čísla, která nám ukazují, jak si v jednotlivých kvadrantech stojíme. Čísla udávají naše postavení na šachovnici, kam jsme se dostali díky svým kombinačním schopnostem a znalostem hry života.

Jak a čím táhnout dále?

Otázku, kterou si klade každý hráč. Jak a s čím? Stejně si položme tuto otázku v životě v našich čtyřech kvadrantech. Jsem spokojený? Mám v životě radost? Těším se na každý den? Má můj život smysl? Podívejte se na svá čísla a ptejte se sami sebe. Jsem s nimi spokojen? Mohla by být vyšší? Mohl bych věci dělat lépe? Kde mám nejslabší místa?

Čísla mají jasnou vypovídací schopnost a nemůžete si již nic nalhávat. Jaký nyní bude váš další tah? Co uděláte, aby váš další život ve všech čtyřech oblastech vedl ke spokojenosti a ne k porážce? Kudy povedete své figurky, aby po několika dalších tazích byla pro vás situace příznivá?

Rekapitulace na smrtelné posteli je již k ničemu

Není nic horšího, než se k sebezpytování nechat probudit až blízkostí smrti, a zjistit, co všechno jsem mohl udělat lépe. To prosím ne! Jde o nejhorší zážitek, který mi lidé vyprávěli. V posledních dnech života si vyčítat, kolik jsem toho měl udělat jinak, s kým jsem se ještě chtěl potkat, o kolik více času jsem měl strávit s blízkými, o kolik více dovolené a poznávání jsem zmeškal, protože bylo hodně práce, práce, jejíž výsledky zde zůstávají jiným.

Nenechávejme si hezké chvíle ukrást! Žijeme pouze jednou a máme právo cítit se dobře! Věnujte proto pozornost svým životním tahům. Neberte důležitá životní rozhodnutí na lehkou váhu. Rozhodněte se pro život, kterého nebudete litovat, který bude mít ten správný drive, který se stane nevysychajícím pramenem a zahradou plnou dobrého ovoce. Promyslete si své další tahy, rozmyslete nejvýhodnější postavení figurek. Každý, byť i malý posun na šachovnici mění síly na celém poli.

Ochutnejte i vy sílu života a nenechte se zmást letmým pohledem na zdánlivě prohraný souboj.

Pokud potřebujete najít odpověď na svoji dlouho nevyřešenou otázku použijte toto: Zeptejte se sami sebe, co byste udělali, kdybyste mohli všechno a bylo by vám jedno, co si o tom kdo pomyslí.

Největším otroctvím současnosti je pomyšlení, co si o mně myslí okolí.

Takže vzhůru do 2013 s předsevzetím být za všech okolností sám sebou a ať se u toho okolí třeba uvzteká k smrti. Tento život patří jenom nám a nikdo nemá právo nás omezovat.

 

V životě se nám neděje nic nového. Pokud prožíváte osamocení, nepochopení, nerozhodnost, pocit nevyužití anebo vás partner deptá slovy či fyzicky, je dobré vědět, že se vám podobné věci už jednou děly.

Jak to myslím? Pokud vás třeba mamin...ka jako malé odstrkovala, budete prožívat odstrčení i v dospělosti. Pokud vám jako malým říkali, že jste k ničemu, budete podobné prožívat ve své práci. Pokud jste někdy prožili nedostatek financí či krach své firmy, budete podobné prožívat celý život. Pokud vám nemoc v době dětství pomáhala k získání pozornosti, budete jako dospělí často nemocní.

Podobně jako tento svět opakuje 4 roční období, opakuje nám život jednou prožité stále dokola. Co s tím?

Našel jsem po 20 letech hledání pouze jeden způsob, jak se této metly zbavit. Najít v hlavě zápisy, které vznikly v době, kdy se nám to dělo, a vymazat je.
 

 

Taky máte někdy pocit, že život nejde tím správným směrem a události jdou proti vám? Já taky. Co v těchto chvilkách dělám?

-> připomenu si, že já jsem tvůrcem svého světa. (Ne partner ani vláda ani rodiče).
-> připomenu si, že mám v ruce... ty nejsilnější nástroje pro vytvoření skvělého života. (Osobní přeměna, představivost, ústa).
->připomenu si, že nikdo nemá právo mě ovládat.

Jak začít? Představte si jednu věc, kterou moc chcete a zatím jste se k ní nedostali. Okořeňte si svoji představu tak, aby se vám moooc líbila. A nyní vztyčte památný totem na důkaz, že již nikdy nebudete o této vizi pochybovat. Totemy stavím buď v lese nebo jej nakreslím a připnu na zeď.

-->Vše je možné, jenom řešení nemusíme dočasně vidět.
 
Život je můj, tělo je mé, nálada i rozhodování patří mně. Dokud žiji, mohu všechno, co si zamanu, třeba se i zabít. Všechno patři mně.

Kladu si dnes jednoduchou otázku: "Co s tím vším zítra udělám? Postavím si ze života zámek nebo chlívek?"

Slibme si dnes, že si ze svého jedinečného života postavíme překrásný zámek. Jdu do toho. Co vy?

 

 

 

 

 

Zastav se na chvíli a čti!

 

Když jsem včera vystupoval z vlaku, přede mnou šla pomalým tempem stará žena. Pospíchal jsem a nevěděl, jak ji předběhnout. Nepříčetně mě vytáčela. Vtom jsem se zarazil a říkám si, kam vlastně pospíchám? Ozvaly se ve mně výčitky svědomí, že jsem se v duchu zlobil na ženu, která měla dost času a navíc za svoji pomalost nemohla. Celý život pracovala a možná si i hodně vytrpěla. A možná i všechno trpělivě nesla. A já jsem takový netrpělivý a malicherný. A to všechno jen proto, abych byl o 10 minut dřív doma. Ty minuty i tak promrhám na internetu nebo u televize.

Alibisticky to shodím na dobu, ve které žijeme. 

Všichni jsme hrozně uspěchaní. A večer zjistíme, že jsme toho zase moc nestihli. Frustrovaní zalehneme a usneme spánkem spravedlivých. 

Přes SMS si vyznáváme lásku, přes chat komunikujeme 

a do očí si nemáme co říct. Trápí nás účty, kariéra.

Ve schránkách se nám hromadí maily, protože nemáme čas odepsat. 

Na polici se nám hromadí knihy, neboť nemáme čas číst, nevíme, jak voní příroda, protože nemáme čas k ní přivonět! 

Do kdy to ale vydržíme? 

Čím víc toho chceme stihnout, tím méně toho stihneme.

Věnujeme velmi času věcem, které si to nezaslouží. 

Neumíme se zastavit a uvědomit si hodnotu věcí. 

Nafotíme  spoustu fotografií, ale už si je ani neprohlídneme = vypálíme je na CD a tím to končí. 

Počítače máme plné hudby, na kterou nemáme čas, 

máme množství televizních kanálů, které ani nestačíme všechny sledovat. Místo zábavy stres!

Stále kontrolujeme  mobil, jestli nám někdo nevolal, 

přestáváme si vážit krásných věcí, kvůli kterým se vyplatí žít.

 

Můj děda má 87 roků. 

V životě 

* nebyl v zahraničí, 

* nemá mobil, 

* poslouchá jednu stanici na svém starém rádiu. 

* A přitom si myslí, jaký krásný život prožil. 

* S úsměvem vzpomíná, těší se z pěkného dne, z vůně dřeva, ze svých vnoučat. 

* Žil těžký život, ale váží si ho!

 

To my dnes neznáme. A tak máme infarkty, rakovinu, deprese. A možná by stačilo jen zpomalit! Tvrzení, že se to nedá, neobstojí. Zamysleme se, kolik času věnujeme nepodstatným věcem. 

Zkusme vypnout mobily a počítače a porozprávět si.

Snad jsem si uvědomil svůj rychlý život včas, abych zpomalil. Kamarád má chalupu v malé osadě obklopené horami, není tam signál, žádná televize, obchod otevřený jen v úterý a ve čtvrtek a jedna hospoda 5x5m. 

Asi tam zaběhnu, abych zpomalil a nezlobil se na staré lidi, kteří si váží zbytku života a zbytečně nespěchají za smrtí, tak jako mnozí z nás!

 

 *Pěkný den…a zpomalte…žijete jen jednou…a velmi krátce! *

 

V ten den, kdy mne už vidíte a vnímáte

jako starou ženu,

mějte se mnou trpělivost,

a já se pokusím všemu

rozumět.



Pokud jím pomalu,

nejsem správně oblečená,

mějte trpělivost.

Vzpomeňte si na hodiny, které jsem strávila s vámi,

Strávila jsem je s vámi proto,abych vás učila.



Pokud jsem s vámi a bavíme se

a vy mi musíte vše posté opakovat,

nezlobte se na mne a vyslechněte i vy mne,

mějte se mnou trpělivost.


Pokud se nemohu dobře už umýt ani ve sprchovém koutě ani ve vaně,

nenadávejte mi a především mi nedělejte ostudu.

Vzpomente si,kolik jste měli výmluv vy,

a jak často jsem vás musela poslat zpátky se pořádně umýt.


Pokud si povšimnete mé neznalosti nové technologie,

prosím vás, dejte mi dost času

potřebného k tomu,abych se to naučila.

A prosím,

nesmějte se mi.


Učila jsem vás tolik věcí ....

Jak správně jíst, jak se chovat,

jak mluvit, jak se oblékat a jak a

kde začít v tomto světě.

Velmi mnoho z těchto věcí jsou výsledkem

síly a spolupráce  nás obou.

Tebe a mne..


Pokud jsem se zapomnětlivá, nebo někdy

ztratím nit našeho rozhovoru, dejte mi dostatečnou dobu

na uvědomění si toho.

Je důležité,abychom měli blízko k sobě,

nebudte ze mne nervozní a vzteklí,prosím.

Já vím,že asi není dost času na to,co potřebuji já.


Když moje unavené nohy ne dost rychle

mohou jít,podejte mi ruku a pomozte mi,

jako já jsem pomáhala vám při vašich prvních krůčcích


A když vám jeden den řeknu,že můj život už nestojí za to žít

a že bych chtěla umřít,

nesmíte se na mne zlobit.

 
Jednoho dne pochopíte,že už nemám pro co žít,

že už jsem tak stará,že nežiji,ale jen přežívám.



Jednoho dne zjistíte, že i přes

omyly,které jsem udělala, chtěla jsem pouze

to nejlepší pro vás a že jsem chtěla,

abyste měli co nejlepší cestu tímto světem.



Můžete se cítit smutní a neschopní,

jestliže mne skutečně milujete,

ale budte jen na mé straně,

snažte se mne pochopit a

pomoci mně

jak jsem to dělávala já,když jste se narodili.


Teď je řada na vás provázet mne

na mé obtížné cestě,abych s vaší láskou

a trpělivostí došla na konec svého života. 

Dívejte se na mne s úsměvem,

já jsem pro vás měla vždy mnoho

nesmírné lásky,a ta s vámi bude už po celý váš život.
 

 děkuji ♥ ♥ ♥

 

Hvězdy září na obloze díky andělům. Pokaždé, když ti bude nejhůř, pohlédni na nebe a uvidíš je. A pokud ne, bude to znamení, že někdo je na tom hůř než ty a potřebuje jejich energii a zář mnohem víc.

                       
 

 

                                                     

Lidé jsou lhostejní a lhostejnost je daleko horší než nenávist.

 

Někdy nechápeme věci, které bychom chápat chtěli. A nebo je chápame moc dobře, ale nezajímá nás to. Spíš to ani chápat nechceme. Chceme zapomenout, ale bojíme se toho, že když zapomeneme, ztratíme všechnu naději. Dokud aspoň trochu vzpomínáme a doufáme, pořád je v nás jiskřička naděje, že se všechno vrátí zpátky. A přitom by možná bylo lepší se všech nadějí vzdát a začít někde znovu. Jde jen o to přemluvit samu sebe. A to je to nejtěžší co nás v životě čeká.
 
 

Obrazek


ObrazekDej každému dni příležitost, aby se mohl stát tím nejkrásnějším dnem v tvém životě.

Žij okamžikem, protože ta chvíle, co právě prožíváš, už se nikdy nevrátí.

Nesmíte se bát toho, že život jednou skončí, ale toho, že by již nikdy znovu nemusel začít.

Život je jako hvězdná obloha: zatímco na jednom konci některá souhvězdí zapadají, na druhém jiná vycházejí.


Osud nám nevrátí, co kdysi vzal, vrací jen vzpomínky, bolest a žal.

Snaž se neustále udržet nad svým životem kousíček nebe...

Život je kreslení bez gumy.

Quid sit futurum cras, fuge quarere. - Varuj se pátrat po tom, co bude zítra. 
Obrazek
Je těžké se smát, když nechceš, ještě těžší je, když se smát nemůžeš.


Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla. Tak jdi a žij.

Život se podobá knize. Blázen v ní letmo listuje, moudrý při čtení přemýšlí, poněvadž ví, že ji může číst jen jednou.


Život je smutné jeviště a člověk musí hrát, když mu srdce krvácí musí se umět smát.

ObrazekZoufalství je největší z našich chyb.


Nesnaž se porozumět druhým, dokud nepochopíš sám sebe, mohl by ses ztratit v cizích touhách a už nikdy nepoznat své vlastní!


Spadneš-li sedmkrát, vstaň po osmé...

Země se točí, nebe je modré, voda je mokrá... show must go on!!!

Ve všem je lépe doufat než zoufat, neboť kdo může určit možné?

 

Čas není žádná dálnice mezi kolébkou a hrobem, nýbrž místo k zaparkování na slunci.
Obrazek

Dnes žít! Dnes se smát! Dnes se radovat!

Nebojte se nepřátel, v nejhorším Vás mohou zabít!Nebojte se přátel, v nejhorším Vás mohou zradit! Bojte se však lhostejných, neboť při jejich přihlížení a tichém souhlasu se děje vražda i zrada!

Nemůžete objevit nové oceány, pokud nemáte odvahu odpoutat zrak od břehu.

Nic není nesnesitelnějšího než hlupák, který má štěstí.

 

Aby byl člověk šťastný, musí mu ke štěstí stále něco chybět.

 

Abys měl aspoň kapičku štěstí, alespoň trochu toho nebe na zemi, musíš se smířit se životem, se svým vlastním životem - takovým, jaký je.

Každá vteřina života je tvou volbou proti osudu a osud je životem tvým...

 
Chtěla bych více číst a méně uklízet. Sedět na zápraží a obdivovat výhled bez ohledu na plevel, rostoucí na zahrádce.Trávit více času se svou rodinou a přáteli a méně času prací. Kdykoliv je to možné, měli bychom životní zážitky vychutnávat, ne je snášet. Zachytit tyto okamžiky a uchovat si je. Nic neschraňovat, používat svůj nejlepší porcelán a sklo při každé příležitosti, nosit své nejlepší oblečení třeba jen na nákupy. Neschovávat svůj nejlepší parfém. Slova jako je "někdy" a "jednou" zapomenou. Pokud existuje něco, co stojí za to vidět, slyšet nebo dělat, uvidět, uslyšet a udělat nyní. Všichni bereme svůj život jako samozřejmost. Nejsem si jistá, co by dělali lidé, kdyby věděli, že je nečeká žádný zítřek. Možná, že by zavolali svým rodinám a nejbližším přátelům. Možná by zavolali bývalým přátelům, omluvili se a zavřeli dveře za minulostí. Možná, že by šli ven na čínu, do divadla nebo na koncert. Jen doufám, že se to nikdy nedozvím. Je spousta maličkostí, kterých bych litovala, kdybych zjistila, že se můj čas naplnil. Byla bych naštvaná, protože jsem samozřejmě nenapsala dopisy, které jsem jednou napsat chtěla. Zlobila bych se na sebe a bylo by mi líto, že jsem svému manželovi, dětem a rodičům neříkala dost často, jak moc je mám ráda. Neměli bychom nic odkládat, nedržet se zpátky a nevyhýbat se ničemu, co přináší radost, smích a vzrušení do našich životů. Každé ráno, každá minuta, každé nadechnutí je opravdovým darem od Boha.Nevěřím na zázraky, ale spoléhám na ně. Život možná není takový, jak jsme doufali, ale pokud jsme tady, měli bychom žít, jak nejlépe umíme.
To nejsou moje slova, ale mluví mi z duše.

Na Facebook nechodím tak často,ale někdy mne něco hodně osloví,ted to bylo povídání od jedné mladé slečny,které se mi moc líbí,tak si je sem ukládám,abych se k tomu mohla vracet.

Říkali,že všechny cesty někam vedou, že hory ční až do mraků, že všechny strasti jednou přejdou, že svět je plný zázraků. Kdo to tvrdil ? Kdo si za tím stál? To musel být blázen, nebo hodně miloval Ztráta lásky nebolí. Ztráta je jako díra. Zbyde po ní jen prázdno. To, co bolí, jsou vzpomínky. Vzpomínky na pocity, které jsem cítila a mám pocit, že už se nikdy nevrátí. -

Naučila jsem se:

že láska, ne čas zahojí všechny rány

že každý, koho potkám, si zaslouží být pozdraven s úsměvem

že peníze nedělají postavení mezi lidmi

že pod tvrdou schránkou každé osobnosti se skrývá někdo, kdo potřebuje být oceněn a milován ...

že nejlepší škola života je minulost staršího člověka, než jsem já

že přátel je třeba si vážit

že je lepší říct vždycky pravdu

že ne všem sladkým řečem se dá věřit

že slova neznamenají nic, pokud nejsou prokázány skutky

že nikdy nevyjde duha bez trochu deště a stejně se nám neukáže štěstí bez trochy slz.

že člověk, kterého miluješ, ti dokáže nejvíce ublížit

že je dobře dát druhou šanci

že někdy je lepší být zticha a jen sledovat

že možná i já jednou najdu to pravé štěstí

že někdy potřebuji držet v dlani ruku a srdce, které mi rozumí

že ŽIVOT je tvrdý, ale já jsem TVRDŠÍ -

Neptej se mě, proč brečím ... Ani proč se směju ... prostě přijď ke mně, a směj se se mnou ... nebo mě jen tak obejmi a stůj při mně ...

Nikdy nevíš, kdy to může být naposledy...

Miluju procházky v dešti, protože nikdo nevidí, že pláču... -

Dlouho uvažuj, než někoho učiníš přítelem. Pakli se pro někoho rozhodneš, přijmi jej celým srdcem. Mluv s ním otevřeně jako sám se sebou.

V tvém životě přijde okamžik, kdy si uvědomíš: na kom záleží, na kom nikdy nezáleželo, na kom nikdy záležet nebude a na kom vždycky bude. ...

Netrap se lidmi ze své minulosti. Je důvod pro to, že se nedostali do tvé budoucnosti.... -

Člověk, který miluje, nezapomíná.... Člověk, který přestal milovat, zapomíná rád... -

Roztáhni ruce, odraž se a leť, dívej se z výšky na tenhle svět. Otevři oči a zkus pochopit, proč máš to štěstí na zemi žít. - 

Nepřestala jsem tě milovat,jen jsem se naučila bez tebe žít... nebylo to lehké,ale bylo to snazší než zapomenout...

 

Zastav sa na chvíľu a čítaj ! Keď som včera vystupoval z vlaku,
predo mnou šla pomalým tempom stará babka.
Ponáhľal som sa a nevedel som ju predbehnúť.
Vytáčala ma do nepríčetna . Vtedy som sa zarazil a povedal som si:
"Kam sa ja vlastne ponáhľam?"

Ozvali sa vo mne výčitky svedomia, že som sa v duchu nahneval na
babku, ktorá má dosť času a okrem toho nemôže za svoju pomalosť.
Celý život pracovala, možno veľa vytrpela. A možno všetko trpezlivo niesla.
A ja som netrpezlivý a malicherný.
A to všetko len preto, aby som bol o 10 minút skôr doma.
Tých pár minút aj tak premrhám na internete alebo pri telke.
Alibisticky to zhodím na dobu, v ktorej žijeme. Všetci sa hrozne ponáhľame.
A večer zistíme, že sme zase toho veľa nestihli. Frustrovaní ľahneme a zaspíme
spánkom nepokojných.
Cez sms si vyznávame lásku, komunikujeme cez chat
a do očí si nemáme čo povedať. Trápia nás účty, kariéra.
V schránkach sa nám hromadia maily, lebo "nemáme čas“ odpísať,
na polici sa kopia knihy, lebo "nemáme čas“ čítať, nevieme ako vonia príroda,
lebo "nemáme čas“ si k nej privoňať.
Ale dokedy to vydržíme? Čím chceme viac stihnúť, tým menej stihneme.
Venujeme priveľa času veciam, ktoré si ho nezaslúžia.
Nevieme sa zastaviť a uvedomiť si hodnotu vecí.
Robíme veľa fotografií, ale už si ich ani neprezeráme.
Napálime ich na CD a tým to končí; počítače máme plné hudby,
na ktorú nemáme čas, množstvo televíznych kanálov, ktoré akoby jedna mater mala.
Namiesto zábavy stres. Stále kontrolujeme mobil, či nám niekto nevolal.
Prestávame si vážiť krásne veci, kvôli ktorým sa oplatí žiť.
Môj dedko má 87 rokov. V živote nebol v zahraničí, nemá mobil, počúva jednu stanicu
na svojom starom rádiu. A napriek tomu si myslí, že prežil krásny život.
S úsmevom spomína. Teší sa z pekného dňa, z vône dreva, zo svojich vnúčat.
Žil ťažký život, ale váži si ho.
To my dnes nevieme. A tak máme infarkty, rakovinu a depresie.
A možno by stačilo spomaliť. Tvrdenie, že sa to nedá, neobstojí.
Zamyslime sa, koľko času venujeme nepodstatným veciam.
Skúsme vypnúť mobily a počítače a porozprávať sa.
Snáď som si uvedomil môj rýchly život včas, aby som spomalil.
Kamarát má chalupu v malej osade obkolesenej horami, nie je tam
signál, žiadna telka , obchod otvorený len v utorok a štvrtok a jedna krčma 5x5 m.
Asi tam zabehnem, aby som spomalil a nehneval sa na starých ľudí,
ktorí si vážia zvyšok života a zbytočne sa neponáhľajú za smrťou, tak ako mnohí z nás!

Pekný deň... a spomaľte... žijete len raz...
a veľmi krátko
 

Na Facebook chodím kvůli pejskům,občas tam najdu pěkné citáty nebo myšlenky,je pravda,že to bývá ve slovenštině,ale ta mi nedělá žádné problémy,naopak se mi ta řeč líbí.Už dávno bych řekla,že podle přátel mám Facebook spíše slovenský než český,protože například co se týče psů,tak Slováci inzeruji,kde se dá,české inzeráty na psy tam najdu málo,myslím ty útulkové nebo z depozit

Ted mne zaujal jeden uživatel,který tam má pěkné myšlenky,které mne oslovují a souhlasím s nimi,tak si je sem dám.

Fotka: Všichni máme v životě svůj pohár hořkosti, ale nikdy ho nemáme pít jako pohár hořkosti - s odporem, ale máme ho vypít jako lék.
To je krásné. Pochopit, že bolest je dar. Že je to důležitý proces vývoje naší duše. Když vám například odejde blízký člověk nebo vám nevyjde něco v práci a zavřou se jedny dveře, možná si řeknete: „Je konec, končím s žitím“. Ale nikdy, nikdy se ještě nikomu nestalo, aby se neotevřely dveře nové.
Jsem dost stará na to, abych ze svého života i z životů svých přátel věděla, že se nové dveře vždy otevřou. Ukáže se vám úplně jiná cesta a najdete v životě zase nový smysl.
Pokaždé je nová naděje – ale musíte ji uvidět. Uvěřit. A jít.
/Květa Fialová/

 

Tuto herečku velice obdivuji,hlavně její životní energii a optimismus,to,že je stále usměvavá,připadá mi jako dobrá víla,všechno bere s nadhledem a má pro vše svůj názora ve valné většině zlých věcí najde vždy to dobré-chtěla bych to umět,určitě by mi bylo mnohem lépe.

Pokud někdy potkáš člověka, který nemá pro Tebe úsměv na tváři, i když na jeho úsměv čekáš, neváhej a daruj mu svůj úsměv Ty, oblaž jeho smutnou duši, protože nikdo na světě nepotřebuje úsměv tak, jako ten, kdo ho neumí mít a nemá ho ani pro jiné lidi.
Fotka: Pokiaľ niekedy stretneš človeka, ktorý nemá pre Teba úsmev na tvári, aj keď na jeho úsmev čakáš, neváhaj a daruj mu svoj úsmev Ty, oblaž jeho smutnú dušu, pretože nik na svete nepotrebuje úsmev tak, ako ten, kto ho nevie mať a nemá ho pre iných ľudí.

 

PROSÍM...
ať mám dost síly na vše, co mě ještě čeká,
ať mě pár překážek nevyleká.
PROSÍM
ať můžu ruku k dílu přiložit
a na straně dobra stále být
PROSÍM
ať můžu pomáhat všem ze všech sil
jen to smysl má, aby se život naplnil
PROSÍM
... ať můžu jít cestou poznání
i když není bez vad moje chování
PROSÍM
ať se cestou mé ego rozpustí
ať lidé mé chyby odpustí
PROSÍM
ať jednou nastane ten den,
kdy moje srdce splyne s vesmírem.
 

Rozhodla jsem se změnit. Jak?
    
Přeprogramovat.
    
Dlouho jsem chodila po světě jako bludný Holanďan.
    
Hledala smysl života, práci, přátele-jednoho nejlepšího přítele / spřízněnou duši-lásku.
    
Stěhovala jsem se, měnila země, byty-někdy to pomohlo, ale dlouhotrvající štěstí jsem nenašla.
    
Často a hodně se dívám do minulosti.
    
Hledám odpovědi i tam.
    
Nacházím, že kdysi jsem měla přátele / práci / lásku a nad smyslem života jsem neuvažovala-člověk je tehdy zaneprázdněn "žitím".
    
Našla jsem i rady přátel, kteří mě svými listy / maily neustále podporovali, ale já jsem si to neuvědomovala.
    
Většinou mi bylo všechno málo. Stále jsem chtěla víc. Více lásky, více přátel, více práce, více podpory ...................
    
Nakonec jsem skončila v jedné malé vesničce s obyčejnou nekvalifikovanou prací a až teď mi najednou začali lidé říkat: "Práci si třeba vážit, Buď vděčná ...!" Takže konečně jsem se na všechno začala dívat jinak. Jsem vděčná za všechno, co mám. Vážím si práce, která možná není tak cool jako mých kamarádů, ale je fajn.

    
Přemýšlím, proč mi nikdo nikdy neřekl, že mám být vděčná a vše si více vážit. Proč až teď? Proč ne tehdy, když jsem měla skvělé práce a přátele? Kromě toho někteří lidé začali na mě křičet: "Evo, změň se!". Ale já jsem nevěděla jak. Jak se mám změnit? Tak jsem křičela zpět: "Jak? Já se chci změnit, ale jak, já nevím jak ................... "
    
Také jsem se chtěla modlit. Ale jak? Zač? Modlit se za dobrou rodinu? Většina lidí vidí smysl života / štěstí v ní, co když to není smyslem mého života?
    
Za dobrou práci? Co když ta, kterou mám, je pro mě momentálně ta nej?
    
Za dobrých přátel? Co když ti, které mám jsou dost dobri?
    
Čili už mi zbývá být jen vděčná za všechno, co mám. Za bohatý život plný zážitků, zkušeností, krásy, příležitostí, milých lidí, za práci, nápady, inspiraci ............
    
A že prý právě takovýto postoj přitáhne ještě mnohem víc toho, zač jsme už vděční. Uvidíme. Očekávám, že se můj život začne měnit.
    
Neboť i v Bibli se píše: "Každému, kdo má bude dáno a bude mít hojně, ale tomu, kdo nemá, i to co má bude odňato."
    
Stačí změnit myšlení.
    
Přeprogramovat se.
    
Vidět štěstí a smysl v maličkostech.
    
V modré obloze, hvězdách, květech .......
   

 

Tohle mne rozesmálo,je to prima vzkaz od uklízeček,o to se musím s Vámi podělit....

Chci se tady zmínit o jedné mé internetové známé,která se považuje za normální a to tím,že někomu něco dá zadarmo,nic za to neočekává a má radost z toho,že to tomu druhému pomůže a udělá mu to radost.Co vy na to,považuje se to dnes za normální?Vím,že ne,mám s tím bohaté zkušenosti,já,když jsem to mnohokrát udělala třeba co se týče útulků,jsem byla nazvána cvokem a blbcem,protože dnes dělat něco zadarmo se nenosí.Napsala jsem jí meil o svých zkušenostech a ona mi velice pěkně odpověděla,a to si chci zachovat,takže si to sem dám.Abyste věděli,o co se jedná,poslala mi své přebytky vlny,bylo toho bez pár dek 10 kg a nic za to nechce,i když jsem jí nabízela alespon zaplatit poštovné,naplést něco na její rebornky nebo prostě něco.Prostě nechce.Jmenuje se Majka a já jí sem velice vděčná,protože mám na pletení nejen pro pejsky do útulků na příští zimu,ale i na pletení dek i různých maličkostí. Moc Ti Majko děkuji,mám z toho opravdu velikou radost.                                                                                                                                                                                 

               Víš, máš asi mizerné zkušenosti s lidmi, já jsem spíš zatím víc optimista, hledám za vším spíš to lepší, protože tvrdím,že vždycky, když si myslíš že už hůř být nemůže, tak ti někdo ukáže, že tomu tak není, hůř může být vždycky. Proto mám radost, když můžu pomoct a někdo za tím už nehledá proč a za co, že to není samo sebou, proč by to někdo dělal zadarmo.Na jednu stranu jsem ráda, že nemáme doma moc místa, i když je to rodinný domek, ale jsme už skoro jak ve městě, protože dcera miluje koně, a tak by hrozilo že tu budu mít i toho koně. A taky si vždycky někde oblíbí spíš nějakého problémového, co mu hrozí utracení, jak ona tvrdí, i u toho koně je to po špatné zkušenosti s lidmi. Bavila jsem se o tom s jedním známým, ten ji zná taky a ten doslova konstatoval: " Ona to bude mít v životě těžký, ona je totiž normální!"
Mám pocit, že kdo je v dnešní společnosti normální a chce nezištně pomoci, ten je ve skutečnosti v nevýhodě a pro ostatní blbej. Ale děláme to pro svej dobrej pocit, ne? Víš, já pracuju v dětským domově, máme i postižené děti a toho co jsem tam za tu dobu měla možnost vidět,bylo už hodně, co ti budu povídat, nejdůležitější je zdraví. A tak jak tvrdím - dokud pletu, šiju, tak žiju. Majka

Dříve než začneš podvádět, si dobře rozmysli, jestli vyměníš celé dny a noci za chvilkový úlet… Jestli vyměníš polibky od někoho, kdo Tě miluje, za polibky od někoho, kdo Tě jen chce… Rozmysli si, jestli si vybereš někoho, kdo si myslí, že si sexy, místo někoho, pro koho jsi ten nejkrásnější člověk na světě… Uvědom si, že se vzdávaš někoho, kdo by kvůli Tobě obětoval všechno, kvůli někomu, kdo si Tě možná ani neváží… A hlavně si uvědom, že zradíš důvěru někoho, kdo na Tebe myslí každou chvíli a vybereš si někoho, kdo na Tebe brzo zapomene.

Andy Rooney

  * Naučil jsem se... Že nejlepší učebna života je minulost staršího člověka, než jsem já.
  * Naučil jsem se...Že když jsi zamilovaný, je to na Tobě vidět...

  * Naučil jsem se... Že stačí aby jeden člověk řekl: "Cítím se s Tebou dobře", abych se cítil dobře...
  * Naučil jsem se... Že mít dítě usínající v náručí je tím nejkřehčím krásným pocitem na světě...
  * Naučil jsem se... Že být přátelský a laskavý je více než mít pravdu...
  * Naučil jsem se... Že nikdy nemůžeš odmítnout dárek od dítěte...
  * Naučil jsem se... Že vždy ještě zbývá možnost pomodlit se za někoho, když už nemám sílu mu pomoci   jiným     způsobem...
  * Naučil jsem se... Že nezáleží jak váženým jsi v životě. Každý potřebuje přítele, který s ním dokáže dělat i hlouposti...
  * Naučil jsem se... Že všichni někdy potřebují držet v dlani něčí ruku a  srdce, které jim rozumí...
  * Naučil jsem se...Že malá procházka s mým otcem kolem bloku za letního večera, když jsem byl malý, učinila velké zázraky v okamžiku, kdy jsem dospěl...
  * Naučil jsem se... Že život je jak role toaletního papíru. Dostaneš se dříve ke konci, čím rychleji se odvíjí...

  * Naučil jsem se... Že bychom měli být rádi, když nám Bůh nedává vše oč ho žádáme...
  * Naučil jsem se... Že peníze nedělají postavení mezi lidmi...
  * Naučil jsem se... Že právě malé, denní, události dělají život velkolepým...
  * Naučil jsem se... Že pod tvrdou schránkou každé osobnosti se skrývá někdo,kdo potřebuje být oceněn a milován...
  * Naučil jsem se... Že Pán neučinil vše v jeden den. Což mě nutí k zamyšlení, jestli já bych měl...?
  * Naučil jsem se... Že ignorování skutečnosti nemění skutečnost jako takovou...
  * Naučil jsem se... Že když plánuji jít společnou cestou s někým,dávám mu současně možnost aby mi ubližoval...
  * Naučil jsem se... Že láska, ne čas, zhojí všechny rány...
  * Naučil jsem se... Že nejlehčí cesta vyrůst jako osobnost je obklopit se lidmi chytřejšími, než jsem já...
  * Naučil jsem se... Že každý, koho potkáš, si zaslouží být pozdraven s  úsměvem...
  * Naučil jsem se... Že není nic sladšího než spánek s vlastními dětmi a  cítit jejich dech na tváři...
  * Naučil jsem se... Že nikdo není dokonalý, dokud se do něj nezamiluješ...
  * Naučil jsem se... Že život je tvrdý... Ale já jsem tvrdší...
  * Naučil jsem se... Že šance nejsou nikdy ztraceny..., tu kterou propásneš, dostane někdo jiný...
  * Naučil jsem se... Že jestliže jsi naplněn trpkostí, štěstí zakotví někde jinde...
 
  * Naučil jsem se... Že každý by měl svoje slova udržovat jemná a něžná, protože zítra se k němu mohou vrátit...
  * Naučil jsem se... Že úsměv je nejlevnější způsob jak zlepšit
svůj vzhled
  * Naučil jsem se...
.Že si nemohu vybrat jak se cítím, ale mohu si vybrat co s  tím udělám...
 
  * Naučil jsem se... Že každý by chtěl žít na vrcholu, ale všechno štěstí a  růst se uskutečňuje při cestě tam...
  * Naučil jsem se... Že nejlepší je dávat rady jen ve dvou případech: pokud jsi o ně požádán nebo při nebezpečí ohrožení života...

  * Naučil jsem se... Že čím méně času musím strávit prací, tím více věcí udělám...


 
                                                                                                          

 

Anděl v nás

 

Pro lidi, co věří na anděly, je snadné si svého anděla najít a je také pro ně snadné s nimi i rozmlouvat, ale co my ostatní, slýchávám často. Odpověď na to přímo visí ve vzduchu, nehledejmee anděly kolem sebe, ale hledejme anděla v nás. Jak najdeme svého anděla v nás?
Věřím na anděly a věřím na ně právě proto, že je nejen cítím, ale čas od času i vidím. Pro spousty lidí je to nepochopitelné, ale je tomu tak. Nejednou jsem se dostal do situace, kde mně andělé nejen poradili, ale dokonce se i ukázali v celé své kráse, pokud byla jejich přítomnost potřebná. Pochopil jsem, že andělé jsou všude kolem nás, a po krátkém čase jsem také objevil i anděly v nás.
Jak vypadají? Jak je rozpoznat? Nehledejme anděly, tak jak je známe z obrázků. Hledejme anděly co nemají křídla ani andělskou tvář, hledejme anděly, co mají něco stejného - lidskost a srdce a navíc i nesmírnou lásku a chuť milovat. Spatřil jsem je několikrát a vždy, když se objevili, pocítil jsem najednou v sobě sílu pomáhat a milovat, tak jako pomáhají a milují andělé. Spatřil jsem svého vnitřního anděla. Kde ho najít? Napomohu vám.
Měli jste někdy pocit, že jste někomu už opakovaně pomohli, a přitom neočekávali díky za své činny? Cítili jste někdy ten pocit radosti, když jste poradili někomu, kdo ztratil životní cestu jí opět najít? Dostali jste se někdy do situace, že vaše láska k člověku byla tak silná, že jste si to nenechali pro sebe, ale tuto lásku jste mu darovali? Tak to jste na dobré cestě anděla v nás i poznat. Pokud dáváte a nic neočekáváte máte v sobě určitě ukrytého vnitřního anděla. Pokud milujete a rozdáváte lásku kolem sebe a také jí nazpět dostáváte máte v sobě více jak polovičního vnitřního anděla. Pokud však na cestě životem potkáváte stejně smýšlející lidi, kteří vás milují, kteří vám pomáhají, a kteří vám i dávají radost a lásku do vašeho srdce věřte, že máte i vy svého vnitřního anděla. Protože tak jako stejně smýšlející lidé se vzájemně setkávají, tak i andělé se vzájemně přitahují. Pokud znáte lidi co vám pomáhají, nebo pokud znáte člověka, co vás celým srdcem miluje, pak vám gratuluji, věřte, že i vy máte svého vnitřního anděla, neboť jeho anděl právě našel toho vašeho vnitřního anděla.
Pokud čtete toto psaní, tak si buďte jisti, že k vám právě promlouvá váš vnitřní anděl, který toto psaní pro vás napsal. „Buď šťastný, anděly, zdravím Tě, to jsem já, Tvůj vnitřní anděl, a píši Ti tento vzkaz právě proto, že jsi mne zavolal, potřebuješ poradit nebo potřebuješ pomoci? Tak se znovu a pozorně rozhlédni a najdi kolem sebe takové lidi, kteří Ti pomohou opět najít svého vnitřního anděla. Hledej tam, kde dostáváš lásku, úctu a porozumění, anděly, a užívej si to s celého srdce."

"S láskou a úctou Tvůj vnitřní anděl....vidíš, už jsi mě našel."

 

 

                                                                                                                                                                                                              Při procházení weby často nacházím věci,které mne opravdu hodně zaujmou,některé webovky mi nic neříkají,ostatním třeba ano,ale tak už to musí být,nemůže být každý zaměřen na to,co zajímá mne,to by byla na světě nuda.Ale věřím,že je i hodně takových lidí,kteří v mém webu najdou to,co je baví,něco jim říká a třeba je to i zaujme.                                                                                        

                                                                   

                                  V   další části budu dávat krásné citáty,moudra ze života,která mne oslovují,rady,kterých by člověk měl dbát,ale většinou stejně nedbá,je to ze všech možných wb stránek,nic z toho není moje vlastní tvorba,jen si to sem dávám,protože se mi to líbí a chci,aby si to přečetl i někdo,kdo se dostal na můj web a třeba se nedostal na web,odkud to mám převzaté.Je to moje více než půlroční shromaždování všeho pěkného,kdo chce,at si stahuje,co chce,dává si to na svoje webovky,je mi to jedno,jen když z toho má radost a líbí se mu to jako mně.Dostanu se i k politice,protože mi to nedá a musím alespon nějak ze sebe vybít tu zlost,jak to u nás vypadá,jak zde vládne blbost,nesmyslnost,peníze,moc,známosti a lenost,a nemyslím tím naše obyčejné občany,ale všechny nahoře,úředníky,policii,soudy-bohužel i já, jako mnoho lidí, s nimi mají neblahé zkušenosti,nad kterými i průměrný rozum zůstává stát.

 

 

                      O životě

Také jsem byla včera i předevčírem chytrá a snědla jsem veškerou moudrost světa jako všichni mladí dříve i dnes,dnes jsem asi chytřejší,spíše bych řekla moudřejší zkušenostmi,čím dříve se člověk poučí ze svých chyb,tím lépe,ovšem obávám se,že v mém případě dělám mnohdy ty samé chyby a zřejmě mi to vydrží až do konce života.musím říci-bohužel.

Naštěstí nepatřím mezi ty ženy,které šílí při pomyšlení,že se jim tzv.zavírají dveře,mládí nenávratně mizí a zbývá už jen střední věk a stáří,beru svůj věk takový jaký je i se všemi zápory,které s sebou přináší,vždyt to je přirozené. Občas by si každý z nás měl uvědomit,jak je tohle pravdivé,každou vteřinu,kterou prožijeme i promrháme,už nikdy znovu nevrátíme,je pravda,že jsou vteřiny,kdy se nám zhroutí svět,ale jsou i vteřiny,kdy jsme nesmírně štastni a ani jedna ani druhá vteřina už znovu nepřijde,tak at je hodně těch,kdy jsme štastní a užijme si ji.

 

K tomuto pořekadlu bych napsala já -nikdy neříkejme NIKDY!!!Kolikrát jsem já sama osobně v nějaké situaci řekla,že tohle se nebude už nikdy opakovat,že tohle už nikdy neudělám,že sem už nikdy nepůjdu,že s tímto člověkem se už nikdy nechci vidět,no a život mne přesvědčil o opaku.

 

 

1. Vezměte v úvahu,že velká láska a velké milování v sobě zahrnuje velké riskování.

2. Když prohrajete, nenechejte si ujít ponaučení proč.
3. Držte se tří R: - respektu vůči sobě
                             - respektu vůči ostatním
                             - responsibility - zodpovědnosti za všechny svoje činy.
4. Pamatujte si, že když nedostanete to co chcete, je to někdy skvělý zásah     štěstí.
5. Naučte se pravidla, abyste věděli, jak je správně porušit.
6. Nedovolte, aby malé neshody zranily velké přátelství.
7. Když si uvědomíte, že jste udělali chybu, udělejte okamžitě kroky  k  její      
nápravě.
8. Každý den buďte nějaký čas o samotě.
9. Otevřete svoji náruč změně, ale nevzdávejte se při tom svých hodnot.
10. Pamatujte si, že mlčení je někdy ta nejlepší odpověď.
11. Žijte dobrý, čestný život. Až potom zestárnete a budete se dívat zpět,    
ud  budete se moci těšit z něho podruhé.
12. Milující atmosféra ve vaší domácnosti je základem vašeho života.
13. Při neshodách s vašimi milovanými, řešte pouze přítomnou situaci.           

    Nevynášejte na světlo minulost
14. Sdílejte svoje poznatky. Je to způsob, jak dosáhnout nesmrtelnosti.
15. Buďte jemní k Zemi.
16. Jednou do roka se vypravte někam, kde jste nikdy před tím nebyli.
17. Pamatujte si, že nejlepší vztah je ten, ve kterém vaše vzájemná láska je    větší, než vaše vzájemné potřeby.
18. Posuzujte svůj úspěch tím, čeho jste se museli vzdát, aby jste ho dosáhli.
19. Přistupujte k lásce i vaření s hravou bezstarostnou odevzdaností.

10.03.2010  Autor: Dalajláma |

 
  Bohužel,život jedeme hned od narození naostro,bez zkoušek,možná,že nás poučují rodiče a starší,ale to nikdy nebereme na zřetel,protože jsme my ti právě nejchytřejší,takže mnohokrát dostaneme za vyučenou a je jen na nás,jestli už pro příště víme,kam máme jít a co máme dělat.
 

 

  Poradil by mi někdo,jak se mám vyrovnat se šrámem,který bude bolet až do konce mého života?Nejsem jistě sama,kdo takový šrám má a třeba to někdo lépe zvládá,záleží na povaze toho dotyčného,na silné vůli nebo se vrhnout po hlavě do života,kde nemáte moc chvil přemýšlet o šrámech?

 
 

 

Erich Maria Remarque

Tu však jsem náhle viděl,že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!

 
 
 
 

 

Víte,kolika lidem jste vědomě ublížili?Já ne,pamatuji si jen svého snad prvního kluka,který byl do mne moc zamilovaný,byl to moc hodný kluk z vesnice,kde měli moji rodiče chalupu,žili tam prostým způsobem života,ráda na to vzpomínám,pamatuji si dost,ale já jsem byla holka z města a jak jsem začala chodit na střední školu,potkala jsem úplně jiné druhy kluků,dnes už dávno vím,že to bylo všechno špatně,ale na to je už pozdě,chlapce z vesnice jsem opustila a začala jsem chodit s jiným.A od té doby mne asi pronásleduje jen smůla/většinou/,protože jeho mamka byla silně věřící a proklela mne.Kdo ví?Ale zase je pravdou,že komu mohu pomoci,tomu se pomoci snažím jakkoliv,je jedno,že na to většinou doplatím a jak se říká,dostanu téměř vždycky přes ústa.Děti mi kdysi říkaly,že se to nenosí a že jsem hloupá,ale já jsem se BOHUŽEL nezměnila a také to už vidím až do konce života,holt budu hloupá.Co na tom,pomoct někomu je určitě menší chyba, než jsem já jich udělala v životě.

 


Každý jistě občas přemýšlí o životě. Jak vznikl, kde jsme se tu vzali my a spousta jiných stvoření? Je to vše jen šťastná souhra náhod a nebo osud? Nebo je někdo vyšší, co vše řídí? Někdo, kdo ví vše, co se stane, stalo a teď se děje? To jsou jen otázky a otázky. Otázky, na které nikdy v tomto životě nedostaneme odpověď.... ..??

Dospěli jste někdy k faktu, že vše je pomíjivé? Ne? Tak to je chyba, měli byste nad tím popřemýšlet.

Co je vlastně život? Co je v něm důležité?

Vždy jsem si myslela, že nejdůležitější jsou vztahy mezi lidmi. Vlastně si to myslím pořád. A vlastně to tak asi i bude. Kdo to nechápe, je podle mého názoru celkem ne v obraze/slabě řečeno/. Vlastně celý život je založen na mezilidských vztazích. Různé cesty různých lidí se protínají a tím vznikají dějiny. Každý člověk je členem tohoto koloběhu. Naprosto každý.

Ale vraťme se k tomu, že vše v životě je pomíjivé. Připadá vám, že snad ne? Tak trochu zapřemýšlejte. Život se skládá ze vzpomínek. Vzpomínky mohou být různé. Většinou to jsou vzpomínky na různé události doplňované vašimi pocity. A to je právě ono. Pocity jsou pomíjivé. Jednou jste někde, kde je vám dobře a přejete si tam být věčně. Ale ve skutečnosti moc dobře víte, že to není možné. Víte až moc dobře, že to co teď cítíte, brzy pomine. A zbyde vám jen vzpomínka... Není to nespravedlivé?
 
   
 
 
 

              Pro jednu zavrženou duši, které někdo vnutil představu vlastní méněcennosti, i když si jen snažila hledět svého a jít svou cestou.../ i pro mne/

...a všechny ty, co sebou pohrdají, protože nejdou slepě za stádem ovcí, jako ostatní...

  Potřebuješ vědět, proč jsi jedinečná a pak si to můžeš říct a věřit tomu, že mám pravdu...? Bohužel, nic o tobě nevím, i když... Z toho co jsi napsala, ti můžu říct , že jsi jedinečná v tom, že i když se staráš jen sama o sebe a děláš co chceš, stejně jako ostatní, máš výčitky svědomí, i když ostatní je vůči tobě nemají, spíš naopak. To ukazuje na velké srdce a krásnou, nesobeckou duši. Na rozdíl od ostatních, co si myslí, že svět musí fungovat se vším všudy podle nějaké šablony jenom proto, že tak žije většina a bojí se vybočit z řady jako ty a být sami sebou, taky jako ty, což chce také určité jedinečné vlastnosti, co v tobě viditelně jsou... třeba Odvaha... dokážeš změnit cokoliv chceš, jen přestaň být závislá na soudech druhých, protože když ti sto lidí ze sta řekne, že nestojíš za nic, tak to automaticky přijmeš? Necháš svůj život řídit ostatníma a do nekonečna se kvůli nim omezovat? Jestli chtějí abyste byli stejní, tak ať se změní oni. A pokud ne, tak ať tě nechají napokoj. Ty přece po nich taky nechceš, aby se oblékali jako ty nebo měli stejné názory. Oni si vybrali nějakou cestu, protože neměli odvahu jako ty jít po té své a chtěli by, abys je následovala... Spousta z nich ti ale jen závidí, že dokážeš žít svobodně... Oni na to nemají... Tak příště, až ti někdo bude chtít o tobě něco zlého zase povědět, jenom se na něj usměj a jdi dál... A když toho člověka budeš míjet, klidně si můžeš myslet něco o zakomplexovaném chudákovi, protože to on každopádně je...

 
 
 
  
 
 

J. R. R. Tolkien

Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by si zasloužili žít.

 
                        Naděje neumřela,my se spolu zase sejdeme
 

 

Už nastává noc, za okny se stmívá,
je blázen ten, kdo se nyní raduje,
hlavně se uklidnit a nezačít brečet.
Nestat se hlavně tou nulou noci,
nenechat tmu,ať má mě ve své náruči.
Neusnout, nespat, rozsvítit světlo,
ať zase cítím kolem sebe teplo.
Už zase cítím ve svém srdci žal,
jako by mi někdo srdce oderval.
Buď v klidu netrap se ,je to jen sval,
který Ti k ,životu někdo dal.

 

 

Občas mám chuť vyrvat ho z těla.
Ta tma je už blízko, já cítím jí u sebe,
u srdce zabolí, když vzpomenu na tebe.
Proč se to muselo stát,
vždyť já sem věděla,jak máš život rád.
Proč jen já musím stále myslet,
vzpomenout si na těch pár okamžiků,
zapomenout na slova zdravotníků.
Ostré světlo,pištění kol,smyk,dále jen strom,
začalo kapat,déšť, blesk a hrom.
Všude jen tma a tys tam ležel,
co stane se, jsi ráno nevěděl.
To ticho přerušil zdravotníkův hlas,
já jenom doufala, že přijeli včas.
Nikdy nezapomenu na tuhle noc.
V každém snu vrací se mi tento sen,
je pozdě doufat, že to byl jen ten sen.
  Na hrob

 

 

 

 Ti odnesu trs bílých růží,
vzpomenu na naše rozmlouvání .
Teď zkusím usnout už je to 5 let,
já stále cítím, jak kopu si hrob.
Tvé fotky mám v, rámečku nad postelí,
tahleta ztráta mě nikdy nepřebolí.
Stále věřím v to, že se zase sejdeme,
tak píšu tyto řádky s láskou,
věř mi, SBOHEM!

 

 
 
 
  VÍM,ŽE TADY MÁM RŮZNÉ VĚCI,JE TO ALE VŠECHNO TO,CO MI NĚCO ŘÍKÁ,V NĚČEM MNE TO OSLOVUJE,PÍŠU SI TO PRO SEBE,JE TO VÝKŘIK MÉ DUŠE,MŮJ POCIT V TÉ DANÉ CHVÍLI A POKUD SI TŘEBA MYSLÍTE,ŽE BYCH SE MĚLA ZABÝVAT NĚČÍM ROZUMNĚJŠÍM,TŘEBA MÁTE PRAVDU,ALE PROBLÉM JE V TOM,ŽE JSEM UŽ ZTRATILA SÍLU SE ZABÝVAT PEVNÝMI POVINNOSTMI,PROSTĚ TO,CO JSEM DĚLALA NĚKDY OD SVÝCH 19 LET,KDY JSEM ZAČALA PRACOVAT A PŘI TOM STUDOVAT,STARAT SE O DĚTI AT UŽ VLASTNÍ ČI NEVLASTNÍ,NEUMÍTE SI PŘEDSTAVIT,JAK JSEM BYLA RÁDA,ŽE JSEM KONEČNĚ ZŮSTALA SAMA,BEZ OPILÉHO PARTNERA,BEZ PARTNERA ŠPINDÍRY,BEZ PARTNERA ZLODĚJE.ALE ZAČÍNÁ TO MÍT JEDNU CHYBIČKU,JAK SE ŘÍKÁ,CHYBIČKA SE VLOUDILA.CHTĚLA BYCH SI S NĚKÝM POVÍDAT Z OČÍ DO OČÍ,CHTĚLA BYCH SE NA NĚKOHO TĚŠIT,ŽE PŘIJDE.ALE JEN PŘIJDE A ZASE ODEJDE,PO STÁLÉ PŘÍTOMNOSTI KOHOKOLIV UŽ NETOUŽÍM,ZVYKLA JSEM SI NA ŽIVOT OSAMĚLÉ ŽENY,ALE TÉ SAMOTY,CO SE TÝČE LIDÍ,NESMÍ BÝT PŘESPŘÍLIŠ,JINAK SAMA NEJSEM,MÁM PEJSKY,A TI MI VYPLNUJÍ VEŠKERÉ VOLNÉ CHVÍLE,KTERÉ MÁM,ALE MAJÍ JEDNU CHYBU,NEMLUVÍ LIDSKOU ŘEČÍ.
 
 
 

             

 

 

 

Obrazem štěstí je úsměv. Obrazem smutku jsou slzy. Proč tedy pláčou šťastní a smějí se smutní? Že není odpověď ? Ale je...

 

Znáte ty lidi, kteří jsou Sluníčkem? Ráno přijdou, úsměv na rtech, večer odchází a všichni, které potkali se smějí. Umí rozzářit obličej snad každého, i toho sebevětšího morouse.

. 

Nikdy jsem nepochopila, jak se jim to daří. Snad zázrak, snad nějaký dar. Nebo je to snad jen otázka životosprávy a přístupu k tomu, co nazýváme životem?

Tak nějak si to myslím. Dle mého názoru záleží jen na člověku, jaký život bude žít. Nemyslím, co bude jeho náplní, spíše hovořím o pocitech. Každý si může vzít i ze špatného dne něco pěkného. Něco, co ho potěší a z čeho bude mít radost. Něco, co mu vykouzlí úsměv, který bude moci rozdávat dál.

 

 

 
 
 
 
 
Karel Sandburg jednou napsal: "Život je jako cibule - loupeš slupku za slupkou, a někdy si přitom zapláčeš." I když je to velice originální postřeh, mnozí by ho nepřijali jako úplné a konečné vysvětlení smyslu lidské existence. Žití musí být něco více než jen lidské neštěstí. Marně však hledáme všeobecně přijatelnou definici účelu života.
 
 
 
 
 
 
 
Často hledáme smysl života. Kde je ? Hledáme tajemství života. Pátráme všude, hledáme různě, a většinou  arně. Jsme jenom jednou z nekonečných cest vývoje Vesmíru ? Slepou ? Má vůbec smysl přemýšlet o jeho smyslu ? Už dávno jsem četla jeden příběh,který se mi nějak vryl do paměti,je pravda,že jsem si ted pár let na něj ani nevzpomněla,až ted,když píšu o smyslu života......  

  

 

Kdysi dávno a dávno, na úpatí všech věků, se sešel sněm Bohů, aby zvážil, kam ukrýt před člověkem nejvyšší ze všech božských tajemství. První promluvil Brahma Stvořitel: "Myslím, že nejlépe bude, skryjeme-li je na vrchol Himaláje. Její mrazivou strmost člověk nikdy nezdolá".

Bohyně Kálí, která stejně jako vždycky, byla nejchytřejší ze všech, nahlédla do své nesmírné kruhové paměti, jež hledí vpřed i vzad, pousmála se a řekla, "Varuji tě, můj božský druhu. Posvátná Himaláj, pravda, je dost strmá, ale člověk je bystrý a tuze zvídavý. A za několik znepokojivě krátkých miliard lidských roků, dobude člověk nejpříkřejší horu světa. A co pak bude s naším tajemstvím ?

Druhý se ujal slova moudrý Višnu Zachovatel a poněkud podrážděně prohlásil: "Doufám, že víš, co mluvíš, milá Kálí. Pak mám tedy jiný návrh. Spusťme své tajemství na dno oceánu. Jeho dusivou hloubku člověk nikdy nezdolá."

Ale bohyně Kálí opět nahlédla do své kruhové paměti, jež hledí vpřed i vzad, pousmála se a řekla: " I tebe varuji, můj božský příteli. Oceán, pravda, je hluboký a temný, ale člověk je hodně zvídavý. Uběhne pár prchavých miliard lidských roků a jeho plavidla už dosáhnou na dno moří. A co pak bude s naším tajemstvím?"

Třetí, už značně rozzloben, promluvil sám Šiva Ničitel: " Kálí dělá vždycky jenom zmatky. Ale budiž třeba na tom něco je. Potom nám nezbývá, než skrýt tajemství na Měsíci. A ať se Kálí neodváží tvrdit, že se člověk dostane až tam!"

"Já velmi lituji, že zdržuji chod božské rady," odvětila Kálí, "ale i tebe musím varovat. Chladná Luna je vzdálená a pustá, ale vy pořád nechápete, že člověk je hodně zvědavý.Už za křehký okamžik miliard lidských roků přistane na Měsíci, a co pak bude s naším tajemstvím?"

A to bylo na tři Bohy příliš. Rozlíceni svatým hněvem, vrhli se na nebohou Kálí a křičeli: " Už máme dost tvých zpupných řečí. Jsi-li tak chytrá, jak se tváříš, sama řekni, kam ukrýt naše božské tajemství!"

Ale Kálí už dávno předtím pohlédla do své nesmírné kruhové paměti, jež hledí vpřed i vzad, a na otázku byla připravena, usmála se a řekla: " Mí drazí druhové. Mám návrh. Ukryjme je přímo do člověka. A já vám ručím za to, že člověk, který je opravdu moc zvědavý a bystrý, v jeho hledání sleze vrcholky nejstrmějších hor, potopí se na dno oceánu, proletí za ním celý nehostinný Vesmír, ale aby hledal sám v sobě, na to doopravdy hned tak nepřijde."

Bohové zvážili její řeč a pak ji uposlechli.

Jak Kálí řekla, tak se i stalo - a božské tajemství je dosud tajemstvím.

PS: …je-li tomu tak, není každý z nás sám sebou neuvěřitelně silný ? Stačí jen dobře hledat…

 

 
 
 

 

 

 

            Znáte to... Někdy se na vás všechno svalí a máte pocit, že celej svět se proti vám spikl. Všechno a všichni. Nálada víceméně pod bodem mrazu. A když už venku to slunko vysvitne, tak jenom proto, aby si do vás rýplo. A tak nějak se mi stalo včera. Celý den v pohodičce největší, pak najednou stačí jedna jediná blbá myšlenka, já hodinu vejrám z okna jako babka s Alzheimerem a cítím se stále hůř a hůř...
A když nakonec hledáte oporu u někoho, koho máte doopravdy moc rádi a ono se to nakonec zvrtne v pravý opak, je to už moc špatné. Ale víra v něco lepšího je až moc silná na to, aby to člověk vzdával. A pak, vzdávat něco, to já nedělám.
Jenže ona tahle dobrá víra a nálada netrvají věčně. Trpělivost moje má taky své meze. Jde jen o to, jak moc se člověk chce snažit být rozumný. Jak moc si myslí, že ho to velké rozhodnutí bude mrzet, až už to nepůjde vrátit zpátky. Tohle já jsem nikdy neuměla. Taky proto jsem nikdy nezůstala sama. Aspoň ne dlouho. Taky proto mám za sebou takové zkušenosti, které mám, a různé názory různých lidí na mne. Ale mně je úplně jedno, co si o mně myslí ostatní lidi. Potřebuju je ke svému životu? Ani omylem...

 
Já teď ani vlastně nevím, co chci.. udělat, napsat.. to je jedno. Vím, že se schovávám jako želva a nechci se bavit vůbec s nikým. Taky co říct? Pořád to samé říkat mě nebaví, protože se současný stav zatím snad vůbec nezměnil. Navíc já nejsem žádná gramofonová deska. Chci v sobě najít tu sílu... Sílu, abych nahlas vyslovila všechno to, co vysloveno musí být.

 

  

 Optimismus je jen nedostatek informací.....               .    

-Život je boj... tak se pozabíjejte a já bych s dovolením prošla.

-Život je smutné jeviště a člověk musí hrát, když mu srdce krvácí musí se umět usmívat skrz slzy.

-Člověk nikdy nevlastní své srdce. Někomu ho dá, někdo jiný ho ukradne tomu předešlému...Chtěl bych alespoň jednou být svobodný- vlastnit své vlastní srdce.

-Sny jsou jen v tvé hlavě a jsou lehké jako obláček, ale uskutečnit je je těžké.

-Doufat je málo,hledat je víc.....      

 

                                                  .                                                              

-Kdo "chce",může víc,než ten,kdo "může"....

 

  

 

                Život je boj

 Odpoutejte se od myšlenkové katastrofy v podobě sledování televize a naprosto nevhodných myšlenkových pochodů, které tím vznikají. Odpoutejte se i od jiných škodlivých věcí. Mysl se musí cvičit stejně jako svaly. Není nic, co se nedá prostřednictvím myšlenky dosáhnout. Můžete být bohatí, těšit se dokonalému zdraví, můžete být oblíbení a žít svůj život v dokonalé harmonii. Také můžete být naproti tomu nemocní, chudí a nešťastní. Záleží to jen na vás, pro co se rozhodnete. Téměř vše co prožíváte, je výsledek vašeho myšlení. Uvědomte si jak je to důležité.

Největší sílu mají myšlenky před spaním a při probuzení, kdy je pouto do astrálu nejsilnější. Toho také využívejte. Vytvořte si fyzicky obrazy toho co se má stát realitou a představujte si, že už jsou realitou vašeho života a že v této realitě žijete. Nestane se to ze dne na den a možná to ani nepřijde tak jak očekáváte, ale určitě se to splní, protože tak funguje vesmír.


CELY TENTO ZAJIMAVY CLANECEK JE ZDE:
http://www.matrix-2001.cz/v2/default.aspx?aid=3103
( pokud vas odradi, ze je moc dlouhy, tak prectete aspon druhou cast od titulku "Mozek, televize a počítačové hry"... x

 
 
 
 
  
 
 
 

 

                            Finanční a duševní krize

 

Už několik dní přemýšlím o svém dosavadním životě a o událostech,

které jsem posledních půl roku zažila a prožila.

Myslela jsem si , že když člověk chce být štastný, stačí udělat pár změn ve svém životě a bude dobře.

Bohužel se tak nestalo, spíš jsem zjistila, že za každičký kousek štěstí člověk musí bojovat.

Někdy je to prchavý okamžik, že ani neví, nebo si neuvědomí, že to bylo štěstí.

Před několika měsíci jsem se odstěhovala z míst,kde jsem žila skoro celý život v domnění,

že se můj život tím stane snesitelnější.V jistém slova smyslu se stal,

ale bohužel nastaly i jiné problémy , třeba finanční,

které mně neustále leží v hlavě, a tím pádem nedokážu být štastná.

Tak moc bych to chtěla, ale představa že nemám na uhlí,že nebudu mít na nedoplatek elektriky, mě šíleně trápí. Snažím se šetřit, ale nějak mi to nejde.

Kdepak je ta spořivá hospodyňka, která to uměla vždycky „nějak“ udělat

a na všechno potřebné najít penízky.

Říkám si : jsi silná holka, která to zvládne, užívej si toho,

že jsi konečně po 36 letech sama.Ale copak to jde, když nemám kolikrát ani na chleba?

Ach jo.Doufám že se vše zlepší a bude zase dobře,

najdu v sobě tu sílu se radovat ze všech maličkostí kolem sebe,

ze kterého se to řečené ŠTĚSTÍ skládá. Můžu být ráda ,že jsem alespon nějak zdravá a moji pesánci také,

i když mě poslední dobou taky skolily depky, ale to beru jako daň za to,

že už dost dlouho  prožívám dost psychicky náročné období,

a tak mé tělo rezignovalo.

Poprosím svoje Anděly strážné o pomoc, aby na mě byli 

 moc hodní a tak doufám že mně ted nenechají ve štychu.

 

                  Jak je to ve skutečnosti se štěstím?

 

Většina lidí si myslí, že cílem jejich života je mít štěstí.
Tito lidé si však neuvědomují, jak zásadní je tento jejich omyl.

Proč? Protože si začnou představovat a určovat, co je pro ně štěstí a pak to štěstí začnou následně i hledat.

Pod pojmem štěstí si každý představuje něco jiného:

  • někdo vidí štěstí v tom, že začne cestovat, aby tam našel štěstí

  • někdo jiný začne hodně pracovat, aby měl hodně peněz a tím si dopřál vše, co chce

  • jiný si určil podobu štěstí v cestování

  • někdo v zábavách

  • někdo hledá a považuje za štěstí mít drahé auto

  • někdo si představuje hodně štěstí v tom, že najde hezkého partnera

  • nebo také někdo vidí štěstí mít hezký byt, či velký dům

  • štěstí pro bezdětné je mít děti, pro nemocné mít zdraví

  • atd.

Existuje vůbec štěstí?

Jenomže všichni tito lidé, když obdrží tato vysněná štěstí, projdou zklamáním a pocitem nenaplněnosti.

V životě to dopadne tak, že většinou tito lidé najdou to, co hledají. Např. ten, kdo snil o drahém autě, bude vlastnit kýžené drahé auto, opuštěný nalezne vysněného partnera, bezdětní budou mít vymodlené dítě, ten, kdo neměl vlastní střechu nad hlavou, bude mít vlastní domov.

Všichni tito lidé následně procházejí zvláštním pocitem, kdy jsou udivenými, smutnými a už vůbec ne naplněnými pocitem štěstí, i když to jimi hledané údajné štěstí našli.

Tito lidé najednou zažívají pocit, který je jiný oproti tomu, co si představovali. Zažívají pocit, který nemá takovou intenzitu, jakou očekávali.

Z tohoto rozpačitého pocitu je napadnou dvě nejčastější východiska - řešení:

  • pomyslí si, že někde udělali chybu
  • napadne je myšlenka, že si zvolili špatný cíl.

Obě tato řešení je ovšem donutí začít štěstí hledat znovu a to někde jinde, anebo je donutí vzdát to a už nic nehledat, a to s pocitem zrady, že vlastně žádné štěstí není.

Časem stejně všichni lidé přestanou hledat štěstí se závěrem, že ono štěstí vlastně neexistuje. Tento závěr je uvrhne v pocit znechucenosti, v otupělosti, v odpor nebo také v lhostejnost.

Žádné jiné řešení tito lidé, kteří hledají štěstí, nemohou najít.

Proč? Protože žádné štěstí ve skutečnosti neexistuje.

Pocit být šťastný

Tito lidé hledají něco, co nemohou nikdy najít.

Ono údajné štěstí je ve skutečností pouze příznivá shoda okolností, příznivé podmínky, není ovšem cílem, smyslem života.

Ve skutečnosti je ono údajné štěstí pouze dovolením takové příznivé shody okolností, která může člověka dovést k pocitům být šťastný.

Ten, kdo má štěstí, není vždy šťastný.

Tudíž, z toho vyplývá, že smyslem života nemá být a ani není hledat a mít štěstí. Cílem a smyslem života všech lidí má být hledat, najít a prožívat pocit být šťastný.

 

 

 

Pouze, když si toto člověk uvědomí, zjistí, že už nemá hledat štěstí, ztělesňované různými způsoby, ale pocit být šťastný.

 

 

Tím, že si člověk uvědomí, že má hledat pocit být šťastný a ne různě materializované štěstí, otočí se směr jeho hledání. Člověk si tímto uvědomí, že má hledat něco jiného než materiální statky, než pochybné pomíjivé hodnoty. Uvědomí si, že má hledat něco, co je pravé a ne pomíjivé, něco, co nestárne, nepodléhá zubu času, co člověku nikdo nemůže vzít a ani ukrást - pocit být šťastný.

Soudnost

Ten, kdo pokouší štěstí, totiž v sobě potlačuje a přestává vnímat nesmírně důležitou vlastnost - soudnost. Protože víra, že kdokoli, kdo se o to pokusí, může mít štěstí, navnaďuje člověka, který v toto věří, štěstí zkoušet a nárokovat si na něj, bez vnitřní soudnosti, zda si to údajné štěstí onen člověk zaslouží.

Tato víra ve štěstí neučí člověka bilancovat svoje činy, ale navádí člověka k tomu, aby ztrácel soudnost - schopnost se posuzovat. V tomto případě schopnost posuzovat svoje činy, kterými by si vysloužil určitou příznivou okolnost. Okolnost, která by mu mohla umožnit zažít smysl života - pocit být šťastný.

Jeden z dalších Vyšších zákonů říká, že pocit být šťastný přichází naprosto řízeně a za přesně stanovených spravedlivých okolností a zákonitostí.

Proto člověk nemá usilovat o něco, co si vzhledem ke svým činům nezaslouží.

Mezi zákonitostí pocitu být šťastný patří například to, že šťastný může být jenom ten, kdo má čisté svědomí.

 

Tudíž platí, že kdo hledá štěstí a má i údajné štěstí (příznivou shodu okolností), ale nemá čisté svědomí, nemůže být doopravdy šťastný.

 

Ať si tedy každý určí, zda se vydá hledat štěstí, či pocit být šťastný a podle toho si zvolí svůj cíl a svoji životní cestu...

Autor: Katka Kuňová
Volně přístupný článek

 

 

 

  Tak tohle všechno jsem psala před týdnem a byla to už muka,protože můj stařičký počítač už nic nezvládal,než se načetl Seznam,tak jsem někdy čekala i hodinu.Ale i to jsem zvládala,i když už někdy se zbytky vůle.Na Aukru jsem vyhrála počítač,který měl být podle majitelky 100% funkční,měl daleko větší pamět a měl Word,který já jsem ve svém neměla.Tak jsem se těšila,až přijde,že to bude lepší a usilovně jsem sháněla někoho,kdo mi to dá dohromady,nakonec jsem v tomhle měla úspěch,ale musela jsem samozřejmě čekat,než na mne dojde v jeho nabitém programu řada.Už když přišel,začalo to nebýt fajn,nejdřív se počítač nemínil vůbec spustit,potom to v něm nějak divně hrčelo a nakonec jsme přišli na to,že je rozbitá nefunkční mechanika.Nicméně druhý den jsem na něm ještě pracovala do večera,kdy zčernala obrazovka a už to nešlo.Myslela jsem si,že se to přehřálo,tak jsem si řekla,že druhý den se uvidí.A skutečně se vidělo.Počítač jsem nenastartovala,až asi napodesáté,šel asi půl hodinu a zase černo,a tak to šlo ve stále kratších intervalech,až to došlo totálně a navždy,odešel zdroj.Takto se dá také vydělávat,nestálo to nějak moc,"JEN" 760 kč,ale jsou dobré,že?Paní prodávající se mnou sice komunikovala,ale podle ní byl počítač v pořádku,chtěla jsem jí ho poslat na dobírku a at mi vrátí peníze,ale o tom nechtěla ani slyšet,jedině prý poslat a až si ho zkontroluje,tak mi pošle peníze,což jsem zase odmítla já,takže jsem musela oželet peníze a oba počítače si potom odnesl pán,který skládá počítače na míru zákazníkům a udělal mi ze dvou jeden zatím parádně funkční,ale budu mu ho splácet,ale hlavně,že je to rozumný člověk a domluvili jsme se a já mohu zase něco dělat.Jsem mu za to vděčná.  ONÉ PRODÁVAJÍCÍ PŘEJI,ABY SI TAKTO ZÍSKANÉ PENÍZE UŽILA.

 

 

 

          Otřes z neúspěchu,zklamání či zrady,je jako rána pěstí.S vyraženým dechem a oslepený jako bys ztratil nit života,který jsi žil dosud.....DRŽ SE!! Jakkoliv se zdá neskutečné,že by se štěstí a jistota mohly vrátit zpátky-věř,že se přece vrátí. PAM BROWN

  
 
 

          Sedím u počítače každičký den,na webovkách jsem psala o jarních pracech na rádoby zahrádce,o své dceři,samozřejmě něco o pejskách,ale ted se nic zvláštního neděje,Merlinek se z toho tak napůl dostal,ale už nic jiného.Denně se setkávám at už na Aukru nebo při povídání si s Irenou,při tom,co mi napíšou kamarádky,něco zaslechnu v radiu a neustále mne to utvrzuje v tom,že jsem ráda,že už mi je tolik,kolik mi je.Tohle není ani Kocourkov,to je příliš slabé a uhlazené slovo,to,co je u nás,tomu se skutečně nedá říci jinak než BORDEL! jEDEN NEUVĚŘITELNÝ PARADOX STŘÍDÁ DRUHÝ,NIČEMU SE NEDÁ VĚŘIT,NIKDO VÁM NENÍ SCHOPEN NA NIC NORMÁLNĚ ODPOVĚDĚT,NATOŽ,ABY VÁM PORADIL/TÍM MYSLÍM NAŠE ÚŘEDNÍKY NA ZODPOVĚDNÝCH MÍSTECH/,KDYŽ PO NĚKOM NĚCO CHCETE,TAK UŽ TO DĚLÁM OBRÁCENĚ A NEJDŘÍVE SI NAJDU INFORMACE Z TĚCH NEJVYŠŠÍCH ZDROJŮ,VYZBROJÍM SE JIMI A POTOM TEPRVE NASTUPUJI CESTU NA ÚŘADY A ZATÍM JSEM SE BOHUŽEL NESETKALA S TÍM,ŽE BY NĚKDO VĚDĚL TO,CO JÁ Z INTERNETU.ROZDÍL JE AKORÁT V TOM,ŽE NĚKDO SE SNAŽÍ DOHLEDAT MOU INFORMACI A NĚKDO BY MĚ NEJRADĚJI VYNESL V ZUBECH.Nebyla jsem komunistka,o politiku jsem se naopak ale vůbec nezajímala,nebavilo mne to,ale musím řící,at si o tom myslí kdo chce co chce,že 90% věcí by se za socialismu stát nemohlo.Můj názor je,jestli umřu v předpovídaném věku 77 let,tak už možná nezemřu v Česku,ale v nějaké zemi,která si nás koupí a moje dcera za to,že jsem zemřela,ještě někomu zaplatí dan.Jak se asi bude jmenovat-myslím tu dan? Dan za zemřelé nebo umrlečné?Černý humor,říkáte si,ale já myslím,že vůbec ne.Že mám náladu pod psa?To je jen reakce právě na takové nesmyslné jednání soudu,který vám v jednom dopise sdělí,kolik procent a jaké penále mi bude platit pán,který mi zpronevěřil před 4!! roky peníze,takže mu exekutor prodal dům/nejen kvůli mě samozřejmě,ale hlavní roli hrála ČEZ a zdravotní a sociální pojištovna,já jsem byla až v nějaké sedmé skupině/, a v dalším dopise vám sdělí,že nedostanete žádné penále ani procenta,budte rádi,že dostanete alespon tu dlužnou částku,samozřejmě,že ČEZ jako chudá dostane veškerá penále a procenta,takže jí to dělá pomalu více než samotná dlužná částka.A hlavně také dostane plat paní doktorka,která seděla za stolem a psala,ta bude mít za tuto práci více než činí moje částka,na kterou čekám 4 roky a ještě ji nemám a mám strach se zeptat,kdy ji dostanu,aby si neřekli,že je otravuji a nakonec něco nevymysleli a nedali mi ani tu,kde to žijeme,PTÁM SE.?                                                      

 
 
 
 
 
                                                                                                                                      

 

        Venku prší,na mne padl splín,určitě nejsem sama,ale jsem na něj sama,protože i pesani spí,no,proč by také ne,vždyt dnes panička vařila rýži s masem,tak se dobře najedli a co dělat jiného v takovém počasí,takže si nemám ani s kým"POPOVÍDAT".....Jedině sama se sebou,tak mne napadlo,jak pomíjivý je čas a co pro lidi asi znamená hodina,den,minuta ..

Jakou cenu má jeden rok,  ptá se  student, který propadl u závěrečné zkoušky.

Jakou cenu má jeden měsíc, ptá se matka, která předčasně porodila své dítě.

Jakou cenu má jeden týden, to je otázka vydavatele týdenního magazínu.

 

 
 
Jakou cenu má jedna hodina je otázka milenců,       kteří se nemohou dočkat, až se setkají.
 

Na cenu jedné minuty se ptá někdo, kdo zmeškal odjezd svého vlaku, autobusu, nebo odlet svého letadla.

 

Jakou cenu má jedna sekunda se ptá člověk, který přežil havárii.

Jakou cenu má jedna tisícina sekundy se ptá ten, kdo na olympijských hrách vyhrál stříbrnou medaili.


Čas na nikoho nepočká, vnímejme proto každý okamžik, který nám ještě v životě zbývá,protože má nesmírnou cenu. Podělme se o něj s milým člověkem a jeho cena se ještě zdvojnásobí.

                                 

                                      Cesta     

 

Život visí na vlásku,

přetrhla se nit,

už nemá cenu žít,

teď zbývá jen do vlaku nastoupit,

a navždy se rozloučit.

 

Sbohem, ty šílený světe!

Hanbou se styď,

a zakrývej se.

Já pojedu na kraj světa,

kde čeká odložená meta,

já zvednu ji,

a do cíle donesu ji.

 

Tam zůstanu,

už nevrátím se víc,

já svůj závod dávno prohrála,

za to může smůla prohnaná.

 

Už nemám žádnou cenu,

bořím se do problémů,

kde mám vzít útěchu?

Každého přítele něco bolí,

div že se nebelhá o žebrácké holi,

 svět k nám je nespravedlivý,

rád míchá nám osudy.

 

Proto nám bude líp,

v tom vysněném ráji,

a skutečném nebi....

 

logostáhnout mp3

Nový blok - dvojitým kliknutím zde, zahájíte úpravu bloku...

TOPlist